Hlavní obsah

Komentář: Po roce je Česko mistrem světa v covidu. Proč?

Foto: Vojtěch Veškrna

Česko je jako Jan Lucemburský u Kresčaku. S covidem-19 bojuje sice srdnatě, ale naslepo.

Reklama

2. 3. 8:00

Klíčové myšlenky tohoto textu vznikly již koncem roku 2020. Dokončení článku zhatila nákaza autora covidem-19. Ta měla středně těžký průběh, a tak autor článek dokončil později, ovšem zase obohacený i o vlastní zkušenost.

Článek

Česko dnes suverénně vede nejen evropský, ale i světový peloton více než dvou stovek zemí v celkovém počtu nakažených na milion obyvatel. Nepočítám Andorru, Gibraltar a Černou Horu s počtem obyvatel českých okresních měst, nanejvýš krajů.

Při poměřování pohromy počtem zemřelých na milion obyvatel jsme dokonce třetí na světě, a to ještě jen díky kapacitám a vybavení zdravotnického systému a neskutečně obětavému nasazení českých zdravotníků.

A to jsme spolu s dalšími zeměmi střední a východní Evropy dostali před příchodem covidu-19 oproti Západu pár týdnů navíc na přípravu. I díky tomu naše vláda stihla včas a řádně šlápnout na brzdu. Náhoda navíc pomohla, že za vládou tehdy s varováním přišel slovy premiéra „nějaký člověk“, dnes už známý Pavel Řehák.

Od vlády to tehdy byla obranná reakce, spíše reflexně-úleková než promyšlená. V dalších měsících už ale o úspěšnosti zemí rozhodovala předvídavost, připravenost a promyšlená funkční opatření založená na dobré informovanosti vlády i veřejnosti, na kvalitních analýzách, na využívání poznatků moderní vědy a možností moderních technologií. A tehdy to u nás začalo skřípat.

První vlna, z dnešního pohledu spíš vlnka, byla důsledkem omluvitelné nepřipravenosti a přirozené neznalosti. Druhá vlna byla důsledkem laxnosti z neznalosti. Třetí vlnu spustila nedočkavost a jízda na vlně populismu. A právě nastupující čtvrtá vlna k tomu všemu přinesla bezradné bezvládí.

Švejkovské vládnutí

Smutné výsledky Česka, ale i dalších postkomunistických zemí Evropy v boji proti covidu-19 nejsou náhodou. Jsou kromě jiného důsledkem zastaralé státní správy, její neschopnosti a neochoty využívat poznatky moderní vědy, jsou důsledkem podceňování významu informovaného vládnutí a veřejné informovanosti. Projevují se důsledky dlouhodobého švejkování zásad dobré praxe při přípravě regulací, zákonů, vyhlášek i jejich novel. Koronavirus jen obnažil to, co většinová společnost nevnímala nebo vnímat nechtěla.

Česká zastarale koncipovaná státní správa neumí efektivně reagovat na potřeby doby. A nejde jen o problémy s covidem-19. Dokládá to řada neúspěšných či absentujících reforem: důchodová nereforma, chaotická daňová reforma, šnečím tempem zaváděná digitalizace, flikovaná inkluze ve školství, neřešení rigidit ve školství vysokém, podivnosti v hodnocení a řízení vědy, dusící stavební regulace, neschopnost řešit sociální bydlení, obrovský ekonomický a sociální průšvih s exekucemi, předlouhé čekání na zákon o odpadech. Už se to všechno ani nedá vyjmenovat.

Dlouhodobě sledujeme neschopnost státního aparátu připravovat, ověřovat a implementovat funkční reformy, vyhodnocovat jejich dopady a reagovat systémovými změnami. A využívat přitom vědecké poznatky, vycházet z kvalitních analýz, navrhované změny ověřovat, uvažovat v širších a dlouhodobějších souvislostech.

Špatné vládnutí a jeho viditelné průšvihy pak v očích veřejnosti devalvují i samotný demokratický způsob vlády a nahrávají populistům, kteří nabízejí „selský rozum“ a snadná řešení.

Švejkovat vládnutí samozřejmě uměly i předchozí vlády. Ta současná však ve stínu nouzového stavu švejkování umocnila na druhou. Na vině je i dlouhodobá laxnost a přehlížení těchto skutečností většinou veřejnosti. Že existují nějaké zásady dobrého vládnutí, mnoho lidí ani neví, takže není divu, že jim uniká, když je vlády nedodržují. I proto se tolik lidí nachytalo na marketingové slogany o „makání“ či „pumpování miliard“.

Po katastrofální zkušenosti s covidem-19 si možná česká společnost konečně uvědomí, že změna k lepšímu bude vyžadovat zásadní modernizaci fungování našeho státu. Život už to ale těm tisícům zbytečně mrtvých nevrátí, desítkám tisíc poškozených na zdraví už to nepomůže. Ani ekonomické ztráty to nevymaže. A případné reformy státní správy budou zdlouhavé a vyžádají si velkou trpělivost všech. I těch netrpělivých.

Dejte nám pokoj s vědou!

Český základní výzkum je na poměry srovnatelně ekonomicky rozvinutých evropských zemí celkem na solidní úrovni. Dlouhodobě však vázne přenos poznatků do praxe. Jestliže to platí ve vědách živé a neživé přírody, v případě věd společenských to platí dvojnásob. A trojnásob to platí při aplikaci výzkumných poznatků státní správou.

Už s nástupem epidemie bylo zřejmé, že krizi nevyřeší jen epidemiologové, virologové, imunologové, biologové a lékaři. Mimochodem zrovna v těchto vědních oborech na tom český základní výzkum v mezinárodním srovnání nijak slavně není.

Krize přinesla i obrovské problémy společenské. Vezměme si negativní dopady na duševní zdraví lidí, které studuje psychologie, jež zná i recepty, jak dopady omezit, případně jak lidi nenásilně vést k prevenci a ohleduplnosti. Zásadní otázkou zůstává, jak lidé vnímají zodpovědnost za dopady vlastního jednání vůči ostatním, jak různé skupiny poměřují důsledky restrikcí proti důsledkům neomezovaného šíření epidemie, což je zase hájemství sociologů. Vyvstávají i otázky filozofické, především etické. Například otázky, čí zdraví a čí životy mají v nouzi dostat přednost nebo jak penězi poměřovat zdraví a životy. S každým dalším vládním zákazem a nařízením vyvstávají otázky hranic nedotknutelných osobních a demokratických svobod, tedy otázky pro právní vědy.

Ekonomie kromě klasických otázek ohledně formy a směrování pomoci lidem a firmám nachází i další odpovědi. Jak efektivně cílit nedostatkové testy, omezené trasovací i vakcinační kapacity? Jaké společenské výnosy by mohlo mít rozsáhlejší a rychlejší testování a trasování? Kolik děti, rodiče i společnost skutečně bude celkem stát školní výluka? Jak správně motivovat lidi a zaměstnavatele k testování? A mohl bych dlouze pokračovat.

Bývalo by proto bylo záhodno do boje s covidem-19 od počátku zapojit poznatky mnoha dalších věd. Vláda měla hned zpočátku ustavit multioborovou vědeckou radu. Měla být složena ze špičkových vědeckých manažerů všech možných oborů. Rada mohla z půlky dostávat zadání od vlády a Ústředního krizového štábu, z půlky mohla mít volnost pro vlastní iniciativy.

Určitě by vládu upozornila, že její datový web o covidu-19 je ostudou 21. století nebo že smyslem nošení dvou roušek není dýchání přes tlustší vrstvu látky. Rada mohla také díky přirozené autoritě pomáhat s vyvracením omylů, mýtů a fake news, kterých je dnes veřejný prostor plný. Ne že by rada vše vymýšlela, ale mohla aktivovat a zajišťovat koordinaci širokého multioborového zapojení vědecké obce, zprostředkovat finanční i materiální podporu.

Vědci různých oborů mohli spolupracovat v hledání nestandardních řešení, na která dílčí obory nestačí. Vakcíny a testy si nakonec koupíme ze zahraničí. Ale vše ostatní si už musíme vymyslet a zorganizovat sami doma.

Aktivita většiny resortních výzkumných institucí ohledně covidových témat byla slabá nebo žádná. Stačí se podívat na oblast školství a vzdělávání, na trh práce a sociální oblasti, kde vzniklo problémů víc než dost. Jeden by po roce čekal hojnost výzkumů na nejrůznější veledůležitá témata.

Vezměme si jen otázku zavírání škol. V sázce jsou na jedné straně stovky miliard korun v ušlém vzdělání a nárůst sociálních nerovností v případě výluky. A na straně druhé, v případě puštění nákazy ze řetězu, jsou ztráty mnoha tisíc životů a ještě mnohem více lidí s poškozeným zdravím. Každá rada ohledně školní uzávěry je a bude hodně drahá. Jeden by proto čekal, že si vláda zadala několik konkurenčních empirických analýz, aby tato stamiliardová rozhodnutí nemusela dělat na základě pohledu z okna. Ale ono nic.

Nadšení zdola, nezájem shora

Vědeckých iniciativ „zdola“ vznikla dlouhá řada. Nadšení a ochota pomáhat byly při první vlně obrovské. Klepání na dveře vládních úřadů však vycházelo vesměs naprázdno. Jedna z iniciativ vznikla v IDEA při CERGE-EI jako IDEA anti COVID-19.

Vše odstartovala již v půli března studie „Ekonomie společenského odstupu pro každého: Případ covid-19“. Další následovaly v rychlém sledu. Do práce se zapojily desítky vědců a doktorandů z českých i zahraničních pracovišť. Vzniklo na tři desítky odborných studií na nejrůznější témata.

Radily, jak lze „zamrazit“ ekonomiku, aby ji po odeznění pandemie bylo možné nastartovat, jak nastavit sběr dat pro chytrou karanténu, jak komunikovat s veřejností, jak efektivně vynucovat opatření, aby co nejméně lidí přišlo o práci, aby se nezačali topit v dluzích, aby zkrachovalo co nejméně firem a aby se ekonomika po krizi co nejdříve navrátila k normálnímu chodu.

Přínosy lze vysledovat nejen z toho, jak se doporučení propisovala do veřejných diskusí, ale nakonec i do některých posléze přijatých opatření. Doporučení rychlých dočasných úprav insolvenčních zákonů či mírně úročených odkladů plateb pojistných odvodů z mezd zaměstnanců byla posléze uvedena do praxe, byť s velmi dlouhým zpožděním. Zúročilo se know-how při konstrukci české verze německého programu kurzarbeit, bohužel se jeho schvalování zadřelo na politické zášti.

Zkraje dubna vznikla Iniciativa Model antiCOVID-19 pro ČR, která zastřešila koordinačně a logisticky náročnou agendu epidemiologického modelování a predikcí. Červnová výzva vědců z IDEA při CERGE-EI, jak má vláda zemi připravit na hrozbu další vlny, už bohužel vyslyšena nebyla. Dost naprázdno vyšly i srpnové odborné komentáře ekonomů k návrhu testovací strategie.

Iniciativy zdola zůstaly fragmentované, některé pro nezájem shora zanikly. Dostávalo se jim a stále dostává vlažného slyšení. Premiér se radí s vědci i s „vědci“ většinou sám, mnohdy je někde náhodně potká nebo se k němu náhodou prokoušou. Mnozí špičkoví vědci, kteří se vlastním úsilím do vládních agend zapojili, zklamaně, až znechuceně vycouvali.

Zájem státu o vědecké know-how prostě byl a zůstává chabý. Ne náhodou vládní opatření opakovaně kulhala a stále kulhají daleko za událostmi. Vláda reaguje zpravidla až na aktuální situaci, což je v případě covidu-19 skoro vždy pozdě. Do konce září vláda neměla použitelnou testovací strategii, při nástupu druhé vlny neměla rozmyšlená opatření pro pesimistický scénář vývoje. I ministr Prymula krátce po své rezignaci bezelstně přiznal, že nemohli krizová opatření vyhlašovat, protože nebyla připravená. A než pak za týden něco připravili, vývoj zatím narychlo spíchnutá opatření předběhl.

A tak to běží v mnoha ohledech pořád dokola dodnes. Až na přelomu roku se od Německa narychlo a vágně opsala vakcinační strategie, bez vymýšlení a diskusí. Logistika otevírání škol se začala řešit až pod tlakem veřejnosti a rakouského příkladu – přesně v momentě, kdy už bylo jasné, že to nastupující čtvrtá vlna nedovolí.

Fakta a vědecké poznatky pak ve společnosti i při vládnutí tahají za kratší konec než víra, dojmy, smyšlenky a informační manipulace. Pasivita a nedoceňování vědeckých poznatků a možností vědy pomáhat snížily schopnost vlády a státního aparátu předvídat potřeby. Z toho plyne ona nízká systémová připravenost skoro ve všem.

Začněme se dívat do budoucnosti

Ostatně přemýšlí dnes vláda o strategii přechodu země k „normálu“ poté, co se nám podaří dosáhnout dostatečné proočkovanosti? Kdy to bude? Jestliže skončí dotace pracovních míst, podnikatelů i firem, může začít prudce růst nezaměstnanost – budou na to úřady práce personálně připraveny? Budou kapacitně připraveny rekvalifikační programy a programy na podporu restartu podnikání? Co pády do exekucí a insolvencí? Když v Německu a Rakousku proočkují populaci mnohem dříve a otevřou stavidla odložené spotřebitelské poptávky a turismu, co s tím budeme dělat, když u nás budeme muset stále ještě brzdit restrikcemi? A budeme připraveni se nějak věnovat zhruba čtvrtině žáků, kteří ztratili za rok (ne)učení nit a bez dodatečné pomoci ji už sami nezvládnou navázat?

Jistě, můžeme mít ještě pár měsíců zavřené oči a zaťaté zuby a čekat, až to za obrovských ztrát všechno přejde. Ale až oči otevřeme, budeme tam, kde jsme byli před rokem. Virus může zmutovat do podoby, na kterou budou současné vakcíny krátké. Lidé mohou ztrácet nabytou imunitu, může přijít nějaký covid-23 nebo něco podobného.

Je zřejmé, jak moc jsme v minulosti zanedbali systém obrany proti pandemiím. Nebudovat ho ani teď je velmi nezodpovědné. To, co teď děláme narychlo a bastlíme na koleně, je třeba budovat natrvalo jako robustní a stabilní součást obrany země, společnosti a ekonomiky proti velmi reálné globální hrozbě. Národní program obnovy EU nám k tomu dává obrovskou příležitost. Zatím ji ale necháváme ležet na zemi. Dokonce jsme o tom ještě ani nezačali vážně diskutovat.

Okresní přebor

Další systémovou slabinou je dlouhodobě nízká míra informovanosti vlády i veřejnosti. A nejde o data, těch je dost a dost. Jde o jejich přetavování do podoby užitečných, věrohodných, smysluplných a snadno a včas dostupných indikátorů a poznatků o šíření nákazy a dopadech opatření.

Mezi českým a německých způsobem průběžného informování veřejnosti o vývoji nákazy je rozdíl jako mezi okresním přeborem a Ligou mistrů. Stačí se podívat na denní situační covidovou zprávu a datový dashboard německého institutu Roberta Kocha (RKI). Česká obdoba oproti tomu i po roce zůstává dětskou hračkou z McDonald's . A to ani nechtějte vědět, jak mají v RKI nastaven systém poskytování detailních dat výzkumným týmům, které pak detailním výzkumem doplňují cenné celonárodní know-how o charakteru šíření nemoci.

Česká vláda a s ní i společnost bojují s covidem-19 jako Jan Lucemburský u Kresčaku – srdnatě, ale naslepo. A podobně to dopadá i s bitvou. Není to důkaz statečnosti, ale neschopnosti.

Špikováno populismem

V české společnosti panuje slabé povědomí, že mé vlastní individuální dodržování opatření je současně výrazem mé ohleduplnosti k ostatním, všem těm mně neznámým a ohroženým na zdraví a životě. Dále tu máme silný tlak na politiky, aby voličům dodávali štěstí tady a teď a moc nemysleli na budoucnost.

Není náhoda, že Česko posledních 20 let škudlilo na školských výdajích skoro nejvíce v Evropě, abychom si ty peníze užili teď. Nechce se nám snižovat emise a zavádět obnovitelné zdroje, protože budoucnost je přece daleko. I proto tolik lidí ve volbách naletělo slibům o zázračném zbohatnutí země. I proto byl zvolen prezident, jehož během národní katastrofy skoro není vidět ani slyšet. Místo aby veřejnosti a politikům od začátku trpělivě vysvětloval význam a potřebu vzájemné ohleduplnosti a nebezpečí krátkozrakých rozhodnutí, s rozkoší jemu vlastní jen občas přilije olej do ohně společenské polarizace.

A všechno to řídí premiér, který „nikdy neodstoupí“, praktikující na esemeskách založený a populismem špikovaný centrální mikromanagement státu. Vznikl z toho jedovatý lektvar, který z Česka udělal překvapivého mistra světa v covidu-19.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené