Hlavní obsah

Vláda nemá lidi o ničem přesvědčovat, říká vědec, který radí Johnsonovi

Foto: Profimedia.cz

Profesor David Spiegelhalter promluvil o tom, jak se mají komunikovat data, v debatě, kterou uspořádala Síť pro vědu a inovaci Spojeného království, organizace British Council a britská ambasáda v Praze.

Reklama

28. 2. 17:11

Důvěra lidí ke sdělením vědců a vlád je rozhodující, ale právě proto bychom o ni neměli prvoplánově usilovat, vyzývá statistik David Spiegelhalter. Podle muže, který radí britské vládě, je takový přístup kontraproduktivní.

Článek

Britský profesor David Spiegelhalter je uznávaný statistik, který mimo funkci v poradní skupině vlády Spojeného království SAGE pracuje v matematickém centru Univerzity v Cambridge a se svými několika knihami o statistice platí za popularizátora vědy.

„Je mi ctí, že můžu být součástí této debaty. Nyní jsem obklopen skutečnými vědci, kteří něco vědí o vědě, pandemii a virech, zatímco já o nich nevím nic. Ale pracuji s daty a jejich komunikací a o tom vám něco řeknu,“ zněl skromný úvod Spiegelhaltera do debaty, v níž předložil návod, jak se mají data správně sdělovat veřejnosti.

Diskuzní panel tento týden uspořádala Síť pro vědu a inovaci Spojeného království, organizace British Council a britská ambasáda v Praze. Zúčastnila se jej i řada novinářů z evropských médií včetně Seznam Zpráv.

Usilovat se má o důvěryhodnost, ne důvěru

Ústředním problémem dat je podle Spiegelhaltera to, že nemluví sama za sebe. „Jsme to my, kdo musíme mluvit za čísla a naplňovat je významem,“ řekl statistik a dodal, že ne vždy se to ve světě daří dělat nejlíp.

Vědci stejně jako vlády z celého světa se podle statistika perou s tím, jak data komunikovat, aby jim veřejnost věřila a respektovala rozhodnutí, která jsou postavená na jejich základě.

„Neměli bychom se snažit, aby nám lidé věřili,“ uvedl Spiegelhalter zdánlivě podivnou myšlenku. „Naučil jsem se to od filozofky Onory O'Neillové, která se zabývá filozofií Kanta a má v naší zemi velký vliv,“ dodal a vysvětlil, že podle ní by snaha organizací o zvýšení důvěry lidí měla být nahrazena povinností „být důvěryhodná“.

Nevím není sprosté slovo

Spiegelhalter rozdíl mezi důvěryhodnou prezentací dat a prvoplánovou snahou o důvěru ilustroval na tom, jak špatné byly denní tiskové brífinky britské vlády v květnu a jak se později zlepšily. Stalo se tak podle něj i díky tomu, že si vláda osvojila několik zásadních pravidel z takzvaného Krebsova seznamu pojmenovaného podle Johna Krebse, který stál v čele Úřadu pro potraviny Spojeného království Velké Británie.

Ze seznamu pro člověka, co je zvyklý sledovat výstupy politiků vysvětlujících pandemickou situaci nebo například obhajujících vládní opatření, vynikne zásada „nebát se říct, že něco nevím“.

Nejdřív by podle Spiegelhaltera mělo od vědce nebo politika zaznít, co s jistotou ví. Hned poté má ale přijít informace, kde panuje nejistota, jak je velká a co není známo vůbec. „Musíme být otevření a mít dost pokory, abychom řekli, co nevíme,“ vypíchl Spiegelhalter, jak důležité je si uvědomit, že říct nevím není selháním.

Další na řadě má být vysvětlení, co plánuje daný orgán učinit, aby nejistotu odstranil. Poté má přijít rada nebo opatření, které řekne lidem, co mají na základě prezentovaných zjištění dělat, aby byli v bezpečí.

Vynechat se ale nemá ani připomínka, že až se bude vědět víc, věci se můžou změnit, na což podle Spiegelhaltera zejména politici někdy vůbec nemysleli. „Hodněkrát jsme od politiků slyšeli: ‚My všechno víme nejlépe a uděláme to či ono.‘ Poté museli ve věci změnit názor a bylo to velmi špatné,“ popsal Spiegelhalter, jak cílená snaha o získání důvěry sebevědomým prohlášením může mít v konečném důsledku opačný efekt.

Za příkladný dále Spiegelhalter považuje systém osvojený britskou poradní skupinou SAGE, která veškerým opatřením přiděluje odhad, jak efektivní mohou být a s jakou pravděpodobností odhadovaného účinku mohou dosáhnout na škále nízká, nízká až střední, střední, střední až vysoká a vysoká jistota.

Dodržením zmiňovaných zásad lze podle Spiegelhaltera docílit toho, že vládní sdělení nebudou na příjemce působit jako přesvědčovací útok, ale jako prostá snaha informovat o reálném stavu.

O dezinformacích se má mluvit

Co se týká dezinformací nebo špatné interpretace dat, je podle Spiegelhaltera na místě proaktivní přístup. „Dezinformace je třeba vzít a tvrdě na ně udeřit. A to i v případě, že se třeba ani k mnoha lidem ještě vůbec nedostaly,“ řekl statistik, zatímco tvrdý úder ilustroval ranou pěstí do dlaně.

To v praxi znamená, že se o dezinformacích má veřejně mluvit a vysvětlovat, v čem jsou zavádějící. A to třeba i o těch, které ještě nikde nezazněly, ale je pravděpodobné, že se objeví. Přístup postavený na tom, že když se o dezinformacích nemluví z obavy, aby to nepřispělo k jejich šíření, podle britského statistika není správný.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené