Hlavní obsah

Komentář: Senát selhal, Babiš triumfuje

Martin Čaban
Komentátor
Foto: vlada.cz

Schillerová–Senát 3:0. Od ministryně financí to byl tentokrát výborně sehraný mač.

Reklama

11. 12. 2020 11:00

Ministryni financí se nakonec podařilo okouzlit horní komoru étosem vládního daňového populismu. Daňový balíček, který Senát posílá do Sněmovny, je skoro stejně špatný jako původní sněmovní návrh.

Článek

Nic, co by Senát poslal zpátky do Poslanecké sněmovny, nemohlo být horší než původní poslanecká verze daňového balíčku. Takže přelehký úkol zmírnit daňový masakr veřejných financí senátoři splnili. Bylo to nicméně s odřenýma ušima. To, co putuje zpátky do Sněmovny, je skoro stejně zlé jako to, co z ní přišlo.

Už když ministryně financí Alena Schillerová v Senátu prohlásila, že „největší skupina zaměstnanců“ pobírá mzdy od 45 tisíc korun měsíčně výš, mohli se s ní senátoři uctivě rozloučit. Třeba s poznámkou, že o podobě daňového balíčku se raději poradí bez toho, aby jim někdo věšel bulíky na nos.

Český statistický úřad (ČSÚ) dlouhodobě uvádí, že na průměrnou mzdu, která se letos pohybuje kolem 34 tisíc korun měsíčně, nedosáhnou dvě třetiny všech zaměstnanců, tedy zhruba tři miliony lidí.

Mediánová mzda, jejíž výše dělí zaměstnance podle výdělku na dvě stejně početné poloviny, je podle posledních čísel ČSÚ 29 123 korun, takže zhruba dva a čtvrt milionu zaměstnanců pobírá mzdu nižší a dva a čtvrt milionu má výplatu vyšší.

Ani z jednoho z těchto údajů skutečně nelze vyvodit, že „největší skupina zaměstnanců“ bere přes 45 tisíc.

Jenže senátoři se s ministryní nerozloučili. Naopak ji nechali zapojovat se aktivně do debaty, Alena Schillerová tuto možnost naplno využila a okouzlila senátory mnoha dalšími spornými, případně zcela mimoběžnými argumenty, které marketingové oddělení hnutí ANO vymyslelo pro obhajobu neobhajitelného zásahu do veřejných financí. A tak senátoři a senátorky postupně podlehli zásadním omylům.

Zaprvé se větší část z nich podařilo přesvědčit, že návrh nelze šmahem zamítnout, protože Sněmovna by veto přehlasovala a prosadila by původní šílenou verzi.

To ovšem i vzhledem k avizovanému prezidentskému vetu není vůbec jisté, poslanci byli vlastní prací zděšeni už několik vteřin poté, co návrh prošel, premiér i ministryně financí rovnou mluvili o katastrofě, a pokud by v sobě aspoň část členů Sněmovny našla ztracenou soudnost, byl by problém potřebných 101 hlasů sehnat. Na to všechno většina horní komory dokázala zapomenout, Schillerová–Senát 1:0.

Zadruhé dokázala ministryně financí senátory přesvědčit, že daně se musejí změnit. To samozřejmě není pravda.

Jediný, komu na tom skutečně záleží, je Andrej Babiš, který potřebuje před volbami ukázat na splněný slib z programového prohlášení vlády a patřičně ho voličům vmasírovat do mysli. A pak ještě ODS. Ta si myslí – těžko říct proč – že ji tento šílený daňový tah v očích voličů vrátí do ztracené pozice ekonomicky kompetentní opozice, která má převzít a zachránit české hospodářství. Žádný jiný smysl daňová změna nemá. Je špatně vymyšlená, narychlo spíchnutá, nejsou pro ni ekonomické důvody a nejsou na ni peníze. I na to senátoři zapomněli, Schillerová–Senát 2:0.

Třetí omyl vyplynul ze dvou předchozích. Senátoři podlehli pocitu, že když schválí změnu, která bude místo 130 miliard stát jenom sto, a pokud se tento výdaj o fous rovnoměrněji rozdělí mezi příjmové skupiny a pokud na tom nebudou tak krvavě bité rozpočty krajů a obcí, splnili svou povinnost náležející kontrolnímu mechanismu legislativního procesu. Schillerová–Senát 3:0.

V Senátu se dlouhodobě svářejí (a někdy doplňují) dva principy – řekněme ústavně-státotvorný a regionální. Horní komora je na jedné straně oním „hlídačem ústavnosti“ a „opravnou poslaneckých nesmyslů“, kteří chrání zemi v případech, kdy se legislativní proces vymkne poslancům z rukou. Na straně druhé je to ale velké a mocné sdružení lidí, kteří jsou kvůli zvyku a volebnímu systému z velké části regionálními politiky, velmi často starosty s bohatými zkušenostmi s vedením a hospodařením obcí a měst.

V případě jednání o daňovém balíčku bohužel senátoři zcela zapomněli na onu první stránku své činnosti a plně se soustředili na regionální pohled.

Takže klíčovou změnou, s níž se budou senátoři chlubit, je částečná kompenzace výpadku příjmů krajů a obcí. Tento zúžený pohled na věc jim nedovolil dohlédnout na širší kontext daňového šílenství, z něhož celkem jasně vyplývá, že jedinou správnou reakcí by bylo sněmovní návrh zmuchlat a hodit ho poslancům na hlavu, ideálně s poznámkou, ať obří daňovou změnu nechají příští vládě, která bude schopná ji prosadit jinak než jako nedomyšlený poslanecký přílepek.

Nestalo se. Ten senátní návrh je lepší než sněmovní. Lepší než sněmovní návrh by ale byl dejme tomu i středně těžký pád ze schodů. Vylepšit návrh nebylo těžké. Těžké bylo najít odvahu a rozvahu a vrátit debatu o daních do patřičných mezí a kolejí. To senátoři nezvládli.

Strukturální díra v rozpočtu ve výši sto miliard je pořád strašlivá, pořád stejně strašlivá je také ochota přestřihnout lanko vedoucí k dluhové brzdě (kvůli tomu se mimochodem na daňovém balíčku názorově rozštípla čerstvá koalice mezi ODS, TOP 09 a lidovci).

Senát selhal. Jistě bude zase někdy hledat argumenty proti svým odpůrcům a bude chtít uvádět příklady, kdy splnil roli pojistky proti poslaneckému šílenství, pojistky, která nepodléhá populismu a krátkodobým volebním náladám. Tak až na takovou debatu zase jednou dojde, tuto daňovou epizodu bude lepší nenápadně zamlčet.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované