Hlavní obsah

Komentář: Stojí kácení pomníků vůbec za námahu?

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: Profimedia.cz

Pád pomníku Edwarda Colstona v Bristolu, záběr z videa.

Reklama

8. 6. 2020 18:00

Institut pomníku nabývá v hybridním světě na významu svou jednoznačností. Vyčnívá nad všechny internety.

Článek

Překvapivou rekvizitou hlavních zpráv se poslední dobou stávají pomníky. Ano, ty kusy kamene nebo kovu, vztyčené na památku někoho nebo něčeho. Respektive v posledních dnech spíše kácené na protest proti někomu nebo něčemu.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze patří k výjimkám – zemské přitažlivosti navzdory zamířil vzhůru.

Jinak jasně převládá opačný trend. Třeba maršál Koněv v Bubenči, symboly Konfederace napříč USA a naposledy významný filantrop a obchodník s otroky Edward Colston, kterého ve stylu Franty Sauera poslali z podstavce demonstranti v anglickém Bristolu.

Překvapivé na tom je, jak taková vyloženě oldschoolová záležitost jako pomník cloumá myslí a vášněmi ve 20. letech 21. století. Já myslel, že život už se odehrává na sítích, že svět už je beznadějně proměnlivý, a teď dokonce psali, že se už ani kolem pomníků nebude chodit do práce, když máme všichni home office a internet. Kdo byl kdo a co si o tom máte myslet, se dozvíte tam, na to dneska nepotřebujete ausgerechnet sochu.

Není to divné, že lidem záleží na tom, jestli na náměstí stojí, nebo nestojí nějaký pomník? Ani pořádně lajkovat a sdílet se to nedá. Jen to zeje.

No právě! V paradoxu staromódnosti je zároveň vysvětlení, proč na pomnících záleží. Je to autorizovaná paměť. Asi jako byste flekovali všechny komentáře na Facebooku dohromady. Když má někdo pomník, těmto kategoriím se vymyká. Stojí v prostoru, ne v kyberprostoru.

Tím pádem se k němu dost těžko dá nějak rovnocenně vyjádřit – například postavit vedle něj antipomník, jako byste mu na síti vzkázali „OK, boomer!“ nebo spíš něco ještě horšího. Většinu lidí takový handicap nechává v klidu. Ale ne všechny.

Kvalitní odpovědí na pomník – estetickou stránku věci například u sochy Věry Špinarové i dalších nechme stranou – se proto stává fyzický nesouhlas. Na pomníky se píše, pomníkům se přimalovávají fousy a oblékají šatičky, v krajním případě se pomníky strhávají. To je finále: asi jako byste někoho na Twitteru zablokovali. Neplatí. Jakoby zmizí.

Institut pomníku nabývá v hybridním světě na významu svou jednoznačností. Ční nad internety.

Stejně jako rozhořčení nad některými už stojícími pomníky panuje i poptávka po těch nových. Samozřejmě hlavně v diktaturách. Těch se naopak netýká kácení pomníků, přesněji řečeno při procesu svrhávání diktatur jde o par excellence rituál „dva v jednom“. Ale nová socha Krista Krále v Polsku (36 metrů) nebo rekordní socha indického politika Sardára Vallabhbháího Patéla (182 metrů, prakticky nesvržitelný) ukazují, že jde o globální fenomén.

Úmysl sochy stavět přitom často pramení z příbuzných motivů jako touha sochy bořit. Autorizovat historii, nebo tuto autorizaci šmahem popřít. Pomníky jsou důležité, protože jak přesně před 71 lety napsal George Orwell: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované