Hlavní obsah

Komentář: Svět se změní. Anebo ne. Nestyďme se, že nic nevíme

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: Armáda ČR

Fronta na dobrovolné testování kolektivní imunity, 23. dubna 2020.

Reklama

24. 4. 2020 9:20

Češi už světu nabídli spasení v podobě roušek, máme však i jiný vývozní artikl: Nevědomost nám nevadí, necháváme se odnášet proudem času a čekáme, jak to celé dopadne. Nebojme se přiznat sobě i jiným, že nevíme lautr nic.

Článek

Jestliže jsme ve čtvrtek ráno měli nějakou představu, na čem jsme, dnes už by to taková hitparáda nebyla. Česká vláda totiž v uplynulých 24 hodinách udělala tolik věcí, že se v tom neorientuje už prakticky nikdo, včetně jí samotné. Prohrála soud ohledně zákonnosti několika zavedených opatření, následně naprosto rozmetala svůj zajisté pečlivě vypracovaný fahrplan rozvolňování a uspořádala nejzmatenější tiskovou konferenci od vypuknutí epidemie.

Měli bychom si proto shrnout, co všechno zatím „víme“.

Víme, že svět po koronaviru už nebude jako dřív. Víme také, že vše se může jednoduše vrátit do starých kolejí, pokud budeme mít vakcínu. Nebo alespoň chytrou karanténu. Ale o té víme, že nebude moc fungovat. Nebo naopak zafunguje až moc dobře. Víme, že epidemie je zastavená. Na druhou stranu víme, že koronavirus může zmutovat a vrátit se na podzim s mnohem větší silou. Víme, že musíme brutálně odmítnout Green Deal, abychom měli na sanaci škod. Jiné státy však vědí, že musí při obnově vycházet právě z Green Dealu.

Víme, že nás čeká ekonomická krize. Víme, že bude horší než ta v roce 2008, bude větší než ta ve 30. letech minulého století. Ale rovněž víme, že trh je zdravý a ekonomiku se podaří během pár měsíců obnovit do stavu před krizí. Musíme se však připravit, že nás čeká inflace. Nebo deflace. Nebo stagflace.

Stoprocentně víme, že česká cesta úplného uzavření země je správná, protože především chrání životy. Stejně jako je správná ta švédská, liberálnější, chránící občanské svobody.

Víme, že se neosvědčil způsob kolektivní imunity, poté, co jeden z jejích nejhlasitějších zastánců, premiér Boris Johnson, skončil s koronavirem na jednotce intenzivní péče. S jistotou víme, že zemi nemůžeme udržovat v hibernaci moc dlouho, a musíme proto také začít promořovat a získávat kolektivní imunitu.

Těm pozornějším jistě došlo, že jediné, co víme, je, že nic nevíme. Zhola nic. Přesto se nám to snaží stovky a tisíce lidí v okolí, na sociálních sítích i v médiích objasnit. Je jedno, zda jde o lidi, kteří se profesně zabývají epidemiemi, bércovými vředy, ekonomií, nebo zda absolvovali rychlokurs všech těchto oborů četbou článků na Wikipedii – více než kdy jindy platí, že každý názor se počítá.

Každý názor je správný. A každý názor vyvrací ten předešlý. Názor od názoru se liší v závislosti na sociální bublině, na tom, koho lidé volí, respektive koho rozhodně nevolí, či zda pod cestováním do zahraničí rozumí dovolenou na Makarské nebo zásadní lidskou svobodu.

Proč tomu tak je? Češi rozstříhali všechna povlečení a došili roušky, politici zase sehnali z Číny respirátory s himalájskou přirážkou, opatření se rozvolňují, venku je jaro, situace se uklidňuje, a to znamená jediné – lidé se začínají ptát a řešit věci, na které v prvních týdnech nebyl čas. Proč se to stalo? Bylo to nutné? Co se bude dít teď? Co s námi bude? A kdo se ptá, požaduje odpovědi.

Jsme svědky toho, jak politici, dentisté, ekonomové, ajťáci i novináři vytvářejí každý den nové a nové modely, analyzují tabulky testovaných a nakažených, programují hlídací a sledovací aplikace, předpovídají z křišťálové koule, karbonizují koksohydráty a termují nukleáry.

Většinou dojdou k nějakému výsledku. Ale co když vycházeli z nesprávných čísel? Rychle o tom někdo jiný napíše text a vše vyvrátí. Nesmí to zapomenout podepřít tabulkou s čísly, pak to vypadá erudovaně. Během pár hodin to mají v řetězovém e-mailu všichni naši zalígrovaní prarodiče. Ovšem, co když je správné vycházet i z nesprávných čísel? Tak o tom vznikne dlouhý status na Facebooku a doprovodí se grafem. Kdo má graf, nejlépe s velkou červenou exponenciálou, vypadá ještě erudovaněji. Lajky a sdílení prší z nebe. Tvůrci fake news si mohou rovnou zažádat o „pětadvacítku“, protože vytvářet mediální mlhu z navzájem si odporujícího balastu za ně tento kvartál zvládáme bohatě sami.

Když nemáme data a čísla, stačí silný názor od známého jména. Jako matador se v této činnosti ukázal rektor Univerzity Karlovy a potenciální prezidentský kandidát skupiny PPF Tomáš Zima. Po prvním otevřeném dopise, v němž prezentoval svůj Názor, následoval před pár dny druhý. Aby na to nebyl sám, přizval dalších deset známých lékařů, kromě jiných psychiatra Cyrila Höschla nebo kardiochirurga Jana Pirka.

Ani tihle lidé samozřejmě nepřiznají, že vědí o viru a společenských následcích stejně málo jako my všichni ostatní. Jedna skupina jejich text okamžitě hlásá jako slovo boží, jiná už vytvořila grafy (s exponenciálou, chápete!), které jejich stanovisko vyvrací. Podle čeho se pak máme zařídit? Hoďte si mincí. Vždyť je to jedno.

Kdo nemůže stavět na síle svého jména nebo instituce, může zkusit vytvářet historické paralely. I ty ovšem plavou – jako vždy – na vodě. Současná situace se nepodobá ničemu, co jsme zažili. Nikdy se nezastavila ekonomika, ani za války. Takže nevíme, k čemu to připodobnit. Nikdy nám šejci neplatili za to, abychom si od nich koupili barel ropy. Takže nevíme, jaké budou následky. Ze dne na den se mění hodnota proměnných takovým způsobem, že není v lidských silách to sledovat a předvídat, co bude za týden, za měsíc, za rok.

V Rusku, kam ovšem covid-19 ještě naplno nedorazil, jen tam začalo mnohem více lidí umírat na všechny ostatní nemoci, slaví svůj návrat nejrůznější senzibilové a vědmy. Rusové se v tomhle neliší od jiných národů – máločeho se lze děsit víc než nejisté budoucnosti a frustrujícího života v nevědomosti. Ruské Jolandy mají proto žně, stejně jako američtí televizní kazatelé.

Češi už světu nabídli spasení v podobě roušek, máme však ještě jeden vývozní artikl. Síla českého člověka stovky let pramení právě z toho, čeho se ostatní bojí – nevědomost nám nevadí, necháváme se odnášet proudem času a dějin, pasivně přijímáme, jak věci přicházejí, a čekáme, jak to celé dopadne. Třeba dobře, třeba špatně, ale vždycky to nějak dopadne, proč se tím teď zatěžovat a kazit si hezké chvilky. A je jedno, zda jde o smrtící pandemii, české školství nebo extrémní sucho v krajině. Zkrátka, nebojme se přiznat sobě i jiným, že nevíme lautr nic. Uleví se vám i ostatním.

Je proto sympatické, že česká vláda se tuto tradici rozhodla implementovat do svých rozhodovacích i komunikačních procesů. Data a čísla je nezajímají, pokud vůbec nějaká mají. A jak jsme si řekli, čísla a data vlastně nic neznamenají. Rozhodují se nárazově, stylem pokus-omyl. V tom je to osvěžující. Otevřou hobby markety, aby o pár dní připustili, že to nebylo nejšťastnější. Nevědí, jak to s ekonomikou dopadne, tak nám to ani nebudou lakovat na růžovo nebo na černo. Napumpují do toho peníze a děj se vůle boží. Dálnice? Prostě je postavíme. Po koronaviru? Prostě to nevíme. Hoďte si mincí. A tak je to správné, tak to má být.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované