Článek
Dosavadní rekord patřící Baracku Obamovi, kterému dalo v roce 2008 hlas 69,5 milionu lidí, překonali oba letošní kandidáti. Trumpa volilo přes 70 milionů Američanů. Nově zvolený prezident Joe Biden získal nejméně o pět milionů více hlasů.
Vědělo se předem, že počítání hlasů letos potrvá neobvykle dlouho. Předpokládalo se, že ještě ve volební večer oznámí Donald Trump své vítězství. Tušilo se, že tím, jak se začnou až zpětně dopočítávat korespondenční hlasy, začne Joe Biden případný Trumpův náskok dohánět. Čekalo se, že přijde mnoho obvinění z podvodů a soudní pře. I přesto všechno, že odhady celé povolební situace nebyly tajemstvím a diskutovaly se na všemožných mediálních platformách, i tak žila od úterka Amerika v nepředstavitelné nervozitě.
A pak přišlo v sobotu dopoledne upozornění na mobil a bylo jasno. Polovina Spojených států je zklamaná a možná i rozzuřená a té druhé půlce spadl přetěžký kámen ze srdce. V ulicích největších měst se okamžitě začalo slavit. Na Times Square tančí stovky lidí včetně slavného nahatého kovboje. Lidé si posílají videa z nároží ulic New Yorku nebo Filadelfie.
Všichni vědí, že ve stejnou dobu jsou miliony dalších lidí ve svých obývácích, frustrovaně píší vzkazy na sociální sítě a možná právě odesílají pár dolarů Republikánské straně, aby si mohla dovolit další soudní spory. Donald Trump - i když získal o pět milionů hlasů méně - má i nadále početnou základnu příznivců. „Trumpismus“, jak se tady tomuto typu fanouškovství v USA někdy říká, přes noc nezmizí. Dnes se ale na to, co přijde v dalších týdnech a měsících, ještě myslet nebude, dnes musí ven ty nejobyčejnější emoce.
We did it, @JoeBiden. pic.twitter.com/oCgeylsjB4
— Kamala Harris (@KamalaHarris) November 7, 2020
Radost z toho, že bude poprvé ve funkci viceprezidentky žena. Radost z porážky člověka, který lže, kudy chodí. Radost z vítězství ani ne tak konkrétně Joea Bidena, ale celkově z vítězství světa, kde je normální k lidem mluvit a ne na ně řvát. Kde je normální uznávat všechny obyvatele USA včetně lidí jiných národností, jiné barvy pleti, jiného náboženství nebo sexuální orientace. Kde je normální postavit se za slabší a ne se jim vysmívat. Kde je normální problémy řešit diskuzí a kompromisy než boucháním do stolu.
Obvykle bývám v sobotu dopoledne doma. Obvykle bych se o dnešních výsledcích dozvěděla z televize. Náhodou jsem se ale dnes zrovna v ten okamžik ocitla na dětském hřišti se svou tříletou dcerou. Když přišla zpráva o Bidenově vítězství, právě jsem psala zprávu známé, takže jsem viděla oznámení agentur okamžitě.
Pár metrů ode mě koukala stejně do svého telefonu jiná žena, Afroameričanka s malým synem. Trochu zmateně, a něco si pro sebe mumlala. Odchytila jsem jen: „Did they call it? Did they just call it?“ Tedy: „Už to zveřejnili?“ Hned mi došlo, že mluví o volbách, a tak jsem se k ní otočila a říkám jí, že ano, právě Bidenovo vítězství potvrdila agentura AP. Podívaly jsme se do očí a objaly se. Rozbrečela se a s úlevou řekla: „Tohle jsme potřebovali. Tohle jsme tak strašně moc potřebovali.“ A rozeběhla se za svým malým chlapcem.
