Hlavní obsah

Reportáž psaná za koronáče. Deník Miloše Urbana nabral nový směr

Miloš Urban
Spisovatel
Foto: Seznam Zprávy

Druhý týden nouzového stavu (ilustrační snímek z Prahy).

16. 3. 10:15
aktualizováno • 1. 4. 10:33

Spisovatel Miloš Urban sbírá své postřehy o životě za časů koronaviru.

Článek

Úterý 31. března 2020:

Tomu říkám smůla. Chucpe. Double trouble. Jícen v jednom ohni, bolest v uších a nosohltanu, nemožnost jíst, pít, spát, mandle jako dvě olivy, jež si křečkujete pod oblouky čelisti a které vám dělají hlavu ještě těžší než jindy.

Ale abych si moc nestěžoval, průdušky v cajku, teploty nejsou, tělo se necítí unaveně.

Nechvalně proslulý vir mě (zatím) obchází, ale namísto něj si mě vyhlédl streptokok, možná ho přilákala ta jemně zdobená rouška, ale tomu já nerozumím.

Pozitivní na tom je výsledek testu. A to „pozitivní“ je ve dvou smyslech. Je to test bacilů v krvi, který si můžete udělat sami a nemusíte chodit na odběrové místo, kde vás ohrožují ostatní a vy ohrožujete je. Akorát v lékárnách moc k mání není, mně ho magistry objednaly do druhého dne, i když původně pochybovaly, jestli to půjde. Za tři stovky jsem teda koupil kit, odnesl si ho, namíchal sérum jako malý chemik, píchl se futuristickou vystřelovací minijehličkou do prstu a pak miniaturní kanylou tu kapku krve nabral (musel jsem se štípat, nějak ta červená ze mě netekla), smíchal ji s roztokem a pak to pipetou kápl ve čtyřech kapkách do takového okénka na plastovém voru a potom už jen zíral, jak se lakmusový papírek hned vedle zbarvuje třemi čárkami, takhle zatajený dech snad může mít žena, která si dělá samotest gravidity. Zbarvilo se to vůčihledně, čárky jsem interpretoval na středně těžkou streptokokovou infekci. Vlastně bych mohl říct, že jsem středně pozitivní, což odpovídá i mojí povaze.

A proto jsem rád, že jsem si poprvé v životě sám odebral krev a ještě ji jako vyhlášený technický talent byl schopen podle návodu otestovat a porozumět jejímu aktuálnímu stavu. Yes!

Důsledky? Karanténa na druhou pro ubohého spisovatele, který ještě minulý týden mohl prokrastinovat aspoň u dětí, v práci nebo na vzduchu v nějakém remízku u struskové haldy, kam se nikdo nikdy luftovat nechodí. Teď má s tímhle krásným trávením času utrum. Takže co mu zbývá? Zase jen to psaní, i kdyby se mu stokrát nechtělo.

Středa 25. března 2020. Kdo ten program vymyslel a spustil?

Nový koronavirus napadá každého, k němuž dokáže proniknout, ale k vraždě si vybere jen toho, kdo je nejslabší cíl, i když ten cíl třeba o své slabosti neví. To je hnusné a zákeřné, ale kopnout za to vir do zadku dost dobře nejde.

Mluvit o vraždě je asi nesprávné, já naprosto nevím, jak ten vir funguje, ale pochybuji, že si něco myslí. On si asi nic nemyslí, jen je to střela, která letí mezi lidmi a trefuje je, a když jimi proletí, prohučí dalšími, a tím je nakazí stejně jako ty předchozí – tím se sytí, tím existuje, získává na významu. A pořád dál, protože musí, protože ho někdo vyslal, ať je to Bůh, nebo Číňan, nebo Putin, nebo ten americký proplešatělý, stále hrdinsky blonďatý sympaťák. Jestli je tu někdo fachidiot, je to náš nový chřipkový koronavirus, akorát on to prostě ani nechce dělat, jen musí: nemá v sobě vůli, jen program.

Ale kdo, nebo co, ten program vymyslel a určil?

Možná to nikdo nebyl, možná je v dějinách potvrzeno, že se vždycky něco vymkne, nepřátelsky vyvine a zaútočí na lidi.

Kdyby zvířata měla svou zpracovanou historii, aspoň trochu, možná bychom se něco dozvěděli. Teď myslím i na netopýre a motýle, ale žerty stranou. Třeba i koně a poně mohou být ve hře. V historiografii už máme řadu knížek, co se třeba nesoustředí na krále lidí a na lidi, ale třeba na zvířata (i ona mají historii, a jak dlouhou!) a jejich dějiny, i když tyhle musí být vždy „kulturní“; koho by zajímalo, že tenhle jelen obskočil tuhle srnu?

Na gramatice houby záleží, přestože nás učitelky a učitelé tak primovně upomínají právě na ni, když učí přes Skype nebo jen telefon naše děti (musím přiznat, že úča, o níž jsem si v září myslel, že je praštěná pavlačí, stojí teď v mých hodnotách hrdě, mocně a vysoce jako socha Svobody – což bych si o učiteli nikdy nepomyslel, protože těch dobrých jsem měl málo, ale zase těm pár dobrým, co jsem měl, jsem vděčný za nějaký svůj koherentní projev).

Neděle 22. března 2020. „A domu!“ zavelela prodavačka ve večerce

Je hezké, jak se na sebe lidé přes ty roušky usmívají, pozná se to podle vrásek u očí. A je ironické, že máma, jíž je 77 a má už léta chronický kašel, který nedokážou vyřešit lékaři ani alternativci v medicíně, na nás přenáší leda svůj naprosto klidný postoj k celé virové situaci, zatímco my synové a snachy a bývalé snachy se o ni bojíme, furt jí voláme a to uklidnění asi potřebujeme víc než ona.

A moje dcera, které je 7, vymyslela jeden z možných způsobů, jak si doma s rodinou ukrátit dlouhou chvíli: uspořádat si domácí StarDance, při němž se dá blbnout klidně i několik týdnů. A natáčet to a dávat na sociální sítě. (Potřeba před ostatními se znemožnit je jedna ze základních lidských potřeb, jak každý dnes ví. Když můžou ministři, my můžeme také!)

A dojala mě i naše stará holešovická vietnamská večerkářka (pokud to můžu takhle blbě říct, ale snad by se nezlobila), když jsem si v neděli u ní jako jindy kupoval víno a cigára (tentokrát ovšem oba v rouškách) a poté, co jsem zaplatil, ukázala na dveře a zavelela: „A domu!“ Takže jsem se uklonil, secvakl podpatky a mazal domů.

Pobavila mě úvaha pana Prymuly, vrchního krizového štábníka, že nebudeme moci rok až dva vyjíždět do zahraničí. Všechna čest, možná to tak opravdu bude, ven budou moci lidé jen pracovně nebo snad i studijně, nikoli už dovolenkáři. No a zrovna na letošek jsme si s bráchou plánovali, jak bez ženských, jen s dětmi (dohromady 5 dětmi, pokud dobře počítám…) pojedeme v létě na nějakou tuzemskou chalupu a užijeme si tu správně vyklidněnou dovolenou obsahující grilování, výletování, střílení z luku a ze vzduchovky, třeba i koupání a houbaření, záleželo by na stavu klimatu. No ale zatímco já chtěl chalupu objednat už v lednu, brácha to odmítl – on dělá zásadně jenom last minute.

A on je o celých 5 minut starší než já, navíc mi v prosinci prodal své 10 let staré auto a koupil si nové, takže kdo jsem já, abych mu odporoval? Leda tak mladší dvojče. No ale teď za koronaviru se ukazuje, že jsem měl pravdu, protože teď už žádné chalupy k pronajmutí na léto nejsou!

Nebo pokud někdo o nějaké ví, ať mi to napíše. Chápejte: mladší dvojčata to nemají zase tak lehké.

(A řekněte to bráchovi! Že jsem měl pravdu!)

Úterý 17. března 2020. I já jsem rouškařem, peru si tkaničku.

Můžeme pracovat z domova, což my redaktoři děláme dost často, ať už viry víří nebo ne. V pondělí jsem ale do redakce musel, a sice vydat platební pokyny pro překladatele a další spolupracovníky nakladatelství, kteří za svou práci čekají na peníze a teď je potřebujou mít na účtu ještě naléhavěji než jindy. Tak snad se nedostaneme do platební neschopnosti, když jsou knihkupectví zavřená. Na druhou stranu lze četbu objednat z obchodních webů, a já si myslím, že jestli tenhle březen bude i něco jiného než měsíc infekce, paniky, omezeného pohybu atd., bude to zas jednou opravdový měsíc knihy.

Jel jsem do kanclu autem, což je z Holešovic na Žižkov trochu marnotratné, ale teď je to i bezpečné, navíc je ve městě malý provoz. Zrušení modrých parkovacích zón chválím, v hromadném dopravním prostředku bych zbytečně vystavoval riziku sebe i spolupasažéry. Tohle dočasné opatření jsem vymyslel já, a to už minulý týden, ale než jsem ho stačil někomu kompetentnímu navrhnout, dostali ten nápad i mocnější, než jsem já, tudíž jsem s nimi byl ve velmi vzácném souznění – a nebyl to špatný pocit!

Jestli byly Litoměřice v sobotu takovým ghost-town, Žižkov si s nimi začátkem nového týdne nezadal. Sledoval jsem poměr mezi rouškaři a nahými tvářemi, ty druhé ještě převládaly, těch prvních už se objevovalo dost. Potěšila mě slečna s rouškou a slunečními brýlemi, která měla krátkou sukni a krásné dlouhé nohy, a já si mohl představovat, jak vypadá její tvář, podobně jako to muslimové dělají, když potkají nějakou tu zahalenou Fátimu. Takže pondělní Miss rouška mnou udělena (ovšem z auta, a ne, nevystoupil jsem). Pak jsem si sice kajícně vycinkal za toxický sexismus – ten se ovšem nějakou rouškou přes ženský obličej jen tak nevymýtí, že ne?

Já pořád roušku nemám. I když bych ji chtěl.

Že bych se začal učit šít? Spíchnout si „roušku“ ze starého trika? Ale jak ji připevnit k uším nebo kolem hlavy? Pravda, přetrhla se mi na botě tkanička. Nové tkaničky teď asi nikde nekoupím, tak z té zbylé by se možná dala vytvořit přichycovací očka. Nejdřív však tkaničku vyprat!

Ovšem já už mám vyprané úplně všechno. Budu tedy prát jednu tkaničku – takový bizár by mě v životě nenapadl, díky, vire.

Co se vším tím časem, když je člověk zavřený doma? Uklidil jsem si, vypral (vždyť to povídám), vydrhl obklady a dlaždice, takže si můžu číst a večer koukat na Netflix. Taky jsem našel v almaře krabici starých fotek z dětství. Zkusil jsem jednu přefotit digitálem. Pak druhou a třetí. Je jich fůra, tohle mě bude v příštích dnech docela bavit. A já těmi fotkami můžu pak bavit lidi na sociálních sítích, zatímco trčí u monitorů.

Ale to může počkat. Právě jsem na sociální síti zhlédl video, jak udělat roušku ze starého trička BEZ šití. Stačí ho jen šikovně nastříhat. Jdu na to!

Akorát že jsem při tom uklízení někam zašantročil nůžky… Furt nějaký klacky pod nohama.

Neděle 15. března 2020. O posledních dnech a hodinách, kdy se ještě chodilo venku „bez důvodů“.

Kdysi před lety, když se těžil severočeský kopec Tlustec, napsal František Fröhlich článek s názvem Je dobré být Tlustec. Protože Tlustcem byla vytapetována média, jako by se nikde jinde kámen neraboval. On se těžil možná ještě brutálněji, ale mediálním králem a symbolem byl Tlustec.

Dnes je mediálním kingem koronavir, nedá se mu uniknout, nebo snad dá, andělíčku, můj strážníčku, ale ne tomu mediálnímu. Mediální koronavir strčí do kapsy i takové hvězdy, jako je Kazma nebo Leoš Mareš. Možná to o něčem svědčí – když nejde o život, jde o tamto. A ono teď možná o život jde, i když třeba spalničky jsou nemocí mnohem nebezpečnější než COVID-19. Ale můžeme se proti nim očkovat, i když je neumíme léčit. I to očkování některé lesany a lesáci pro své děti odmítají. A až bude vakcína proti koronaviru, budou ji odmítat taky. Ale většina lidí vakcínu využije.

Ale pokud jde o mediální slávu, virtuální všudypřítomnost a opinion making, kam se spalničky hrabou, že jo?

Vláda nám zavřela obchody, až na ty s potravinami a drogerií. V lékárně měly magistry respirátory, v sámošce ani v drogerii prodavačky nic. Poučení pro příště: mít zásobu těchto prostředků pro všechny – i pro nás zákazníky. E-shopy fungují. Ale výdejny? Na druhou stranu, když teď budeme víc doma, tak nás tam dodávkové služby uspokojivě zastihnou.

A taky stravovací zařízení jsou zavřená, vypadá to teď na bídné tržby. U nás v Holešovicích to asi přežijeme, hospoda na rohu prodává pivo z okénka, je krásně, lidé na chodníku s půllitry v rukou zatím možnost nákazy mezi sebou neřeší.

V pátek mi bylo blbě: rýmička, bolest hlavy, zvracení, pleť jako recyklovaný papír, závrať, celková slabost. Teplotu jsem si nemohl změřit – domácí teploměr nefungoval a ten koupený v lékárně před zavíračkou odmítl fungovat.

V sobotu ráno mi bylo překvapivě dobře. Koupil jsem v lékárně další teploměr, tentokrát digitální. Nevím, zda se mi to nezdálo, ale stejně jako u analogového teploměru z pátečního večera, i tenhle měl nejdřív na kase vyšší cenu, ale pak stál stejně: 81 korun. Nebo 82, už nevím. Tak jsem si řekl, že na teploměry je teď možná nějaká vládní dotace. Což by bylo dobře.

S radostí jsem si strčil teploměr do pusy a výsledek byl skvělý: mírné podchlazení! A protože je krásně, rozhodnu se pro výlet, abych viděl, jak to chodí mimo Prahu.

Dojedu do Litoměřic (autem), lidem ve městě se vyhýbám, ale to není zase tak těžké, protože Litoměřice jsou teď spíše ghost town. Udělám pár fotek, něco málo lidí je v parcích a u řeky. Předbíhám paní, co venčí pejska a kašle na všechny strany a na všechno.

Jenom nedýchat, dokud nebudu aspoň 10 metrů daleko od té paní.

Ale Litoměřice jsou nádherné. Hned bych se sem přestěhoval, pracoval online a klídeček. Akorát že tu nikoho neznám a děti mám v Praze.

Jedna hospoda prodává přes okno, stejně jako jedna kebabárna. Stánek u nádraží je otevřený, chlapi pijí pivo, dokonce i nějaká ruská rodinka. Oproti pražským Holešovicím, kde bydlím, je to s touto službou slabota, ale litoměřičtí obyvatelé mají evidentně nakoupeno; to v Holešovicích fousatí hipsteři prodávají jídlo a pití přes stolek umístěný ve vchodu do podniku a u dveří se jim kupí zájemci ve frontě…

Po návratu si změřím teplotu. A sakra: 37,6. Jinak mi nic pocitového ani viditelného není. Paracetamol si neberu, schválně jestli to vyleze.

Upeču kuře na cibuli, kmínu a česneku, k tomu kysané zelí, abych měl vitaminy pro boj s jakoukoli nákazou. Těstoviny doma ani nemám, moc je nemusím. Zatím.

Později večer si změřím teplotu: 36,8. Vida. Teplota možná vir profackovala, on se stáhl, stáhla se i ona. Takže jak to vidím u sebe já sám: Mám nějakou virózu, ale není korunní, není to mediální hvězda, snad, a já s ní úspěšně bojuji. Zatím.

Držte mi palce. Já je držím vám.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené