Hlavní obsah

Selský pohled na peníze z helikoptéry

Foto: Seznam Zprávy

Ilustrační foto.

25. 3. 8:00

Vzpomněl jsem si v těchto dnech na svého dědu, sedláka, který se uměl kdykoliv rozčílit, když slyšel v televizi, že stát někomu zvyšuje nějaké přídavky nebo posílá dotace.

Článek

Pak začal postoprvé vyprávět, co jsme už stokrát slyšeli, jak oni žili po válce. Čtyři děti, rodiče a prarodiče ve dvou místnostech – ve vytápěné staří, ve studené mladí. Do toho po mrazivé zimě přišlo na jaře 1947 katastrofální sucho. Bylo po úrodě, krávy musely žrát rákosí u rybníka, protože to bylo jediné, co rostlo. A pak děda zvolal: A žili jsme hezky, děti jsme vychovali, hlady neumřeli – a přitom jsme žádné dotace kvůli špatnému počasí nebo přídavky na děti nedostávali!

Vlastně jen chtěl se svou zatvrzelou sedláckou povahou říct, že lidé se v nejtěžších časech umějí zakousnout a díky silné vůli zvládnou zdánlivě nepřekonatelné. Dnešními slovy odborníka, která v rozhovoru pro DVTV pronesl populární ekonom Tomáš Sedláček: „Externí šoky, jako jsou války, sucha nebo povodně, kupodivu ekonomiky zvládají dobře a dokážou se zotavit rychleji, než když krize přijde zevnitř ekonomiky, třeba z bankovního sektoru.“

Po druhé světové válce se v celé Evropě v různých podobách naplno rozvinul koncept sociálního státu. Vlády na sebe přebraly více odpovědnosti za ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů, aby změkčily rizika, která přináší volný trh a divoký kapitalismus.

Neřešme teď, jak moc se to ve skutečnosti daří. Už před rokem Český rozhlas přišel s unikátním výzkumem, který rozdělil českou společnost do šesti tříd a ukázal, že nevídaných 40 procent lidí strádá a je ohroženo chudobou, protože nemají úspory na měsíc dopředu, hrozí jim ztráta zaměstnání nebo čelí exekucím.

Když ale dnes v souvislosti s pandemií slyším každodenní ohňostroj nápadů, všechny ty dílčí návrhy, co všechno a komu všemu vláda (jistě v dobré víře) zaplatí, říkám si, jestli jsme to s budováním sociálního státu za těch 70 let přece jen nepřehnali. Jestli jsme si zkrátka příliš nezvykli žít neodpovědně s utkvělou představou, že pohodlí a blahobyt jsou automatické a máme na ně nárok.

Všechno mít hned, byt na hypotéku, auto na leasing, kuchyni na splátky, v létě ke Středozemnímu moři, v zimě na lyže do Alp. Nemyslíme dopředu, nešetříme na horší časy, protože víme, že když přijde problém, pomůže nám přece sociální stát. Stačí natáhnout ruku. Stejně se chovala před krizí i vláda: ekonomika frčela, dařilo se, tak proč všechny peníze nerozházet za nesmysly typu slevy na jízdném?

Krize ale přišla a premiér Andrej Babiš z hnutí ANO a Jana Maláčová z ČSSD se denně předhánějí s nápady, komu a kolik peněz stát zaplatí, jako by měly nasysleny rezervy z tučných let. Jejich soupeření o nejlepší nápad mi připomíná podobně bouřlivou reakci vlády na hospodářskou krizi před deseti lety.

Tehdy jsme ovšem na rozdíl ode dneška měli pravicovou vládu v čele s dvojicí rivalů, premiérem Nečasem z ODS a ministrem financí Kalouskem z TOP 09. Ti se zase předháněli v nápadech, kdo kde škrtne a ušetří víc miliard. Výsledkem prestižního souboje o trofej pro většího pravičáka a fiskálního konzervativce bylo příliš prudké dupnutí na ekonomickou brzdu. Kvůli němu se podle analytiků Česko společně s Řeckem dostalo z recese jako poslední v Evropě až v roce 2013.

Nepíšu to tady celé jako někdo, kdo se narodil se stříbrnou lžičkou v puse, naopak. Zároveň chápu, že dnešní krize je bezprecedentní a s čímkoliv nesrovnatelná – ještě nikdy v historii se nestalo, aby se naráz zastavil skoro celý svět.

Vím, že ekonomové zprava doleva teď volají po penězích sypaných z helikoptér (což je mimochodem termín, který má na svědomí guru liberálních ekonomů Milton Friedman). Státy prý teď nemají koukat na zadlužení ani na inflaci a prostě jen shazovat peníze na lidi. Třeba Donald Trump chce americkou ekonomiku podpořit tím, že každý Američan dostane od vlády tisíc dolarů.

Chci jen říct, že někde vzadu za debatou o všech těch dílčích nápadech s nejrůznějšími příspěvky asi všichni tušíme velkou mentální operaci, kterou si zároveň ještě nechceme připustit. Totiž úvahu, zda jsme ochotni přijmout skutečnost, že už prostě nebudeme moci žít stejně jako doposud.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené