Hlavní obsah

Kotek: Kvůli roli jsem zhubl 17 kilo, nemám limity jako Bridget Jonesová

Vojtěch Kotek nedávno ztvárnil manžela Terezy Voříškové ve filmu Vlastníci. (Video: Seznam Zprávy)

4. 1. 17:00

Manžel Marie Terezie, Terezy Voříškové, pravnuk Einsteina. Krátký přehled jeho posledních rolí. Herec, režisér a také hudebník. Vojta Kotek byl hostem Výzvy Seznamu.

Článek

Byl jste někdy na schůzi vlastníků?

Byl jsem na schůzi vlastníků, párkrát jsem to zažil na vlastní kůži. A co se týče toho filmu, tak se vlastně dá říct, že se z toho dalo čerpat.

A co konkrétně jste načerpal?

Vlastně jsem spíš poznal ty postavy, které se tak nějak potom zrcadlí i v tom scénáři. A myslím si, že asi nejsem sám, respektive většina kamarádů, kteří ten film viděli a jsou zároveň vlastníci, mi říkají, že všechny ty postavy žijí u nich v baráku. A u nás taky.

A jaká postava žije konkrétně u vás v baráku nejvíc?

Já jsem konkrétně zažil přesně tu situaci, že my máme paní, která tam řeší tu schůzi a která je tedy opravdu to, co je Tereza Voříšková v tom filmu. A je to přesně paní, která je neustále těhotná. A v normální profesi je právnička, takže si řekla, že to zvládne a že to bude dělat a že prospěje zároveň tomu domu, a všichni ostatní jí házejí klacky pod nohy.

A poznal jste třeba i sám sebe? Protože vy ve filmu Vlastníci hrajete manžela Terezy Voříškové. Jste zapisovatel schůze.

Já jsem zapisovatelem schůze nikdy nebyl, takhle daleko jsem se ve svém schůzování nikdy nedostal a doufám, že ani nedostanu. Já jsem potom zjistil, že existuje něco jako plná moc, která se dá někomu udělit, a někdo zvedá ruku za vás a je to celkem řešení, když si člověk chce uchovat nějaké psychické zdraví. Ale co se týče mojí role, mně Tereza Voříšková vždycky říkala, že bych měl hrát nějakého podpantofláka, že mi to jde a že vlastně je to jako ze života, ale já s tím nesouhlasím.

Vojtěch Kotek

Herec a režisér. Divadlu a dabingu se věnoval od dětství, známý je zejména hlasem čaroděje Harryho Pottera. Debutoval ve filmu Tuláci Víta Olmera, více se však proslavil filmem Karla Janáka Snowboarďáci. V poslední době vystupoval v minisérii České televize Marie Terezie, kde ztvárnil Františka Štěpána Lotrinského, dále se objevil v české komedii Poslední aristokratka nebo ve filmu Vlastníci, který je právě v kinech.

Necítíte se jako podpantoflák?

Ne, myslím, že jsem macho z povolání.

Protože vy na druhou stranu hrajete, k tomu se dostaneme později podrobně, ještě v další minisérii Marie Terezie jejího Františka Štěpána Lotrinského a v té minisérii byl také tak trochu podpantoflák, tak jestli to třeba u vás nevidí režiséři?

To je shodou okolností, to je jenom taková série.

Jste macho i přesto, že tedy hrajete dvakrát podpantofláka?

Samozřejmě. Ne vůbec, já nejsem podpantoflák.

Dobře, nebudu vám to samozřejmě rozporovat. Zpět k Vlastníkům, kde hrajete zapisovatele. Před sebou jste měl otevřený notebook, měl jste tam otevřený dokument, do kterého jste skutečně zapisoval, nebo scénář?

Měl jsem tam většinu času otevřený dokument, do kterého jsem zapisoval. Respektive když ta kamera byla tak, že byla vidět ta obrazovka. Když ne, tak jsem tam měl samozřejmě scénář, ale to dělali všichni. Všichni měli taháky.

Já vám to nevyčítám, já se jenom ptám, protože se to trochu nabízí.

Ale všichni měli taháky, všichni.

A kde měli ostatní taháky?

V těch sešitcích a různě. Víte, my jsme ten film natočili za 8 dní, to se nedá naučit.

Ve Vlastnících hraje Tereza Ramba, Jiří Lábus nebo Dagmar Havlová, to je hodně hvězdně obsazený film. Neměli jste tam tendenci soutěžit o to, kdo bude vtipnější, kdo to lépe zahraje?

Tohle my neděláme, my jsme normálně kultivovaní lidé, kteří se navzájem podporují, když jeden něco točí a něco říká, je na něj záběr, tak ti druzí ho nerozesmávají. Takové věci se prostě nedělají. Ne, samozřejmě, byl to strašný zvěřinec. Ale už od první čtené zkoušky bylo jasné, že je to víceméně soutěž v nějaké hlášce, kterou tam buď David Novotný nebo někdo jiný přidá. Eventuálně kolega Lábus.

A kdo tu soutěž vyhrál?

Dagmar Havlová, protože víceméně z ní padaly perly, samé perly.

A co vypadlo z vás?

Já jsem do toho filmu přidal jednu věc, která, myslím si, byla pro moji postavu velice klíčová. Vůbec nevím, jak jsem k ní přišel, ale tam je situace, kdy moje manželka Tereza Voříšková se rozzlobí a odejde z té schůze a práskne dveřmi. A Zdeněk Zahrádka čili já vstává a jde za ní a vychází ze dveří té schůzovní místnosti. A já jsem si tam k tomu přidal takový jemný detail, který pan režisér potom využil, že ačkoliv vlastně odcházím z místnosti, tak zaťukám na dveře, jestli můžu dál neboli ven, a to si myslím, že podpantofláci normálně běžně dělají, že jakmile vidí dveře, kterými bylo prásknuto, tak na ně zaťukají.

Jako režisér si umím zařvat

A z čeho jste čerpal, když tvrdíte, že jste macho?

Já si to tak představuji, to je jenom moje holá imaginace.

Vy jste sám režisér, měl jste tendenci Jiřímu Havelkovi do toho tzv. fušovat, mluvit mu do řemesla?

Tak tam byla spousta takových lidí, kteří ani nejsou režiséři a všichni mu do toho mluvili. Ale Jiří dokázal vypnout všechny ty lidi kolem sebe a už řešil jenom ten svůj pohled a myslím si, že to bylo správné rozhodnutí, protože skutečně tam každý měl nápad, jak se to dá vyřešit, jak se to dá natočit, co by bylo lepší. A chudák Jirka tam potom už tak vlál.

Nedošlo na moment, že by třeba zakřičel: já jsem tady šéf a vy budete poslouchat?

Ne, protože tam měl prostě 14 herců, kteří jsou strašně hákliví na cokoliv, když se něco řekne proti nim. Takže on v rámci té diplomacie každému dokázal vysvětlit, že je to sice skvělý nápad, ale že to teď uděláme z nějakého důvodu trošku jinak, a tohle se mu, myslím, podařilo. Já jsem ho litoval, musím říct.

Ano?

Chvílemi i ano, protože tam se ozvalo „stop“ a teď tam začalo hučet jako v úle. Každý prostě s nějakým nápadem. Ale myslím si, že i proto on zvolil tu metodu, že jsme točili záběry třeba vždycky 20 minut, že on postavil ty kamery jedním směrem a my jsme 20 minut vlastně hráli, a jedině tak si podle mě mohl trošku od nás odpočinout.

A kdybyste to měl v rukách vy, to znamená, že byste to režíroval, byl byste tvrdší než Jiří Havelka? Nebál byste se zjednat pořádek?

To nedokážu posoudit, já teda sice svým macho založením umím být prudký a umím si zařvat, ale tady nevím.

Byl byste spíš podpantoflák?

Musel bych být určitě větší diplomat.

Myslíte si, že už teď budou probíhat schůze vlastníků v Česku po tom filmu jinak?

To je otázka, to je zásadní otázka. Já doufám, že ano, dělali jsme pro to všechno. Spousta mých kamarádů, kteří ten film viděli, říká, že by se měl pouštět před každou tou schůzí.

Otázka je, jestli by na té schůzi potom někdo zůstal?

To je správná otázka, ale já si myslím, že by to možná aspoň jednou za čas pro připomenutí stálo za to si ten film pustit. Předtím aspoň, než jdete na tu schůzi, abyste neubírali čas konkrétní schůzi, protože tam se potřebuje určitě něco vyřešit.

A myslíte si, že tento humor je ryze český, nebo když by ten film pustili v nějaké jiné zemi, nějakému jinému národu, že by s tím nebyl žádný problém, že by to přesně pochopili?

To je otázka, jaký jiný národ máte na mysli.

Třeba Němcům.

Třeba Němcům? Tak myslím si, že Němci by se tímhle bordelem, který se tam děje, vůbec nedokázali ztotožnit.

To by byl jiný ordnung?

Ale Rakušané možná ano.

Měl jsem strach o místo v Marii Terezii

Pojďme se podívat na váš další počin mimo Vlastníků. Od ledna vás mohou diváci znovu sledovat v historické minisérii o Marii Terezii. Tam hrajete opět manžela Marie Terezie Františka Štěpána Lotrinského. Přitom ale hlavní hrdinku vyměnili, aby více dostála proměnám času. Čím si vysvětlujete, že vás nechali?

Asi zřejmě dostávám těm proměnám času sám od sebe.

Že jste dokázal zestárnout jako Marie Terezie?

Že jsem zestárl o 10 let nebo něco takového.

Nevypadáte na to, naopak jste zhubl.

Jste milá, ale ono možná tím, že jak jsem zhubl, že mi více vystouply lícní kosti. A vypadám, že jsem blíž k smrti. Ale těžko říct, já si to nedokážu úplně přesně vysvětlit. Samozřejmě že když vám vymění tu partnerku, tak je to ze začátku tak, že máte strach i o své místo. Do té doby, než se vlastně začne točit, tak nevíte, na čem jste, jestli opravdu budete dál hrát toho manžela, nebo ne. Ale nakonec to skutečně se mnou natočili a já jsem tomu velice rád.

A jaké bylo navracení do historických šatů, střevíců a podobně?

Musím říct, že to zrovna není ten aspekt, který by byl na tomhle filmování ten nejpříjemnější. Protože samozřejmě my jsme opět točili v létě, když bylo docela horko. A všechny tyhle vrstvy vám samozřejmě na tom odéru nepřidají. Není to ani kolegiální prostě smrdět, když točíte. Ale nedá se nic dělat. V té době, to musím říct, to měli mnohem horší, protože neměli ani možnost si vzít třeba kraťasy, aspoň mimo záběr někde na chvilku a trošku se proluftovat.

Takže k tomu jste utíkal, že jste tam potom chodil v kraťasech, když jste nemusel mít kostým?

No jasně, v žabkách.

Když jste točil tu první minisérii, tak jste o ní řekl, že to je taková politická love story. Co byste prohlásil o tom pokračování?

My jsme chtěli, abychom mohli říkat, že to je politická love story u těch prvních dvou dílů, a byla to ve výsledku víceméně spíš ta love story než politická. A tentokrát si myslím, že skutečně už jsme tomu dostáli. Ta love story je upozaděná, řekl bych. A ta politická část těch postav, těch charakterů, se trošku dere víc na povrch, i když samozřejmě je to i o vztazích. Scenáristka Mirka Zlatníková o tomhle projektu říkala velmi trefně na tiskové konferenci, že ty první dva díly jsou vlastně o tom, že žili spolu šťastně až do smrti. A ty další dva díly jsou o tom, jak to vlastně zvládnout, žít spolu šťastně až do smrti, potom, co pohádka skončila, tak začíná opravdový život.

Snažil jste se nastudovat něco více o postavě Františka Štěpána Lotrinského?

Tak já jsem o něm zjistil už všechno, ony jsou o něm asi 4 řádky ve třech knížkách, takže víc už se zjistit nedalo.

Chtěla jsem mít ještě otázku, jestli vás něco překvapilo, ale zřejmě ne, když to byly jen 4 řádky.

Tak je tam jedna zápletka. Samozřejmě scenáristika toho projektu tak nějak pracuje i s určitými domněnkami, které jsou o Františku Štěpánovi třeba ne úplně potvrzené, ale v rámci zdramatizování scénáře se tam pracuje i s jednou zápletkou, o které jsem se já s paní scenáristkou kdysi bavil už při těch prvních dvou sériích. Možná že na základě toho se rozhodla ji vlastně implementovat do těch dvou dalších. Protože mně osobně to přišlo velmi zajímavé. A jsem rád, že dala na mě, a vlastně dala tomu Františku Štěpánovi větší prostor v těch druhých dvou dílech, ne snad, že bych tam byl časově víc, v rámci toho celkově.

Ale jste výraznější.

Ale jsem výraznější a moje role jako hybatele děje je větší. Protože František Štěpán byl jeden z nejbohatších lidí své doby, a ty další dva díly jsou především o tom, že probíhá válka, a když probíhá válka, tak je potřeba ji někde zatopit.

Lze říci, že jste si tu svoji roli tak trochu vydupal?

Ne, ne, já myslím, že tam nešlo o nějaké agresivní vydupání.

Myslím diplomaticky…

Tak nějak moudře je spíše navedl.

Moudře jste je navedl, ten seriál je koprodukční, podílelo se na něm více států. Také se tam používalo více jazyků. Vy jste o té první minisérii řekl, že to byl hotový Babylon. Jaké to tentokrát bylo zvládat tolik jazyků na jednom místě?

Hodně jazyků na jednom místě. No, to víte, není to někdy sranda. Ale my už jsme si na to nějakým způsobem zvykli. A musím říct, že Stefanie, která hrála Marii Terezii jako nováček v tom našem cizojazyčném týmu, zapadla hrozně rychle a už nám to přišlo přirozené. Svým způsobem je to pořád divné, když vy mluvíte česky a někdo vám odpovídá, jako vaše žena, německy a vy děláte, že jí rozumíte a zase jí česky odpovíte a ona zase dělá, že vám rozumí. Když to potom vidíte v rámci takzvaného kopru, což je kontrola produktu, když si potom pouštíte ten jednotlivý záběr, co jste ho natočili, tak to připadá nezaujatému divákovi hodně zvláštní. Ale my jsme vlastně docela chtěli, aby to tak třeba v nějaké verzi zůstalo, protože já nevím, jak to předtím dělali, museli mít všichni nějaký jeden úřední jazyk, mluvili německy.

Připravoval jste se nějak speciálně na tu roli? Protože třeba Jan Budař, když hrál v Hovorech s TGM, kde hrál Karla Čapka, se kvůli tomu naučil kouřit nebo psát druhou rukou. Vy jste v rámci této přípravy něco podobného absolvoval?

V rámci přípravy na tuhle roli jsem nic takového podobného neabsolvoval. František Štěpán nekouřil, to, jakou rukou psal, se neví. Mohl jsem si vybrat, já jsem zvolil pravou, ale ne snad proto, že bych už předtím pravou psal, ale protože mi to přišlo pro tu postavu přirozenější.

Kvůli roli jsem zhubl 17 kilo

A na co jste ochoten jako herec přistoupit v rámci natáčení? Kde jsou ty vaše limity, kam až jste s nějakou proměnou nebo, řekněme, omezováním schopen dojít?

Já nemám limity. V žádném případě nemám žádné limity, já jsem teď třeba kvůli Vlastníkům, kteří se natáčeli v lednu, strašně ztloustl a potom jsem zase hubl do své původní váhy.

Jste jako Bridget Jonesová.

Přesně. Akorát si o tom nepíšu deník. Ale zhubl jsem vlastně 17 kilo během tří měsíců. Myslím si, že by se to dalo udělat i víc, ale ty limity jsou prostě jenom v těle. Respektive můj kouč by řekl, že jsou jenom v mojí hlavě, ale já je vidím i v tom těle. Samozřejmě když to tělo nikdy nic nedělalo, jenom leželo a koukalo na televizi nebo někde stálo před kamerou, a najednou po něm chcete nějaký sportovní výkon.

A adaptujete se dobře?

Celkem ano. Ale zjistil jsem, že to tělo vlastně dostanete do nějaké fáze, kdy se mu to daří pilným tréninkem, který je třeba hodně frekventovaný. Pak se ale začne natáčet a ty tréninky začnou ubývat, protože už točíte a není vlastně čas. A to tělo se dostává velmi rychle zase zpátky do toho bodu, ze kterého startovalo. Ale tak to je moje tělo. Třeba vaše tělo by reagovalo lépe.

To jsme hodně odbočili od filmu, pojďme se podívat ještě na další vaše natáčení. Na jaře na Primě vás diváci uvidí jako detektiva v seriálu Einstein. Jaký kostým budete mít tentokrát? Bude to dlouhý kabát s límcem?

Váhali jsme nad ním. Říkali jsme si, jestli by to nechtělo takovou sherlockovskou čepici, ale nakonec jsme od ní ustoupili a zvolili jsme kraťasy a sako. Ty mám vlastně prakticky pořád.

Jako vážně?

Ano, jako vážně. Protože já vás trošku poopravím, není to přímo detektiv, on je to prapravnuk Alberta Einsteina, který tady učí fyziku. Ten děj se jinak odehrává v současnosti a já hraji profesora fyziky na univerzitě, který má spoustu charakterových neduhů, díky kterým se dostanu do hledáčku policie. A shodou okolností a díky určitým projevům jakési jeho arogance policie zjistí, že by ho vlastně k něčemu mohla potřebovat. Že ten jeho mozek, který je skutečně geniální, by mohl policii pomoct vyřešit nějaké složité případy.

A proč k tomu má právě kraťasy a to sako?

Protože jak jsem zmiňoval ty charakterové neduhy, tak ta postava je velmi rozličná a delikátní, abych tak řekl, a většinu času je nepříjemná a agresivní.

A je to macho?

Je to macho. Tady jsem konečně hrál sám sebe. A byl jsem velmi spokojený s výběrem a říkali jsme si, že to chce něco, co je drzé, co provokuje už víceméně od pohledu. Což tady skutečně právě Filip König, jméno té postavy, dělá na každém kroku. Takže proto jsme volili tady tuto variantu kraťasy a sako.

Tady hrajete tedy pravnuka Einsteina, zahrál jste si manžela Marie Terezie, také ve Vlastnících, to znamená, že už jste se úplně zbavil té nálepky kluka ze Snowboarďáků?

Tak to je taková hezká věc, kterou by si člověk rád myslel. A já si myslím, že už to tak skutečně je. Ale samozřejmě jsou role, které jdou s vámi celým životem a vždycky o Vánocích nebo v nějakém zvláštním cyklu se divákům zopakují na televizních obrazovkách.

Snowboarďáci? Je fajn mít takovýto zářez

Což vás teď zrovna asi zřejmě čeká s příchodem Vánoc.

To se klidně může stát, ale samozřejmě já jsem za takový film rád. A myslím si, že každý herec, potom co si samozřejmě vyslechne spoustu nějakých nadávek a hlášek typu „stříkej”, musí uznat, že vlastně je fajn mít v té filmografii takovýto zářez. Film nebo filmy, které se opakují a patří víceméně ke zlaté studnici a tak nějak do každého správného filmového archivu českého diváka.

Vy také hrajete v Divadle Járy Cimrmana. Jaká hra je vaše nejoblíbenější nebo jaká postava patří mezi ty vaše oblíbené?

Já hraji ve Vraždě v salonním coupé a hraji praktikanta Hlaváčka. Takže to je samozřejmě jedna moje velmi oblíbená postava. Ale kdybych měl vybrat jakoukoliv jinou cimrmanovskou hru, ve které zatím nehraji a kterou mám rád, byl by to možná Lijavec. Protože Lijavec je trošku možná taková, nechci říct, že opomíjená hra, ale mně přijde jednak formálně a tím celým nápadem skvělá. Protože to je vlastně hra, která pojednává o léčebném divadle, kdy Cimrman žije ve starobinci a svoje kolegy, klienty toho starobince, zapojuje do toho divadla, aby se tak jako vymluvili ze svých nějakých, nechci říct komplexů, ale vlastně forma toho léčebného divadla se tak nějak přenesla na prkna už toho skutečného Divadla Járy Cimrmana. Že kluky, když jdou hrát, v šatně všechno různě pobolívá, ale potom vstoupí na jeviště a kolena jim najednou omládnou o třicet let, záda se narovnají a do oka se dostane jiskra. Takže tahle paralela se mi na té hře a na tom, co je vlastně teď současně Divadlo Járy Cimrmana, moc líbí.

Jak k tomu všemu stíháte svoji kariéru hudebníka?

Kariéru hudebníka, to jste řekla hezky.

Dobře, tak roli hudebníka. Mimochodem, jak jste přišli na ten název?

To se ani neptejte, úplným omylem a byla to chyba samozřejmě zásadní, protože my neumíme vymýšlet názvy. Mohlo to skončit hůř. Mohli jsme se jmenovat, Carps, Eyes of the Hedgehog, což jsou vlastně Ježkovy voči, ale to jsme zavrhli a rozhodli jsem se najít název, který je nevyhledatelný jakýmkoliv internetovým vyhledávačem, protože to je asi nejčastější slovo. Takže je to podle toho cimrmanovského vzoru. Založil kapelu, ale chodili mu na ni lidi, takže ji radši pojmenoval tak, aby na něj nepřišli. Ale i přesto jsme s naší kapelou letos odehráli přes 50 koncertů. A to je číslo, které nám sedí, vyhovuje. Není to tak moc jako předtím, když jsme jich hráli 70, což už bylo hodně. Ale teď momentálně pracujeme i na nových věcech, a dokonce máme i vánoční koncert.

A jak se dokážete oprostit od těch svých rolí a být stoprocentní Vojtěch Kotek? Protože vy jste pro Prostor X řekl: Utíkám do svých rolí, věděl jsem, že mě to jednou dožene. Už umíte odejít z rolí a být stoprocentní Vojta Kotek?

To je nedávno, co jsem tenhle rozhovor dal. Od té doby jsem se toho tolik nového nenaučil, abych mohl říct, že z toho dokážu utéct. Ale tak ono to mělo určitý jiný kontext, že já jsem to řekl doslova tak, že se ocitám v emocích jiných lidí a někdy nestíhám prožívat ty svoje vlastní. Ale myslím si, že to k té práci tak nějak patří, já si na to nestěžuji. To bylo takové holé konstatování, kterým jsem chtěl jenom tak nějak sám sebe upozornit na to, že teď, protože jsem letos hodně tlačil, měl jsem hodně projektů a ten rok jsem neměl úplně jednoduchý, a teď mě tak vyplivl v prosinci. A já totiž nechodím k žádnému terapeutovi, já vždycky chodím na ty rozhovory takhle s vámi novináři.

Předtím jste ale zmiňoval kouče?

Ale to byl fyzický kouč. Ale takže já chodím na ty rozhovory s vámi a ono to funguje podobně jako terapie, cizí člověk, který se mě ptá na nějaké otázky.

Já tedy za to od Vás neberu peníze, jenom pro jistotu.

Je tu příjemná atmosféra, nějaké přítmí, člověk se uvolní. Akorát já vždycky zapomínám na to, že jsou u toho ty kamery.

Tak ještě vám připomenu jiný rozhovor, který jste dal před 2 lety pro DVTV, kdy jste řekl, že byste se chtěl naučit kovat. Už to umíte?

To jsem řekl, to je pravda. A to bych chtěl. Ale musím říct, že jsem na sobě zpozoroval takovou věc, že se umím nadchnout pro jednu nějakou záležitost, která mě jednu dobu strašně baví, a pak na ni úplně zapomenu.

Vy jste úplně zapomněl na přání kovat a být kovářem?

Já jsem se to ani nikdy nenaučil. Ale pak jsem se zase chytil jiné věci, kterou bych chtěl taky nějak ovládnout, ale vlastně nikdy nedojde k tomu ovládnutí, vždycky je to ve formě toho snu. Ale to je pěkné, myslím si, že lidé by měli mít něco vznešeného, k čemu mohou směřovat a upínat se.

A co je to teď, co máte takového vznešeného, k čemu se chcete upínat?

Já bych chtěl umět šít boty.

Tak my vás pozveme zase za dva roky a zkusíme se zeptat, kam jste došel.

Tak fajn.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené