Hlavní obsah

Takový byl život v české polní nemocnici: Za chyby tvrdý trest, šlo o život

Foto: AP, ČTK

Čeští lékaři 6. polní nemocnice v akci, léto 2002, Kábul. Na snímku přivedla dvacetiletá Ašima (vlevo) na vyšetření svou tříletou dceru Sahár. Sahár trpěla podvýživou, ze které se zotavila, dál ji však trápily bolesti břicha.

Reklama

Jindřich Sitta. Lékař a nekompromisní, tvrdý manažer. Svůj způsob velení považoval za nutnost, aby se všichni z misí, kde velel, vrátili živí domů. Někteří vojáci to vnímali jako šikanu a zneužití pravomocí. Jak na to vzpomíná?

Článek

„Ocitli jsme se ve středověku. Devadesát procent Afghánců bylo negramotných, byli závislí na tom, co jim řekne jejich kmenový náčelník nebo mulla, duchovní z místní mešity,“ vzpomíná na misi v Afghánistánu lékař a velitel polní nemocnice Jindřich Sitta. „A když jim řeknou, že jste nepřítel, tak jste nepřítel. A nic s tím nenaděláte. A i když vás za nepřátele nepovažují, nemáte vyhráno. Rozhodují se na základě toho, co je pro ně momentálně výhodné. Klidně to změní během minuty.“

Vzpomínky Jindřicha Sitty jsou součástí seriálu k 20. výročí teroristických útoků z 11. září, které odstartovaly válku proti teroru.

Seriál Seznam Zpráv k 11. září 2001

Foto: Walter Cicchetti, Shutterstock.com

Titulní stránky některých světových deníků den po teroristických útocích z 11. září 2001.

Redakce Seznam Zpráv připravila v roce 2021 u příležitosti 20. výročí seriál článků o důsledcích teroristických útoků z 11. září 2001. Ve spolupráci s archivem Paměti národa jsme nabídli autentická svědectví významných aktérů – diplomatů, novinářů nebo válečných veteránů.

Nechtěli nás pustit

Jindřich Sitta byl jako lékař v první válce v Perském zálivu v roce 1990 a jako velitel polní nemocnice byl na humanitárních misích v Albánii a v Turecku. „Chtěl jsem do Afghánistánu. Chtěl jsem, aby polní nemocnice prošla skutečným ostrým bojovým testem. Abychom zjistili, kdo na to má, a kdo ne, na koho je stoprocentní spolehnutí,“ vzpomíná Sitta. „Jenže ministr obrany Jaroslav Tvrdík polní nemocnici na misi vyslat nechtěl.“

Sitta se nevzdal a „dopustil se nekázně“. Přes svoje kontakty v NATO dosáhl toho, že na konferenci v Tampě padla zmínka o české polní nemocnici a předseda vlády vzápětí dostal dopis se žádostí o její vyslání do Afghánistánu. „Někteří kolegové mě varovali, ať nejezdím, že návrat bude drsný, protože ministr nemá rád, když se mu někdo postaví. Chápu to, také nesnáším, když se někdo nechce podrobit mému příkazu. Ale jeli jsme,“ popisuje Sitta.

Byla to tvrdá i úžasná pracovní zkušenost. „Kábul je jako dno zkumavky,“ vysvětluje Sitta. „Naši epidemiologové, mikrobiologové, internisti byli nadšení. Bylo tam všechno – cholera, břišní tyfus, exotické choroby, které jsem neznal ani podle názvu. Všechno.“

Režim na základně byl ale stresující. „Celých šest měsíců jsme se skoro nedostali ven. A to člověk ani neviděl přes zdi a ostnaté dráty. Je jasné, že po čase měli lidé naléhavou potřebu třeba jen vyběhnout ven a rozhlédnout se zprava doleva po volném prostoru. I proto jsem souhlasil s tím, že budeme léčit i místní lidi,“ připomíná velitel.

Krev za krev

Lékaři z polní nemocnice začali vyjíždět do několika vesnic v okruhu padesáti kilometrů od základny. „Abychom vůbec měli šanci se k místním přiblížit, museli jsme mít dobré vztahy s kmenovým náčelníkem a mullou,“ vysvětluje Sitta. „Nebylo pravděpodobně předpisové, že jsem za nimi osobně chodil, procházel bez doprovodu vesnicí a ukazoval, že se nebojím. Jinak to ale nešlo. Jedině oni mohli mým lidem zajistit bezpečnost.“

Zpočátku to nebylo jednoduché. Místní lidé je odmítali. Házeli po nich kameny. „Postupně se situace zklidnila, a dokonce začali z hor na kolečku dovážet staré lidi, abychom je prohlédli a ošetřili. Mnozí z nich lékaře neviděli celý život,“ popisuje Sitta.

Nejčastěji ošetřovali popáleniny a zranění od min. „Min tam bylo hodně a občas na ně někdo šlápnul. To byla každodenní realita,“ vysvětluje lékař. „Popáleniny vznikaly úplně všedním způsobem. V jedné vesnici například pekli chleba v podzemní peci, u které si hráli dva kluci. Starší z nich toho druhého do té pece strčil. Kluk měl spálené obě ruce, dostali jsme ho z toho. A dokonce pak odjel do Česka. Rodina nám ho sice svěřila do léčení, ale pak už ho nechtěla, byl pro ni neužitečný.“

Podívejte se: Armáda ukázala, jakých bylo 20 let českých vojáků na misích v Afghánistánu.

+6

Jedním z nejkurióznějších případů, při kterém lékaři z polní nemocnice zasahovali, bylo zranění dvou afghánských dětí, které porazila anglická cisterna. „Cisterna se utrhla a vjela do davu. Ty děti jsme zachránili. A po čase nám přišlo divné, že se na ně nikdo nepřišel podívat, zeptat se, jak se mají,“ říká Sitta. „Tlumočníci nám vysvětlili, že tu platí zvyk, že zraněného se ujme buď rodina, nebo ten, kdo neštěstí způsobil. Rodina se jich neujala, takže jsme se najednou ocitli v pozici viníků.“

Bylo to vážné. Místní mulla v takových případech rozhoduje, jakou cenu má viník zaplatit. „Za dívku nám vysoký trest nehrozil – byla pro rodinu bezcenná, takže odhad tlumočníků byl tak deset dolarů. Ale pokud šlo o chlapce, mohlo jít o verdikt ,krev za krev‘,“ vysvětluje Sitta. „To jsme samozřejmě riskovat nemohli. Vysvětlil jsem situaci Britům, kterým ta cisterna ujela, vzali to, zachovali se slušně. A myslím, že z toho, co nakonec zaplatili, mohla ta vesnice spokojeně žít deset let.“

Bez excesů se to neobešlo

Když se na misi v Albánii začala morálka jednotky drolit, nařídil velitel Sitta dlouhý pochod v plné výstroji. Bylo 40 stupňů. „Fungovalo to. Semkli se. Samozřejmě že se semkli proti mně, ale to bylo jedno. Znovu je to nastartovalo,“ vzpomíná. A dodává: „V Afghánistánu to bylo lepší, měli jsme už něco za sebou, ale bez excesů se to také neobešlo.“

Z každé mise poslal velitel někoho domů. Z Afghánistánu to bylo kvůli alkoholu. Ale Sitta uděloval i tresty přímo na místě. „Jeli jsme v koloně, nárazník na nárazník a v tom jeden lékař vidí kytičku, zastaví a běží si ji vyfotit. To prostě nemůže zůstat bez odezvy,“ popisuje. „Jenže podle předpisů má velitel udělit trest až během 24 hodin, aby měl chladnou hlavu a pak to ještě Praha čtyři dny vyhodnocuje. To je nanic. Reakce musí být bezprostřední. Tak voják přenášel na základně kameny.“

Podle Sitty voják trest přijal a neměl s ním problém. Pohoršovali se ale nadřízení a média. „Ale chápu, že toho měli vojáci dost. Zátěž byla velká a možnost relaxace v podstatě nulová,“ říká Sitta. „Tak jsme se nakonec rozhodli, že si uděláme bazén. Ve výbavě jsme měli malý bagr i úpravnu vody, kamení tam bylo dost. A po směně se vojáci mohli alespoň nějak zabavit. Mě pak ovšem čekalo další obvinění – tentokrát ze zneužití finančních prostředků.“

Po návratu z mise čelil Sitta řadě obviněním, kterými se zabývala vojenská policie, některá převzal dokonce Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Šlo především o podezření ze šikany, které se měl dopustit udělováním příliš přísných trestů v rozporu s předpisy.

„Myslím, že na začátku toho všeho stál můj spor s ministrem obrany ohledně cesty polní nemocnice do Afghánistánu. Každopádně byla všechna řízení zastavena, žádný soud se nekonal,“ shrnuje Sitta. „Novou smlouvu mi armáda nenabídla, tak jsem po 30 letech odešel. Nebylo to lehké, ale nelituji. Udělal bych to znova.“

Facku vrátím, jsem voják

Jindřich Sitta, velitel 6. polní nemocnice: „Vyvážet demokracii nemá smysl.“Video: Paměť národa / Post Bellum

„Přenášení zkušeností z 20., respektive 21. století do země, která žije o nějakých 400 let pozadu, nemá smysl. A je mi úplně jedno, jestli ty zkušenosti vyváží Sovětský svaz nebo Spojené státy,“ přemýšlí o smyslu afghánské mise Jindřich Sitta. „Každá země se musí k tomu poznání dostat sama. Přes krev a hroby.“

„Vývoz demokracie“ podle Sitty nefunguje a stál příliš mnoho lidských životů a byl ohromným plýtváním prostředky. Vpád do Afghánistánu po teroristických útocích 11. září 2001, považuje přesto za správný. „Američané museli reagovat. A něco se i podařilo – al-Káida byla v podstatě zlikvidovaná. Jenže tam neměli zůstávat dvacet let,“ shrnuje Sitta.

A dodává: „Demokracii vyvážet nechci. Ale když mi někdo dá facku, tak mu ji vrátím. Jsem voják.“

Jindřich Sitta (1955)

Foto: Zbyněk Stanislav, ČTK

Jindřich Sitta na snímku z jara 1999. Tehdy se polní nemocnice chystala na Balkán.

– Vystudoval vojenské gymnázium v Opavě a vojenskou medicínu v Hradci Králové.

– V roce 1990 se účastnil první války v Zálivu. Připouští, že roli hrály i peníze – tehdejší mzda na misi byla tisíc dolarů měsíčně. Z mise si přivezl zhruba 100 tisíc korun.

– V roce 1999 už jako velitel 6. polní nemocnice vyjel na humanitární misi do Albánie, která zažívala masovou migrační vlnu z Kosova. V témže roce pomáhala polní nemocnice i v Turecku – zemětřesení si vyžádalo přes 17 tisíc životů a půl milionu lidí zůstalo bez přístřeší.

– Po návratu z mise v Afghánistánu v roce 2002 byl obviněn ze šikany podřízených a zneužití finančních prostředků. Mělo jít například o částku 186 406 korun na výstavbu bazénu.

– Po odchodu z armády vedl dostavbu Sazka arény (dnešní O2 aréna). „Nešlo o to, že bych se chtěl věnovat organizaci koncertů. Byl to zase ten adrenalin, který mě nabíjí – nutnost rychlých rozhodnutí, improvizace, tým lidí, který spí na kobercích a kdykoli je připraven skočit do akce,“ vzpomíná na tuto životní etapu Sitta.

– Dnes Jindřich Sitta farmaří a podniká ve stavebnictví.

O seriálu

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Reklama

Doporučované