Osud Václava Kadlece – lekce pro Hložka i celou Spartu

Sparťanská část české populace už jistě zažila i lepší týdny. Po víkendové prohře s Libercem v úterý klub oznámil odchod Václava Jílka z pozice trenéra ligového A-týmu, ve čtvrtek pak oznámil konec své kariéry dlouhodobě zraněný Václav Kadlec. A v neděli Sparta už pod novým trenérem Václavem Kotalem zase prohrála. Tentokrát v Olomouci.

Václav Kotal na Hané vyzkoušel několik nových prvků. Například na hrot útoku povytáhl 17letého Adama Hložka. Jestli tam zůstane, nebo se vrátí o pozici níž, případně na křídlo, na to odpoví až příští zápasy. V neděli každopádně Hložek svůj mikrosouboj s olomouckým brankářem Mandousem nevyhrál, v šanci ho neprostřelil.

Ale to není podstatné. Zásadní je, jak a kam se budou věci kolem Sparty, ale třeba i kolem Adama Hložka, velkého talentu českého fotbalu, vyvíjet. A v té souvislosti možná nebude od věci připomenout právě příběh Václava Kadlece. Fotbalový příběh, který právě skončil, což je samozřejmě smutné – a bylo by ale ještě smutnější, kdyby se měl opakovat, třeba v Hložkově případě. A teď není řeč o Kadlecově poškozeném kolenním kloubu.

Komplikací v jeho kariéře bylo víc. A byť možná někomu přijde nevhodné a necitlivé to teď vytahovat a připomínat, bylo by zároveň nefér to zamlčet a zapomenout. Třeba právě kvůli Hložkovi, který je nyní ve velmi podobné pozici jako kdysi Kadlec, v roli českého fotbalového megatalentu číslo 1.

Takže by bylo škoda po letech případné stejné chyby opakovat. A kariéru si tak – jako Kadlec – pokazit. Ano, velká část problému ležela v jeho průběžných zdravotních potížích. Ale byla i v jeho hlavě.

Někoho možná zaskočí i hodnocení, že Kadlecova kariéra byla pokažená. Vysvětlení: Měřeno mírou jeho talentu stoprocentně. Jeho fotbalové schopnosti a průzračný talent ho plně předurčovaly k roli dlouhodobého nástupce Milana Baroše na hrotu českého reprezentačního útoku a k velké zahraniční kariéře na úrovni nějakého tradičního účastníka Ligy mistrů. Nestalo se.

V 16 letech přišel z Bohemians do Sparty. Brzy se začal ukazovat i mezi hráči nasazovanými do ligových zápasů. A měl opravdu blyštivé momenty. V 18 letech už se objevil i v reprezentačním „áčku“.

Mnozí se shodnou, že tento rychlý start do kariéry přinejmenším chvílemi osobnostně nezvládal. V tom věku se nelze divit, že leckomu po prvnímu úspěchu vyletí hlava až do nebes. Jen by ho možná měl někdo včas usměrnit.

Václav Kadlec si získal pověst namistrovaného floutka. Podle některých neodpovídající skutečnosti. Jiní, třeba někteří tehdejší členové realizačního týmu reprezentace do 21 let, ovšem zase vyprávějí, že s ním měli na ME v roce 2011 opravdu velké problémy, choval se tam prý jako naprostá primadona.

Jisté je, že o rok později měl Kadlec konflikt i s koučem reprezentačního „áčka“ Michalem Bílkem, který na něj „vyletěl“ po nepovedeném přátelském utkání s Finskem. I to byl, vedle průběžných zdravotních komplikací, důležitý faktor, proč se v „dospělé“ reprezentaci, stejně jako nikde jinde, Kadlec nikdy naplno nerozjel a neprosadil. Jeho přístup prostě nebyl patřičný a náležitý.

Je tu srpen roku 2013, Sparta pláče po vypadnutí s Häckenem. A už v rozběhnuté sezoně prodává Václava Kadlece do Frankfurtu. Solidně začal, pak se ze sestavy bundesligového týmu vytratil. A v únoru 2015 řešil svoje špatné vztahy s trenérem Arminem Vehem tak, že se na půl roku vrátil do Sparty. Tam ho měli rádi, byl jako v bavlnce, odvděčil se i góly. Ale po návratu do Frankfurtu to zase nefungovalo, takže v lednu přišel pro mnohé překvapivý přestup do dánského Midtjyllandu. A po pouhých šesti dalších měsících byl Kadlec znovu ve Spartě, tentokrát už definitivně.

V čem byl problém? Ve Frankfurtu se Kadlec dostal do těžké deprese poté, co ztratil místo v sestavě. Místo aby na sobě zapracoval a o sestavu zabojoval, posílal raději na sociální sítě nakvašeně se tvářící (anti)smajlíky, byl viditelně negativistický.

V Midtjyllandu si sice zahrál v Evropské lize i proti Manchesteru United, jenže mu nevyhovovalo, že „tam nebylo kam večer jít“.

Takže byl ve 24 letech zase znovu ve Spartě. Svoji mezinárodní kariéru prohrál, ztratil mezi prsty, zašantročil. Prostě to v prostředí, kde neměl umetenou cestu, garantovanou roli v týmu a také své kamarády, nezvládl.

To se může stát, všichni v životě naděláme spoustu chyb.

Ale nemělo by se úplně zapomínat na to, že Kadlec v cizině vyhořel. A co je nejpodstatnější: Jako by si to snad ani sám nijak zvlášť nepřipouštěl nebo neuvědomoval. Po návratu do Sparty se ho po jednom z ligových zápasů zeptal z televizního studia Milan Luhový, jak vnímá vývoj své kariéry, jakou v ní vidí další cestu.

Kadlec vůbec neporozuměl, na co se ho to ptá, zdálo se, že mu ten dotaz přijde naprosto směšný, nesmyslný.

Jenže právě v něm byla podstata celého problému. Svůj talent nepropojil s vizí, jak ho rozvinout, a s vůlí to uskutečnit. Načež se pak všechno definitivně zhroutilo i po zdravotní stránce. Ale to už je zase trochu jiný příběh.

Když to celé vztáhneme k Adamu Hložkovi, mohou z toho vzejít mnohá poučení:

Aby ve Spartě dostal všechnu potřebnou péči, ale také ne všechno automaticky a zadarmo. Aby byl mentálně připravenější na konkurenčnější prostředí, do něhož jednou zamíří. Musí zamířit, protože jeho talent, stejně jako kdysi Kadlecův, Spartu přesahuje.

Bylo by dobré mít plán, kdy odejde, aby to pro něj nebyl šok na poslední chvíli. A aby někde nemusel naskakovat bez letní přípravy s novým týmem do rozjetého vlaku tak jako kdysi Kadlec do toho frankfurtského.

Nejdůležitější pak je, aby Hložka jeho rodiče, trenéři či Tomáš Rosický drželi v rozumné a vyvážené míře sebevědomí, ale i zdravého respektu k okolnímu světu. Kdo z nás v 17 letech přesně věděl, kým je, kam se chce dostat a jakým způsobem? Asi málokdo. Jak vidno z Kadlecova případu, u fotbalistů je vhodné, aby je v tomto směru někdo rozumně postupně formoval.

Cílem tohoto glosáře opravdu nebylo nějak zostouzet Václava Kadlece a sypat mu do čerstvých ran po ukončení kariéry další sůl. Je samozřejmě smutné, že musí kvůli zdraví opustit trávníky tak brzy.

Ale každý příběh může posloužit k tomu, aby si z něj vzali další poučení. A zrovna tady se to ve vztahu k Adamu Hložkovi nabízí nepřehlédnutelně.

Obecně i sama Sparta by si měla začít hlasitěji a otevřeněji přiznávat, co dělá špatně, když dávno ztratila své postavení na české ligové mapě i v Evropě.

Třeba v tom, že je v nastavení náročnosti vůči hráčům méně tvrdá, než jsou kluby v bundeslize? V tom, že opakovaně sází na hráče, kteří neměli mentální sílu prosadit se v zahraniční lize, ale Sparta od nich čeká, že v jejím dresu jim ta mentalita zase naroste a povede k úspěchům?

Nechci se Václava Kadlece nijak dotknout, ale když jsem si z reakcí fanoušků Sparty četl, že je jejich ikonou a největší hvězdou posledních let, trochu jsem se toho až polekal. Ale ona je to s tou ikonografií vlastně pravda. Kadlecovy bludné kruhy se s těmi sparťanskými docela protínají. Jen si možná mnozí neuvědomují, že ty bludné kruhy vůbec existují.

Zaujala mě zmínka jednoho mladého kolegy novináře, že Václav Kadlec je podle něj bojovník. Asi myšlená zejména ve vztahu k tomu, jak v posledních měsících bojoval se zraněním, aby se ještě vrátil na ligové trávníky.

Fajn. Ale slovo „bojovník“ v mých očích a vzpomínkách patří v souvislosti se Spartou k Ivanu Haškovi, Jiřímu Němcovi nebo Pavlu Nedvědovi. Ti řešili problém tak, že když před nimi vyrostla ze země zeď, prorazili ji hlavou a šli dál.

Václav Kadlec (a jeho generace…) by se před ní zastavil, chvíli se vztekal a pak by se otočil a vrátil by se zpátky s nepořízenou.

I proto je Sparta už léta tam, kde je.