Ben Lerner je hvězda americké literatury 21. století. Ale nečte se snadno

Vlivný americký časopis The New Yorker letos oslavil 100. výročí. Kromě toho, že o něm Netflix natočil celovečerní dokument, přímo New Yorker vydal více než tisícistránkovou antologii nejlepších povídek, co se v něm objevily. Jako jeden z posledních v tomto neakademickém kánonu figuruje Ben Lerner. S šestačtyřicetiletou hvězdou americké literatury 21. století se Češi mohou seznámit prostřednictvím románu nazvaného 22:04, který ve vynikajícím překladu Petra Fantyse právě vydalo nakladatelství Argo.

New Yorker v románu hraje roli. Časopis otiskl Lernerovi povídku nazvanou Zlatá marnivost, načež mu jedno nakladatelství nabízí „vyšší šestimístnou částku“ coby zálohu na román, který by z povídky mohl vzejít. Na začátku příběhu tak autor se svou agentkou sedí v luxusní restauraci v newyorské čtvrti Chelsea, pojídají mláďata chobotnic, „která kuchař doslova umasíroval k smrti“, a probírají, jak přesně by výsledná próza mohla vypadat. Samozřejmě až poté, co je podepsaná smlouva.

Jako ukázka toho, že literární provoz v New Yorku vypadá jinak než ten český, by to mohlo stačit. Ale 22:04 tím pouze začíná. „Pamatujte na to, že je to příležitost oslovit mnohem širší čtenářskou obec,“ domlouvá autorovi agentka a rovnou mu radí, jak na to: „Vymyslete jasný, geometricky přesný děj, popisujte obličeje, třeba i tváře lidí u vedlejšího stolu, a dbejte na to, aby hlavní hrdina prošel nějakou dramatickou proměnou.“ A to je přesně to, čím román 22:04 není ani náhodou. Hrdina žádnou proměnou neprojde a děj knihy je všechno, jen ne geometricky přesný.

Ne, že by to Lerner neuměl – on to nechce. Román ve skutečnosti sestává z různých epizod, vložených vyprávění, úvah. Vypadá to, že požívaní mláďat hlavonožců na tvůrce mělo magický účinek, protože i jeho kniha nakonec připomíná chobotnici: jako by každé chapadlo příběhu mělo vlastní mozek. V jednom se řeší trh s uměním, ve druhém otcovství, ve třetím psaní, v ještě dalším časovost lidského života. A kolem se jako oceán rozprostírá New York.

Možná to má také co dělat s tím, že Lerner se nejdřív prosadil v poezii. Jeho první román Opouštíme nádraží Atocha z roku 2011 vznikl tak trochu omylem, když psal esej o svém oblíbeném kolegovi, básníkovi Johnu Ashberym. O rok později se v New Yorkeru objevila povídka Zlatá marnivost a s ní přišla tučná záloha na druhý román, jehož vznik sledujeme ve 22:04. Autor píše o knize, kterou píše, a dokonce kvůli tomu odjede na stipendium, aby mohl psát o tom, jak mu to psaní nejde.

Český čtenář se s Benem Lernerem seznamuje spíš odzadu. V edici angloamerických autorů AAA se už před třemi lety objevila jeho dosud poslední próza Topecká škola. Možná zajímavější než téma trumpismu a toxické maskulinity, které ji prodávalo, byl vhled do prostředí americké psychoanalýzy. Topeka představovala jedno z jejích center, oba autorovi rodiče působili v oboru – i česky vyšla kniha Harriet Lernerové Tanec hněvu.

Ani v Topecké škole v sobě Lerner nezapřel básníka – jedním z hlavních zájmů románu byl samotný jazyk. Autor ho zkoumal hlavně na podkladě středoškolských debatních soutěží, v nichž obvykle vítězí ten, kdo protivníka ve vymezeném čase co nejvíc zahltí, podobně jako v politických debatách. Ale i ta psychoanalýza je pro spisovatele něco jako kompaktní jazykový objekt, svého druhu lis na určitý typ zkušenosti, mlýnek na specifický výklad života.

V tuto chvíli už by mělo být zřejmé, že Lerner není úplně snadný autor. Romány jsou pro něho víc průzkumem konceptů než vyprávěním příběhů. Adama Gordona z Topecké školy i Bena z 22:04 lze sice označit za příklady autofikčních postav, jak se říká žánru stírajícímu hranice mezi autobiografií a beletrií. Lerner však autofikci používá po svém. Vlastně jen to má společné s autory jako Annie Ernaux, Karl Ove Knausgård nebo Rachel Cusk. Všichni píší o sobě, ale každý úplně jinak a zřejmě také z úplně jiných důvodů.

U Lernera je to ještě složitější, neboť 22:04 nemá jasný střed. Rozhodně jím není romantický průzkum subjektu jako u Knausgårda. A není jím ani téměř sociologická „autobiografie bez já“ jako u Annie Ernaux nebo snaha zachytit sebe sama pouze v zrcadle druhých, jako to v trilogii Obrys dělá Rachel Cusk. Člověk může ve třetině románu zapochybovat, o čem to vlastně je a proč by měl pokračovat dál.

Nějaký spisovatel, třicátník, se pohybuje po New Yorku a řeší několik věcí najednou: měl by napsat román, touží po jisté Aleně, navštěvuje vernisáže, diagnostikují mu srdeční vadu, kamarádka ho požádá o darování spermií a on neví, nakolik to z něho dělá otce. Někde na straně sedmdesát navíc do textu vloží povídku Zlatá marnivost, která polovinu motivů zopakuje a čtenář možná pozdvihne obočí, jak někdo mohl na základě tohoto nabídnout tu „vyšší šestimístnou částku“.

Vtip spočívá v tom, že Lerner je tak trochu na vaší straně. Nabídnout tolik peněz za koncept neexistujícího románu mu připadá absurdní. Částku přepočítává na průměrné platy mexických imigrantů, množství SUV Hummer H2 nebo na cenu prvního vydání Stébel trávy Walta Whitmana. Literární trh je sice daleko menší než ten s výtvarným uměním, ale umí být stejně fetišistický.

Vztah mezi finanční zálohou a možnostmi, které peníze otevírají, je však hlubší než kvantitativní. Záloha na neexistující román například umožňuje zaplatit reprodukční klinice za umělé oplodnění. Fikční svět může najednou přispět ke vzniku skutečného lidského života. Právě tyto časové průsečíky nekonvertibilních realit jsou jednou z věcí, které Lernera fascinují.

Titul 22:04 odkazuje k filmu Návrat do budoucnosti Roberta Zemeckise, ve kterém se právě v tento čas otevírá portál. Lerner jako by ale říkal, že není třeba cestovat časem – čas přece v jednom kuse cestuje námi. Představy o budoucnosti náš život utvářejí stejně jako minulost a ani jedno není nikdy dokončené. A také: Přítomnost se ve skutečnosti nemění tak, že jako v nějaké science-fiction odcestujeme do minulosti a uděláme tam něco jinak. Přítomnost se mění tím, jak zjistíme, co všechno v minulosti bylo jinak, než jsme si až doteď mysleli.

Ve 22:04 je takových příběhů hned několik a sahají daleko za osobní rovinu. Jako v určitou chvíli padlo rozhodnutí, že Pluto není planeta, jako se ukázalo, že brontosaurus spadá do kategorie paleontologických omylů, tak se Lernerovy postavy dozvídají, že jejich identita stojí na falešných domněnkách či vzpomínkách.

Je to moment zhroucení osobního příběhu a zároveň šance vnímat se jinak. Například žena jménem Noor, kterou autor potkává při práci ve fair trade prodejním družstvu, měla většinu života za to, že se narodila Libanonci. Považovala se za arabskou Američanku a angažovala se v blízkovýchodních záležitostech, dokud jí matka neprozradila, že jejím skutečným biologickým otcem je bílý Američan.

I v tomto ohledu zůstává Lerner současný: identita je pro něho ve středu zájmu, ale sama žádný střed nemá – a možná proto ho nemá ani 22:04. Obojí je fluidní, všechno se vyjednává sociálně. Jde o příběhy, které si o sobě vyprávíme.

Lerner tedy očekávání své agentky zklamal: napsal knihu, která se už názvem vůbec nepodobá běžné představě o úspěšném románu. Ve skutečnosti má blíž k básni, jejíž význam leží někde daleko za ní. Ne všechno je jasné a ne všechno spolu na první dobrou souvisí. Co se postav týče, jejich vývojové oblouky jsou tak zahnuté, že se vlastně vrací do stejného bodu.

Trh s uměním je ovšem dávno paradoxní a dokáže ocenit i odpor, pokud má nějaký styl. Takže by se dalo říct, že Lerner očekávání své agentky zároveň dokonale naplnil. Ačkoli udělal hodně proto, aby se tak nestalo, 22:04 z něho udělalo světoznámého autora. Co by tomu všemu řekla ta mláďata chobotnic, není známo – i když Ben Lerner hned na začátku naznačuje, že jejich pozřením si osvojil i jejich vnímavost. Pozřením k prozření.