Benátky nabídly víc než plivanec Harryho Stylese. Třeba české filmy

Přitom americký film To nic, drahá, kterého se propíraná kontroverze týká, by měl za normálních okolností problém strhnout na sebe v benátské konkurenci tolik světel. Jde sice o druhý film herečky Olivie Wilde, jejíž teenagerovsky nespoutaný, drzý a energický debut Booksmart (českým překladem zprzněný na Šprtky to chtějí taky) patřil k vrcholům roku 2019. Jenže její novinka, která divoce kombinuje půdorys maloměstské selanky amerických 50. let s fantasmagorickým thrillerem a feministickým Matrixem, zdaleka tak přesvědčivá není. Skvěle buduje atmosféru „až příliš dokonalého světa“, aby se na konec totálně rozpadla pod tíhou nedomyšleností a chaotické režie.

Spíš než o filmu samotném se tak vedly diskuze o otřesných vztazích na place, které měly poškodit vztah Olivie Wilde s hlavní hvězdou filmu Florence Pugh. Těžko uvěřitelná tragikomedie při premiéře, která vyvrcholila hojně diskutovanou a parodovanou scénou, při níž britský idol Harry Styles podle všeho plivl na kalhoty kolegy Chrise Pinea, budí podezření, zda nejde o nejpromyšlenější mediální kampaň za dlouhé roky. To nic, drahá tak urvalo víc pozornosti, než si film zaslouží, většina se ale soustředí na Pineovy kalhoty a přezíravé chování Florence Pugh. Samotné dílo už toho o moc víc nenabízí.

Co se týče intenzity jekotu fanynek, konkuroval Harry Stylesovi v Benátkách jediný člověk –největší mladá herecká star současnosti Timothée Chalamet. Zástupce tzv. nové maskulinity uvedl svůj nový film Bones and All v odvážném outfitu, který provokativně rozmlžoval genderové škatulky. Za Timothéeho módní show lze označit i snímek samotný. Italský režisér Luca Guadagnino vytvořil nepravděpodobnou směsici něžné teenage romance a drsného kanibalského hororu. Dvojice milenců, závislá na pojídání lidského masa, putuje americkým venkovem a hledá klidný ostrůvek pro svůj nekonformní styl života. Divoce poetická, ale také nevybalancovaná a klišovitá roadmovie je jakýmsi Stmíváním pro sofistikovanější publikum, kterému vládne charisma pohublého výrostka Chalameta a jeho neméně charismatické kolegyně Taylor Russell.

Méně okázalý, ale o to ráznější festivalový start si připsal oblíbený britský režisér Martin McDonagh, který se ve svém novém filmu Přízraky z Inisherinu vydal na irský odlehlý ostrov, kde na začátku 20. let prudce skončí pivní přátelství mezi zavalitým muzikantem a prostým zemědělcem. Jak už bývá u McDonagha zvykem, poklidné, malebné prostředí se stane dějištěm stále se zrychlujícího víru absurdit, nepochopení a násilí. Skalnatá, drsná, nádherně nasnímaná balada o malé velké chlapské válce se opírá o bryskní scénář a herecké charisma Brendana Gleesona a Colina Farella, kteří se s McDonaghem potkali už v jeho debutu, „vánoční“ gangsterce V Bruggách. Přízraky jsou určitě autorovým nejlepším filmem od roku 2008 a svojí sevřeností dost možná překonávají i oslavovanou prvotinu.

Obrovský kus pozornosti si ukousl Brendan Fraser, který z idolu teenagerovských pokojíčků vyrostl v poněkud jinou hereckou bytost. Jeho tělesné chátrání a obezitu využil ve svém novém filmu slavný Darren Aronofsky. Ve Velrybě, adaptaci divadelního dramatu Samuela D. Huntera, se autor kultovních filmů jako Rekviem za sen či Wrestler vrací k oblíbenému tématu sebedestruktivního hrdiny a smrtících posedlostí. Středobodem snímku je morbidně obézní učitel angličtiny, který se v kulisách svého bytu vypořádává s traumaty minulosti tím, že se pomalu ujídá k smrti.

Film zachycuje týden jeho života, který může dost dobře být tím posledním. Fraser je v ústřední roli lidské velryby dojemný, nesmírně křehký i vtipný. Film zpočátku slibuje, že bude formálním i myšlenkovým návratem do dob, kdy Aronofsky stavěl na první místo charakterovou studii a psychologii, nakonec se ale zvrhne do typicky plochých orgií citové manipulace a režijních rozhodnutí, která jsou s ohledem na stav a konání hlavní postavy morálně značně pochybná. Velryba je tak spíš neomaleným smýkáním s důvěřivým divákem než skutečně solidní drama o vině a odpuštění.

Asi největší ránu dal publiku syn slavného režiséra Costy Gavrase Romain. Úvodní scéna jeho druhého filmu Athéna nepotřebuje žádné dodatečné kontroverze. I tak vyvolala spontánní potlesk a výkřiky údivu. Dlouhá, jediným střihem nepředělená akční sekvence, v níž před francouzskou policejní stanicí propuknou nepokoje, je bezesporu tím nejpůsobivějším, co bylo na plátnech k vidění od kultovní válečné sekvence z Cuarónových Potomků lidí. Gavras líčí současné sociální nepokoje v podstatě jako ohromující středověkou bitvu, kde sice nepadají hlavy, ale výsledný dojem je i bez toho zcela dechberoucí. Dokud v první polovině jen kouzlí s davovými scénami, kterými křižují stovky rachejtlí, je Athéna jedním z vrcholů roku.

Bohužel nedopečené antické drama v půli druhé napoví, že Gavras je mnohem lepší inscenátor ohlušujícího chaosu než vypravěč. Jeho vize občanské války ve Francii je příliš povrchní a klipová na to, aby pojmenovala něco skutečně podstatného. Lehce absurdní je i fakt, že v září film do své nabídky zařadí Netflix, který ho financoval. Jenže Athéna je zážitek zrozený pro velké plátno, ne pro limitující obrazovky, které těžko prodají pompu režisérových mistrovských kompozic.

Mezi nenápadné, ale o to působivější objevy festivalu patří film Argentina, 1985 režiséra Santiaga Mitreho. Na populárním půdorysu hollywoodských soudních a politických thrillerů staví argentinský filmař naprosto strhující, precizně promyšlený tvar, který se zabývá obřím procesem se zástupci vojenské junty, jež 7 let terorizovala Argentinu ve jménu boje proti pochybným levicovým živlům. Film je šťastným spojením nebolestivé lekce nedávné minulosti, aktuálního přesahu k vzestupu „fašismu se slušnou tváří“ i brilantní komedií o neústupném technokratovi, v níž prim hraje fenomenální postava ironického státního žalobce, kterou ztvárnil skvostný Ricardo Darín.

Nezvyklou seznamku s twistem nabídl film makedonské režisérky Teony Strugar Mitevské Nejšťastnější muž na světě. Film zasazený do současného Sarajeva vychází ze skutečné historky, v níž se bývalý ostřelovač setká se svou obětí na pečlivě zorganizované párové seznamovací akci a promyšlený program se kvůli tomu zvrhne v třaskavou tragikomedii, v níž vyvřou na povrch skryté tenze a animozity stále tížící současný Balkán.

Utažené, sevřené a výtečně obsazené drama má divadelní půdorys a výtečné taneční scény, které ironicky komentují způsob, jakým se hrdinka snaží srovnat s traumatem v podobě muže, jenž ji za války postřelil. I přes pár neobratně aranžovaných snových scén jde o další svěží pohled na nehojící se jizvy tamní společnosti i dobře odpozorovanou charakterovou studii, která může připomenout třeba Vlastníky Jiřího Havelky.

Filmy s českou účastí tentokrát tvořily v programu Benátek významný segment. Na tzv. VR ostrově sklízel v sekci Venice Immersive pochvalné ohlasy film Ondřeje Moravce Tmání, který je interaktivním vhledem do depresemi zasažené mysli. Paralelní sekce Giornate degli autori hostila feministickou dystopii Cristiny Groșan Běžná selhání, která sklidila uznalé kritické ohlasy.

Dvojici zástupců měla česká kinematografie v soutěžní sekci Horizonty (Orrizonti), v níž loni uspěla slovensko-česká koprodukce 107 matek režiséra Petera Kerekese, která si odnesla cenu za scénář. Prvotina rumunského režiséra Mihaie Mincana Obzor, pod nímž je podepsaný i český producent Mikuláš Novotný, je kombinací pomalého, těžkotonážního thrilleru a lehce spirituálního podobenství o uprchlictví a soucitu. Působivě nasnímaný a nazvučený film trochu strádá pod svým přehnaně pomalým tempem a biblicky ponurým přednesem náboženských monologů.

Nevýraznější český zápis do letošní festivalové kroniky přinesla Oběť, která s Obzorem soutěží v Horizontech. Michal Blaško se jako jeden z nejslibnějších talentů uvedl už svou režií seriálu Podezření, který vynikal psychologickou drobnokresbou, skličující atmosférou i přesvědčivým zachycením určité sociální konstelace, která se podílí na obtížné situaci hlavní hrdinky, zdravotní sestry obviněné z vražd svých pacientů. Blaškův celovečerní debut má podobnou dynamiku. Jeho protagonistkou je Irina, Ukrajinka, která se protlouká prekarizovanými zaměstnáními a snaží se získat české občanství. Film ji zastihuje ve chvíli, kdy se dozvídá o napadení svého dospívajícího syna a spěchá za ním do nemocnice.

Co se zprvu jeví jako jasný případ likvidačního fyzického útoku, který mobilizuje českou společnost, se ale záhy ukáže být mnohem spornější událostí. A nešťastná Irina balancuje mezi strachem, okolními tlaky a svým svědomím ve snaze obhájit pozici ve společenském prostředí, které je plné předsudků, napětí a skrytých pastí. I přes pár kostrbatých scén se Blaškovi daří vystavět úsporné a působivé sociální drama inspirované skutečností, které sráží především to, že jde o jakousi lehčí českou verzi vrstevnatějších a nekompromisnějších filmů rumunské nové vlny.

Přesto charakterová a sociální dynamika Oběti fungují dost dobře na to, aby film dovedly až k ambivalentnímu vyvrcholení, které nehledá žádné konejšivé zkratky a vystihuje skličující situaci menšin a lidí z okraje v České republice. Otazníkem zůstává, jak bude film fungovat před mezinárodním publikem, které rozhodně nepociťuje deficit podobně laděných snímků tak intenzivně jako náročnější český divák. Oběť si každopádně vystačí i bez tradiční alibistické vycpávky „na místní poměry slušné“.