Chvíli žádnou válku, prosím. Hudebník dné skládá ukolébavky do úzkostné doby

Když nás na začátku roku 2020 začala média bombardovat zprávami o nebezpečném viru, který se rychle šíří světem, nebral jsem to nejdřív moc vážně. Že se skutečně něco děje, mi došlo v okamžiku, kdy vláda na začátku března zavřela hranice a na poslední chvíli mi tak stopla dlouho chystaný výlet do Japonska. Měl jsem tam mimo jiné v plánu udělat rešerše na článek o ambientní a new age hudbě osmdesátých let. Japonci byli tehdy posedlí používáním hudby k dotváření prostředí veřejných prostor, jako byly banky, obchodní arkády nebo restaurace. Pár míst z té doby kupodivu ještě existuje a já je chtěl navštívit.

V rámci přípravy jsem před cestou „naposlouchával“ desítky dobových nahrávek. Byly to vesměs minimalistické elektronické skladby, v nichž si podávaly ruce vlivy Erika Satieho a Briana Ena, měly v sobě ale také specifický japonský smysl pro detail a zenovou vyrovnanost. Z fascinace zvuky, které můžou měnit nálady, se v té době v Japonsku vytvořil celý průmysl relaxační a meditační hudby, který předznamenal nástup tohoto trendu na Západě.

Když naplno udeřil covid, musel jsem se místo procházek po Tokiu a Ósace spokojit s pěšími výlety do národního parku Podyjí, ale japonský ambient mi v uších zůstal. První měsíce pandemie mi pomáhal s návaly úzkosti, které přicházely s nejistotou doby, v níž se během chvíle převrátilo všechno vzhůru nohama. Hudba sloužila jako protilék na neurotické „skrolování“ zprávami o nových počtech nakažených a mrtvých, ve „vyklidněných“ melodiích jsem nacházel ostrůvky harmonie jako útěk ze světa, který přepadl chaos.

Nebyl jsem sám, k hudbě jako zdroji klidu se tehdy uchylovalo víc lidí, což bylo zpětně vidět na rostoucí popularitě ambientních playlistů na streamovacích službách. Nesly jména jako Peaceful Meditation nebo Ambient Relaxation a zájem o ně neopadl, ani když covid už byl pryč, nakonec pandemii vystřídaly další důvody k nejistotě. „Ambient se transformoval z okrajového žánru do komodity a funguje dnes jako stresový míček pro uši,“ konstatuje publicista Andy Cush v článku Inside the Ambient Music Streaming Boom (Pohled dovnitř boomu ambientní hudby na streamingových platformách) zveřejněném vloni na hudebním webu Pitchfork.

Na své období japonského ambientu jsem si vzpomněl při poslechu nové desky Basic Living pražského ambientního hudebníka Ondřeje Holého, který si říká dné. Útěšnou roli své hudby přiznává už v tiskové zprávě. Jeho nová nahrávka má sloužit jako protiklad vůči umění, které se zabývá koncem světa, klimatem nebo současnými společenskými problémy. „Všechno to jsou validní zdroje pro umění, jen jsem chtěl udělat písně o tom, co se děje mezi tím,“ říká dné.

Jeho skladbami na Basic Living se vinou klavírní nebo kytarové motivy, které nikam nespěchají a jen budují „vyklidněnou“ atmosféru. Občas se zjeví měkký beat, který jen líně ukrajuje čas, anebo monotónní hlas popisující obrazy každodennosti. „Šel jsem k bílé poličce a zapnul syntezátor,“ odříkává FVLCRVM v prvním singlu Traps in My Feed.

Hodně řekne už obal desky Basic Living, na němž jsou na fotografii Julie Hrnčířové kostky ledu v umyvadle. Skladby se snaží zachytit stejnou prchavost momentu, najít kouzlo okamžiku, který je tady a teď a za chvíli už nejspíš nebude. To je ostatně také ideál japonského estetického modelu wabi-sabi ovlivněného zenovým a mahajánovým buddhismem, který velí užívat si svět v jeho pomíjivosti. Nejspíš i díky této tradici ambient tak silně zakořenil v Japonsku.

Podobně jako japonští mistři ambientu, postupuje i dné puntičkářsky metodou redukcionismu – očesává výrazové prostředky, až zůstane jen samotná funkční kostra, v níž zásadní roli hraje i ticho mezi jednotlivými zvuky. Je to účelný minimalismus, v němž rozhoduje každý malý detail.

Když se dné na začátku desátých let chystal natočit plnohodnotný albový debut, zůstal zaseklý v nekonečných možnostech moderních technologií i vlastních pochybnostech o hudbě, kterou chce dělat. Tehdy mu pomohlo vrátit se k akustickým nástrojům a hlavně výrazové střídmosti. Desku nakonec složil jen s pomocí piana a tleskání. Vytvořil tak osobitý zvukový styl, který do sebe zvládne vsáknout prvky rapu nebo softrocku, ale zároveň je pořád velmi puristický.

Na Basic Living se stylové spektrum nepatrně rozšiřuje, dné měl k dispozici pozoruhodný tým spolupracovníků, v němž jsou osobnosti české elektroniky a indie hudby jako Aid Kid nebo Dominik Gajarský (slowmotiondancer). Na klarinet tu v jedné skladbě hraje Floex, na basu Josef Hradílek z Dukly a Jenovéfa Boková přidala housle. Výčet by mohl pokračovat. Žádné opulentní zvukové hody ale nelze čekat, dné váží každý prvek na své desce na miskách lékařských vah.

Je to snová verze downtempa, v níž hudba doslova protéká mezi prsty. Trvá to celé jen 20 minut. Než se posluchač rozkouká, všechno je pryč.

Dné debutoval na konci nulté dekády nahrávkami Talking With Crayons (2009) a Eating A Wrapper Instead Of Candy (2010), které ho pasovaly do pozice velkého talentu domácí elektroniky.

Zmiňované album These Semi Feelings, They Are Everywhere z roku 2016 už vyšlo na německém labelu Majestic Casual a na domácí scéně vzbudilo nečekaně velký ohlas na to, že se jednalo vlastně o ambientní experiment – dné za desku dostal hudební ceny Vinyla i Apollo a žánrového Anděla. Natáčel pak hudbu k filmům Nic jako dřív, Ostrov Svobody a televizní sérii Pět let.

These Semi Feelings… se může pochlubit i překvapivě velkými čísly na streamovacích službách a zajímavým rozprostřením posluchačů po celém světě – podle statistik má dné stejně fanoušků z Prahy jako z Los Angeles nebo Sydney.

Nejpopulárnější track Asos Model Crush má dokonce přes 11 milionů poslechů, což jsou čísla, s nimiž se tvůrce delikátních ambientních skladeb může rovnat i nejpopulárnějším českým rapperům. A přitom se tady jen střídá klavír a jemný beat se šumy.

Skladba se dostala do ambientního playlistu Quiet Hours, který odebírá na Spotify přes dvě stě tisíc posluchačů. Ten už svým názvem dává manuál k užití při večernímu zklidnění, kdy po celodenním shonu potřebujeme zpomalit a hudba nám k tomu má pomoci.

Když Brian Eno definoval na konci sedmdesátých let ambient jako hudební žánr, chtěl ho oddělit od muzaku, průmyslové hudby, která má za úkol „rozjasnit prostředí“ a dělníkům v továrnách „zmírnit únavnost rutinních úkolů“. Cíl ambientu je podle něj jinde, má jít o hudbu, která „má navodit klid a prostor k zamyšlení“. Jinými slovy: dát naší mysli hřiště, kde by měla právě tak dostatek podnětů i místa k volnému rozběhu.

V Japonsku se tato myšlenka přizpůsobila tradici. Místo ambientu se zde mluvilo o environmentální hudbě, kankjó ongaku, která vědomě pracovala s principem zvukového prostředí, v němž můžeme volně bloudit. Ve skladbách se objevovaly zvuky deště nebo větru, které odkazovaly ke konkrétním libým momentům. V tom je možná japonská tradice bližší dnešní podobě ambientu, který víc myslí na poslech hudby jako na únik z chaotického světa do prostoru nevtíravé harmonie.

Dné na Basic Living takový svět staví, je to ale pořád prostor rozmlžených obrysů a hran. Posluchač je pokaždé na půl cesty mezi konkrétním vjemem, pokud chce plný obraz, musí si ho dotvořit sám.

„Jste doma, koukáte na YouTube a život je OK,“ popisuje dné své nové album a jeho útěšný prvek spočívá v přitakání každodennosti a obyčejnosti.

V klipu Jakuba Jiráska k titulní skladbě defilují momentky obyčejného života vypůjčené z videí fotografa Jakuba Makovce – žena si čte knihu, muž fotografuje jehličí, dívky sledují západ slunce. Záběry trochu připomínají materiál z databází tzv. stock videos, který si lze zakoupit a použít třeba v reklamě. Jsou záměrně nevýrazné a anonymizované právě tak, aby měly co největší škálu možného užití.

Když se ale divák na klip k Basic Living pořádně soustředí, začne v banálních záběrech objevovat i něco znepokojujícího – tady nad lanovkou v horách na obloze cosi hoří a muž mimo střed záběru ukradne holčičce plyšáka. Nevykoukla právě tady v koruně rozkvetlého stromu postava v černém? Nebo se mi to jen zdálo?

Možná, že nám tím klip chce vzkázat, že banalita předkládané reality je zdánlivá. Stačí se jen pořádně dívat a každodennost nám odhalí svoje kouzla.

Stejně tak se v útěšných písních Basic Living ukrývá ještě jedna vrstva nabízející komplexnější čtení. Text Traps in My Feed je vlastně nakonec nejspíš o životě s úzkostí, což zachycuje i skvělý klip Luboše Vackeho. A závěrečná Illnesses are Dumb, která má asi nejblíže k regulérní písni, si s temnějším tématem pohrává už v názvu.

Třeba je skutečné poselství nové desky Ondřeje Holého v tom, že i horší chvíle patří k životu a když to přijmeme, dokážeme jim čelit lépe.

Moderní ambient nakonec může být útěšným zvukovým prostorem klidu i místem, kde se dá bloudit. Basic Living splňuje obojí, je to deska, v níž se posluchač může procházet a také nádherně ztratit.