Článek
Ženíškovo knihkupectví v brněnské pasáži Alfa už je poloprázdné. Knihy leží vyskládané v krabicích, ještě zbývá sbalit posledních pár regálů. Přesto sem pořád přicházejí zákazníci. „Prý mám poslední šanci, tak to zkusím. Nemáte Dominika Tatarku? Ale v originále? Ve slovenštině?“ ptá se jeden zákazník.
V rozhovoru s Michalem Ženíškem řešíme, jak se změnil knižní trh, proč jsou knihkupectví ohrožený druh a co dělat se zákazníkem, který chce „modrou knížku“.
Máte od konce ledna zavřeno, ale lidi sem pořád chodí…
Chodí, jak vidíte sám. Jsme pro ně poslední naděje, taková jakoby spása. Když nemají tu spásnou potřebu, cestu sem ani nenajdou.
Tak se pozná dobrý knihkupec?
Já nevím, jestli jsem byl dobrý knihkupec. Ale snažil jsem se lidem vyjít vstříc. Sháněl jsem knihy, které lidi chtěli a nebylo je kde koupit. Třeba Mariu Treben a její Zdraví z boží lékárny a další knihy, který národní podnik Kniha (fungoval až do roku 1992, pozn. red.) nedistribuoval, ale já jsem je prostě měl, protože jsem si to obtelefonoval, vykorespondoval a tak dále. Byla s tím fůra práce. Dodneška mám ten sešit s různými telefonními čísly schovaný.
Jak vlastně vaše knihkupectví začalo?
Jednoho krásného dne jsem šel do práce do brněnské televize, kde jsem v té době pracoval jako pomocný režisér. Šel jsem kolem Barviče a Novotného, slavného knihkupectví, a tam byla obrovská fronta lidí.
Stál v ní i můj kamarád František Derfler. Ptal jsem se ho: „Františku, co tady děláš?“ A on mně říká: „Já tu čekám na knížky z exilu.“ Tak jsem mu popřál hodně zdaru a on: „Ty, Michale, bylo by dobré, kdyby tady bylo knihkupectví, které by takové knížky prodávalo.“
Napojil jsem se na Petra Pastrňáka, který měl knihkupectví ve Vídni. Měli jsme plán, že to založíme spolu. Nedomluvili jsme se ale na cenové politice.
To už jste měl knihkupectví tady v pasáži Alfa?
Tehdy to bylo v Květinářské, krátké spojovací ulici mezi divadlem Reduta a Masarykovou třídou. Tam jsem začínal.
Stály se na vás fronty?
Ano, ale ne tak na exilové tituly jako spíš na knihy, které lidi chtěli, ale neměli je v jiných knihkupectvích. Zákazníci mi říkali, co chtějí. A já to pro sebe považoval za závazek, že jim musím vyjít vstříc.
Před chvílí tu byl člověk, který se ptal po Dominikovi Tatarkovi, ale ve slovenštině. To je běžná věc, že lidi chodí na tak specifické knihy?
Je to běžné. Za jiných okolností bych okamžitě začal shánět, zákazník je na prvním místě. Ale teď je knihkupectví ve fázi likvidace, takže tomu člověku nemůžeme pomoct.
Co to s vámi dělá? Jak se cítíte?
Hloupě. Za těch 33 let, co to dělám… Mrzí mě, že lidem nemůžu vyhovět.
Proč vlastně končíte?
Majitel se rozhodl nám neprodloužit smlouvu.
Což by šlo vyřešit prostě tím, že se přestěhujete.
Knihkupectví se nemůže pořád stěhovat. Musí zůstat tam, kde je.
Váš Pronajímatel, Pasáž Alfa, uvedl ve svém vyjádření, že jste měl problém platit nájem včas.
To tam měli všichni, ale já jsem nakonec vždycky všechno zaplatil.
Nájem se navíc za 18 let nezvyšoval.
To je pravda, nezvyšoval.
Není možné, že už jste unavený?
To víte, že jo. Mám toho samozřejmě plné zuby. Ale také nemám fyzické dispozice, protože jsem starý. Je mi 70, nemůžu se nikam stěhovat. A nájmy jsou všude vyšponované. I dva tisíce měsíčně je na knihkupectví dost vysoká položka.
Jsou knihkupectví ohrožený druh?
Jsou. Je to tím, že jsou málo výdělečná, lidi nečtou tolik, jak čítávali. Hodně knih si kupují po internetu, nebo to alespoň říkají. A mnoho knih vůbec nečtou, protože jim připadají nezajímavé. Možná proto myslím, že nemá smysl začínat někde jinde. Lidi teď sice chodí a ptají se, kde budeme pokračovat, ale pak už by nepřišli. Budou chodit tam, kde dostanou slevy. A to já si nemůžu dovolit. Protože průměrná kniha stojí 350 korun, z toho máte 22% zisk. To musí být, abyste jich prodal za den. Tolik čtenářů v Brně není.
Trochu to zní, že celá literatura je ohrožený druh.
Podle mě čtenářů neubývá. Rodí se nové generace. Ti lidi jsou. Akorát si vybírají, kam budou chodit. A i když si vyberou nás, tak to na přežití není. Všechno je to s odřenými zády.
Ve mně vyvolává naději, že Ženíškovo knihkupectví je známé. Má podobnou reputaci jako známá divadla nebo kluby. To se velkým řetězcům nikdy nepovede. Není to dost?
Je to dost, ale zároveň pořád málo. My prodáváme knížky. Literaturu, ne hlouposti. A protože prodáváme knížky, tak nemáme tolik zákazníků. Čtenářů tolik prostě není.
Říkal jste zároveň, že čtenářů neubývá. Takže jich vždycky bylo málo?
Lidi čtou pořád, ale ubývá čtenářů, kteří si za knihy zaplatí. Radši si je půjčí v knihovně, koupí na bazaru. Kniha vyjde levněji, ale obřad nákupu knihy se vytrácí.
Problém je ve vysokém DPH?
Problém je v tom, že knihy hledá čím dál méně lidí. My jsme měli 100 zákazníků. 30 jich ubylo, narodilo se 20 dalších. A pak je ta masa, která chodí do řetězců, kde ty knihy házejí do košíku bez ladu a skladu a je jim jedno, co tam mají.
Kdysi jsem dělal rozhovor se zaměstnankyní z velkého řetězce knihkupectví. Stěžovala si mi na zákazníka, který chtěl prostě „modrou knihu“.
Když někdo řekne, že chce modrou knížku, tak se zeptám, o čem to je a kdo to napsal. Protože skutečně existuje Modrá knížka (autorem je Michal Wernisch, pozn. red.). Takže je to složitější.
Jaké knihy se tu za těch 30 let nejvíce prodávaly?
Všechny od Hrabala, Skácela, Seiferta, od všech těch českých „fakt spisovatelů“. Disidenti se kupovali. Klíma, Havel. Ale souběžně s tím se prodávalo třeba Zdraví z boží lékárny. A ta Modrá knížka se také prodávala hodně.
Chodí si sem lidé spíš pro optimistické knihy? Nebo pro co se chodí? Třeba pro autorky z nakladatelství Host?
Letos se nejvíc prodávala Tučková, Bílá voda. Když jsem začínal, prodávaly se jiné knihy než dnes. Děvčata, řekněte, co se prodává teď?
Odpovídají kolegyně pana Ženíška: Už jste to říkali. Autorky z Hostu, detektivky a ezoterické knihy.
Poslední dny Ženíškova knihkupectví.
Ezoterické knihy?
Odpovídají kolegyně pana Ženíška: To je v rámci trendu seberozvoje, objevování sebelásky. Prodává se to hodně, určitě víc než v době, kdy pan Ženíšek začínal. Jsou toho plné sociální sítě, když pak člověk přijde do knihkupectví, ptá se na to. Není to náročné čtení a člověk má pocit, že dělá něco pro sebe.
Co se týče „hostovských“ autorek – Mornštajnová i Tučková umějí zpracovat těžká témata tak, aby je většina čtenářů byla schopná přečíst a nebyla přetížená fakty.
A detektivky frčely odjakživa.
Co budete dělat, až to všechno zabalíte?
To nevím.
Kam půjde zbytek knih, které tu máte?
Zpátky nakladatelům. A něco se snad ještě prodá.
Máte nějakou oblíbenou knihu?
Třeba Julia Zeyera.
To by mě nenapadlo. Bral jsem Zeyera už na vysoké jako romantickou slátaninu. Možná jsem mu měl dát šanci.
To možná měl. Každá jeho věta má pět významů.
Jak se píše teď?
Vychází hodně pitomostí. Kdyby nevyšly, nic se nestane. Ale ten management kolem toho je tak silný, že ty knihy vždycky prodá.
Knih vychází více než kdy dříve.
V průměru 17 tisíc ročně. V Česku. To je megačíslo. Když jsem začínal, bylo to tak 5 tisíc. Teď píše kdekdo kdeco. To číslo 17 tisíc je tak na hraně, že bych se nedivil, kdyby celý knižní trh zbankrotoval.
Co za těch třicet let považujete za největší změnu?
To, že se knihy neprodávají v knihkupectví, ale na internetu nebo v různých bazarech.
Aktualizace (13. 2. 7:54): Rozhovor jsme doplnili o dvě otázky na téma včasného placení nájmů s ohledem k vyjádření provozovatele Pasáže Alfa.
