Poprvé přijíždí Diana Ross. Pořád jsme si volali, vzpomíná na Michaela Jacksona

Bouře se přihnala, když zpívala svůj první sólový hit Reach Out and Touch. „Začal foukat vítr. Najednou obloha úplně zčernala,“ vzpomíná zpěvačka Diana Ross na koncert v newyorském Central Parku, kam v červenci 1983 přišlo 800 tisíc lidí. Na záznamu je vidět, jak ve žlutých šatech dvakrát odstrčí producenta, který chce vystoupení ukončit. „Trvalo mi celý život se dostat až sem. Nikam nejdu,“ prohlašuje rezolutně. Ještě když vypadnou světla, nechává si donést mikrofon bez šňůry. Několik minut nato už ale i muzikanti odkládají elektronické nástroje.

„Lidé začínali panikařit a utíkat. Brzy jsem na pódiu zbyla jen já, pianista, bubeník a kameraman v pláštěnce,“ popisuje v autobiografii Secrets of a Sparrow, jak byla po 45 minutách nucena ukončit svůj životní koncert. Ovšem nebyla by to Diana Ross, kdyby se vzdala. Přes noc se podařilo promočenou techniku vysušit, druhý den se počasí uklidnilo a z opakovaného vystoupení vznikl koncertní film, který dokonce v roce 2019 zamířil do kin.

O dost jiný zážitek pod širým nebem, a podle předpovědi za ideálního počasí, čeká Dianu Ross tuto středu v plzeňském amfiteátru Lochotín. Dvaaosmdesátiletá americká popová hvězda, jedna z komerčně nejúspěšnějších zpěvaček všech dob, tu odehraje svůj první koncert v Česku. Připomene sladké milostné písně dívčí skupiny The Supremes, se kterou v letech 1963 až 1967 válcovala hitparádu, dospělejší sólovou tvorbu ze 70. let, kdy účinkovala ve filmu o zpěvačce Billie Holiday nebo v muzikálu Čaroděj s Michaelem Jacksonem, i disco hity z 80. let.

V novém tisíciletí převzala medaili od prezidenta Baracka Obamy, za pandemie koronaviru natočila album Thank You s vyhledávaným producentem Jackem Antonoffem a roku 2022 zažila comeback na hlavní scéně britského festivalu Glastonbury.

Vždy u toho byla suverénní, byť podle svých slov celý život bojuje s trémou. „Stojí mě strašné úsilí připravit se na vystoupení po emocionální stránce. V posledních vteřinách před začátkem koncertu se mi v hlavě zatmí. Sevře vás děsivá tíha zodpovědnosti a očekávání. Víte, že všichni budou koukat jen na vás a že musíte odvést nejlepší výkon,“ popisuje v autobiografii.

Tezi o tom, že profesionálka takové věci nedává znát, ilustruje vzpomínkou na rok 1984. Tehdy jí umírala matka na rakovinu a Diana Ross za ní každý večer létala z New Yorku, kde měla sérii koncertů. „Dozpívala jsem poslední skladbu, skočila do letadla, odletěla do Detroitu, celý den jsem strávila s mámou a večer jsem zase pádila na letiště, abych stihla další koncert,“ zmiňuje.

V průmyslovém Detroitu vyrůstala Diana Ross bezprostředně po druhé světové válce, ve které sloužil i otec. Poprvé ho tak viděla až jako dvouletá. „Nikdy se mi nepodařilo navázat s ním hlubší vztah. Celé dospívání jsem toužila po jeho lásce,“ vzpomíná v memoárech na muže, který míval i tři zaměstnání, mimo jiné v továrně na kufry nebo na poště, aby početnou rodinu uživil.

Intenzivnější vztah Diana Ross navázala právě s matkou, která každou sobotu ráno chodila uklízet do místního kina. Děti ji do ještě potemnělého kinosálu doprovázely. „Jakmile se spustil projektor, nějaké kouzlo mě přeneslo do magie na plátně. Líbilo se mi všechno, westerny i romantika. Černoši se tehdy ve filmech moc neobjevovali, ale byla jsem moc malá na to, abych to vnímala,“ připouští.

V knize zmiňuje, jak se ještě v 50. letech učitelé vyhýbali tématům jako otroctví. I jedenáctiletá dívka ale se spolužáky zaregistrovala brutální vraždu mladíka Emmetta Tilla, kterého v roce 1955 zlynčovali běloši.

„Jako děti jsme si prohlíželi časopis s fotkou jeho zmrzačeného těla. Šla na mě hrůza z toho, co na Jihu udělali čtrnáctiletému klukovi,“ zmiňuje zpěvačka, kterou rodiče ve stejné době posílali na segregovaný Jih za příbuznými do Alabamy. Když matka vážně onemocněla tuberkulózou, Diana Ross tam celý rok chodila do školy.

„Jeli jsme autobusem z Detroitu, ale v Ohiu jsme museli zastavit a přesednout do zadní části vozu. Když se stavělo na pumpě, nesměli jsme na toalety pro bílé a vodu jsme také mohli pít jen ze zrezivělých, špinavých pítek pro černochy,“ vzpomíná.

V následující dekádě znovu zažila rasismus v některých jižanských městech ještě jako členka slavných The Supremes. „Často jsme s holkami zastavily v kavárně, ale vůbec nás nenechali si dojít na toalety. Musely jsme si dřepnout vedle auta a vyčurat se do křoví,“ píše v knize.

Tou dobou už byly ve vzduchu společenské změny 60. let včetně afroamerického hnutí za občanská práva. Den po atentátu na jeho lídra, baptistického kazatele Martina Luthera Kinga v dubnu 1968, účinkovaly The Supremes v pořadu The Tonight Show.

Před poslední refrén songu Somewhere od Leonarda Bernsteina zpěvačka propašovala emotivní proslov. „Pro každého z nás je místo pod sluncem a nesmíme polevit, dokud se tam nedostaneme. Dokud, jak o tom snil doktor King, si všechny děti Boží, černí, bílí, židé, pohané, protestanti, katolíci, nebudou rovni,“ zvolala tehdy Diana Ross ve vysílání.

Zpívala odmalička, podle nejranějších vzpomínek nejdříve doma před zrcadlem. S kamarádkami středoškolačkami z detroitského sídliště Florence Ballard a Mary Wilson utvořily v roce 1959 skupinu, kterou záhy přejmenovaly na The Supremes. „Celý můj život se začal točit okolo zpěvu. Na ničem jiném nezáleželo,“ shrnuje v knize.

Bylo jí teprve 14 let, a tak si uměleckou kariéru zahrnující cesty na nejrůznější soutěže musela vybojovat u rodičů, kteří dávali přednost vysoké škole. Přesvědčila je až smlouvou s prestižním labelem Motown uzavřenou roku 1961, rok před maturitou.

V knize popisuje, jak dívky hned po vyučování chodily do slavného detroitského sídla vydavatelství. „Byly jsme přesvědčené, že jeho jedinečný zvuk vychází z toho, jak se hlasy odrážejí od zdí a oken. Nahrávaly jsme v každém koutě budovy. Na chodbách, schodištích, u zdi, dokonce na toaletách. Experimentovaly jsme, jak to šlo. Chodba s otevřenými okny propůjčila nahrávce jiný zvuk, než když byla okna zavřená,“ zmiňuje. Hlavní byl ale samozřejmě souzvuk jejich hlasů.

Sláva The Supremes začala prvním hitem v čele hitparády Where Did Our Love Go z roku 1964, pokračovala prvními rozdanými autogramy a vyvrcholila velkým turné, kdy už lidé „začínali ječet, jakmile jsme se objevily na pódiu“. Hned následující singly Baby Love a Come See About Me má Diana Ross dodnes v repertoáru a zřejmě je zazpívá také v Lochotíně.

Takřka všechny nejslavnější skladby vytvořily The Supremes s trojicí autorů Lamontem Dozierem a bratry Eddiem a Brianem Hollandovými. V knize popisuje Diana Ross, jak se dívky v Motownu učily choreografii nebo praktické záležitosti, například jak decentně vystoupit z auta v minisukni. A především píše, nakolik to celé bylo vyčerpávající.

„V podstatě jsem žila na turné,“ popisuje dobu, kdy absolvovala až šest krátkých vystoupení denně. Zničující návaly stresu jí způsobily mimo jiné poruchu příjmu potravy. „Dala jsem si jídlo do úst, ale čelisti se mi sevřely a nedokázala jsem polknout. Nesnesla jsem ani vůni jídla,“ zmiňuje zřejmě anorexii.

Podle svých slov postupně začala závidět stejně starým holkám, které se bavily a chodily na rande, zatímco ona na sobě tvrdě pracovala. „Asi ze strachu, že pořád nejsem dost dobrá. I když byly The Supremes na vrcholu, často jsem si připadala jako na dně hluboké, temné propasti. Neměla jsem z toho žádnou radost,“ tvrdí zpětně.

Nejprve v roce 1967 odešla Florence Ballard, načež se skupina přejmenovala na Diana Ross and the Supremes. Úplný rozpad o tři roky později lídryně přičítá i tomu, že na rozdíl od Ronettes nebo začínajících Jackson Five nebyly příbuzné. „Prostě už jsme k sobě nepasovaly. Jako v každém vztahu byl nejvyšší čas jít,“ shrnuje v knize, co ji přimělo se odstěhovat do Los Angeles, kde pak poznala prvního manžela, založila rodinu a odstartovala sólovou dráhu.

Spory z dob The Supremes však plnily média ještě desítky let a zahrnovaly i vzájemná obvinění ze závislosti na alkoholu. Ta se nevyhnula ani Dianě Ross, v roce 2004 odsouzené kvůli řízení v opilosti. Koho zajímá kritičtější pohled na ni, může sáhnout po memoárech Dreamgirl: My Life as a Supreme od třetí členky skupiny Mary Wilson, jež bývalou kolegyni v celé knize důsledně oslovuje Diane, neboť neuznává ani její z uměleckých důvodů pozměněné křestní jméno.

Na sólové dráze v 70. letech nejenže Diana Ross zpívala dospělejší písně kombinující pop, soul, disco a balady. Svá vystoupení také pojímala více jako show, se světly, převleky a intenzivnější komunikací s diváky.

Důležitým milníkem pro ni byla role ve filmu Billie zpívá blues. Za ztvárnění zpěvačky Billie Holiday, z jejíhož repertoáru také v Lochotíně zřejmě neopomene Don’t Explain, si vysloužila nominaci na Oscara. „Ta role mi strašně dala kontaktem s hudbou bohatou na emoce. Pomohlo mi to osobnostně dospět,“ zmiňuje v memoárech.

Z filmů byl důležitý ještě částečně v Římě natočený Mahogany z roku 1975, pro nějž navrhla kostýmy a také jeho ústřední píseň nominovanou na Oscara dodnes zpívá, a samozřejmě Čaroděj od Sidneyho Lumeta.

Volná adaptace známého broadwayského muzikálu, přesazená do moderních městských kulis, se jí prolnula s rozvodem a tápáním v osobním životě. „Písně dokonale souzněly s tím, co jsem zažívala: Strach ukázat své skutečné pocity, obavy z toho, že jsem se dostala do neznámé fáze kariéry, úzkost ze samoty, ztráty přátel, obecně tápání, kudy dál,“ vyjmenovává.

Při natáčení Čaroděje se seznámila s vycházející hvězdou Michaelem Jacksonem, s nímž se chvíli intenzivně přátelila a stala se mu vzorem. „Při natáčení jsme byli v úzkém kontaktu. Pořád jsme si volali a pravidelně se vídali,“ zmiňuje v knize. Ani jejich společný song z filmu Ease on Down the Road na současných koncertech Diana Ross neopomíjí, byť už bez náročné taneční choreografie.

Poslední opravdu slavnou éru zažila v 80. letech, kdy ovládla hitparádu s disco hity jako I’m Coming Out, osobní skladbou napsanou s kytaristou Nilem Rodgersem pro své komerčně nejúspěšnější album nazvané jednoduše Diana. Z něj patrně v Lochotíně zařadí rovněž píseň Upside Down, jež hrála z rádia v loňské poslední řadě populárního seriálu Stranger Things.

Diana Ross nikdy nedisponovala tak mohutným hlasem jako třeba Whitney Houston, vždy ale uměla udělat show. V roce 1994 na zahájení fotbalového mistrovství světa sice při složité choreografii slavně netrefila penaltu, dva roky nato ve finále ligy amerického fotbalu Super Bowl ale symbolicky po poslední písni Take Me Higher dramaticky odletěla ze stadionu vrtulníkem následovaným ohňostrojem.

Dnes od více než osmdesátileté hvězdy samozřejmě nelze čekat zázraky, jak dokládá pěvecky zprvu nejisté vystoupení na oslavách platinového jubilea královny Alžběty II. v roce 2022. Podle recenzí z posledních let už Diana Ross některé skladby zkracuje, více se opírá o doprovodné vokalisty a několikrát za večer opustí na několik minut pódium, aby si oddechla. Stále si ale udržuje vášeň pro hudbu.

V Lochotíně jistě uvede i Endless Love, slavný duet s Lionelem Richiem z dnes zapomenutého filmu s herečkou Brooke Shields. Kdo si pustí záznam této písně z nepovedeného koncertu v Central Parku, uvidí Dianu Ross, jak ho procítěně zpívá už zcela promáčená, zatímco jednou rukou odhání producenty a druhou instruuje 800 tisíc lidí. Ta obrovská síla a vůle, díky které to v showbyznysu dotáhla o tolik dál než ostatní, z ní čiší pořád.