„Nic divnějšího jste neslyšeli.“ Bluegrassový inovátor spojil banjo s harfou

Hráč na harfu Edmar Castañeda se živí svýma rukama. Takže když při domácí pracích spadl z půdy, roztříštil si kost v pravé ruce a skončil na pohotovosti, propadl zoufalství. „Po operaci ruky jsem jenom ležel a brečel. Bál jsem se, co se mnou bude, jak uživím rodinu, jestli si ještě někdy zahraji,“ popisuje, v jakém rozpoložení začal skládat baladu nazvanou Whispers of Resilience. „Psal jsem ji levou rukou. A je o tom, že některé věci neovlivníte a můžete se akorát modlit,“ dodává muž, jemuž se ruka po incidentu v roce 2019 prý zahojila mnohem rychleji, než doktoři očekávali. A který podle svých slov hraje dnes lépe než dřív.

Ve čtvrtek večer o tom Castañeda přesvědčil návštěvníky pražského prostoru Archa+, kde vystoupil s banjistou Bélou Fleckem a bubeníkem Antoniem Sánchezem. Emotivní melodická skladba psaná po úrazu sklidila jeden z největších potlesků večera.

Ten byl i pro časté návštěvníky jazzových koncertů v dobrém slova smyslu šokující. „Určitě už jste slyšeli ledacos, ale nikdy jste neslyšeli nic divnějšího než tohle,“ okomentoval Sánchez zkraje fakt, že na světě patrně neexistuje druhá sestava ve složení banjo, harfa a bicí. „Nejsme si toho vědomi. A to se všichni nacházíme kariérně v takovém bodě, kdy je opravdu těžké vymyslet něco, co ještě nikdo nevymyslel,“ přitakal Fleck.

Americký banjista, kolumbijský harfista a mexický bubeník pod názvem Beatrio poprvé předloni odehráli sérii koncertů v newyorském jazzklubu Blue Note. Vloni na jaře vydali debutovou desku, se kterou v létě poprvé přijeli do Prahy. Tento čtvrtek se vrátili se stejným programem. V pátek ho ještě zopakují na brněnském Jazzfestu.

Hrají komplexní instrumentální kompozice, které sami skládají. Jejich dynamická, oslnivě tvůrčí hudba je plná lichých meter, virtuózních sól i spontánních výtrysků radosti, jak na sebe vzájemně reagují. Skladby neustále ubíhající vpřed mají žánrově nejblíž k jazzu, byť pointa je právě v tom, že žánry nerespektují.

Sánchez užívá vše od rockových groovů přes tlumený jazzový doprovod hraný metličkami až po afrokubánské polyrytmy. Fleck má celý večer na palci, ukazováku a prostředníčku pravé ruky kovové prstýnky, jak to odkoukal od popularizátora takzvané tříprsté techniky hry Earla Scruggse. Na rozdíl od něj však Fleck bluegrassové běhy po hmatníku kombinuje s moderními jazzovými postupy a tento čtvrtek také paletou zvuků evokujících flamenco nebo latinskoamerickou hudbu.

„Nikdy jsem neudělal projekt zaměřený vysloveně na latinskou muziku. Měl jsem pocit, že se od nich obou můžu hodně naučit,“ vysvětlil banjista v podcastu, co ho přivábilo k Sánchezovi a Castañedovi.

Žánrový mišmaš v Arše ilustroval historkou o tom, jak skladbu nazvanou Cloak and Dagger zamýšlel jako tango, harfista v ní ale slyšel spíš žánr cha-cha a bubeník ji označil za dansón. „Načež když jsme ji začali hrát, lidé za námi chodili po koncertech a říkali: to byla krásná samba,“ smál se Fleck.

Sedmašedesátiletý banjista žijící v Nashvillu je nejznámějším členem sestavy. Držitel již 18 cen Grammy v průběhu několika dekád emancipoval pětistrunné banjo z doprovodného bluegrassového nástroje v respektovaný sólový hlas. Uplatnění pro něj našel v elektronické fusion s kapelou Flecktones, v duetech s jazzovým klavíristou Chickem Coreou, v africké, indické i klasické hudbě. Svou vynalézavou interpretaci Rhapsody in Blue od George Gershwina ostatně předloni představil také v Brně.

Inovátor Fleck systematicky posouvá hranice toho, co je s banjem možné. A právě od dob Flecktones, kde svůj nástroj zkombinoval s baskytarou Victora Wootena nebo foukací harmonikou Howarda Levyho, přitahuje nekonvenčně uvažující muzikanty.

„Vždycky se snažím nasvítit banjo z jiného úhlu a hudebně se posunout dál. Když jsem hrál jen bluegrass, brzy mě to začalo nudit,“ shrnul své krédo v podcastu. „Spousta lidí si myslí, že banjo je jen nástroj bělochů z amerického Jihu. Ale banjo stálo také u začátcích jazzu, bylo u zrodu blues, pochází z Afriky a má za sebou mnohem bohatší historii,“ dodal, že chce tuto informaci dostat do povědomí.

V USA bylo o Fleckovi naposledy slyšet kvůli zrušenému koncertu ve washingtonském Kennedyho centru, které vloni převzal současný prezident Donald Trump a přejmenoval jej na Trumpovo Kennedyho centrum. „Vystupovat tam začalo mít politický podtext, což odvádí pozornost od hudby,“ zdůvodnil Fleck, proč zrušil angažmá.

Politiky se nepřímo dotkl také tento čtvrtek ve skladbě Walnut and Western. Tu na banjo uvedl takzvanými flažoletovými tóny, následně zahrál kus americké hymny, načež k ní ocitoval pochod zlého impéria ze sci-fi ságy Hvězdné války. Bubeník Sánchez zase při proslovu o tom, jak je pro ně v kapele důležitá demokracie, zdůraznil toto slovo. Trojice tím naznačila, co si asi myslí o dění v USA, kde federální agenti v rámci boje s migrací pronásledují Mexičany a Kolumbijce, jako jsou Castañeda se Sánchezem.

Tento bubeník proslul coby dlouholetý doprovazeč špičkového jazzového kytaristy Pata Methenyho. Sánchez je ale rovněž držitelem pěti Grammy včetně té za soundtrack k oscarovému filmu Birdman, který natočil zcela sám. Pražanům ho teď volně připomenul pětiminutovým intrem ke skladbě Kaleidoscopes, jejíž motiv pak hrály unisono banjo s harfou.

Ta byla pro diváky vizuálně nejatraktivnější. Nejmladší člen skupiny Castañeda svůj nástroj místy atakuje s boxerskými gesty a v zápalu hry se kolem něj divoce svíjí. Show by však neměla zastřít, co má umělec za sebou: spolupracoval už s japonskou klavíristkou Hiromi, pianistou Gonzalem Rubalcabou nebo hráčem na foukací harmoniku Grégoirem Maretem, s nímž vystoupil také v Praze. Zde před lety doprovodil i zpěvačku Martu Töpferovou.

Castañeda vystudoval hru na trubku, kde se naučil základy jazzu. Tento způsob myšlení pak přenesl na elektrickou harfu, kterou si nechal speciálně upravit: zatímco u té běžně sešlápnutí pedálu zvyšuje zvuk všech strun o půltón, Castañeda na té své dokáže měnit výšku jednotlivých strun. Nástroj má připojený k basovému zesilovači a skrze kytarový pedál Super Shifter mění i kresbu zvuku, což ve čtvrtek demonstroval při skladbě Pellucidar.

Krásně v ní bylo také slyšet, jak harfista levou rukou vytváří basové tóny, díky čemuž ve skupině nemusí být kontrabasista. Právě schopnost zastat pravačkou melodickou či harmonickou funkci nástroje, zpravidla vyhrazenou klavíru či kytaře, a levou zároveň vytvářet kontrapunkt patří k základům Castañedovy techniky. „Levou rukou hraji groove s Antoniem, pravou melodie nebo harmonie s Bélou,“ shrnul při natáčení desky.

Od jejího vydání se na sebe hudebníci ještě víc napojili. Ve čtvrtek působili, jako by spolu koncertovali už roky. Právě v tom spočíval nejvýraznější posun večera, na němž jinak zazněly stejné skladby jako při loňské pražské premiéře. Všechny pocházely z jejich alba až na Throw Down Your Heart, kterou banjista natočil roku 2008 pro svůj africký projekt a stejnojmenný film.

Vypadalo to jako běžný jazzový koncert. Lidé po každém sólu tleskali, skladby vrcholily společnou improvizací, žádný hlas nevyčníval. Písně byly pestré: od Archipelaga, volně připomínajícího Fleckovu spolupráci s Chickem Coreou, přes Hooligan Harbor, kde banjista posuny ruky naznačoval spoluhráčům změny rytmu, až po přídavek Touch and Go evokující bluegrass. Celé to ale byla především oslava hudby, která se všem srovnáním vzpírá.