Hlavní obsah

Glosa: Zelenského v televizi jsem přepínal. Teď z něj nespustím zrak

Tim Postovit
Básník a publicista
Foto: ČTK

„Je to šašek, ale aspoň je náš.” Ukrajinský básník Tim Postovit vypráví o nepravděpodobném hrdinovi Zelenském.

Reklama

3. 3. 17:00

V Česku žijící ukrajinský básník o Zelenském: Poprvé jsem ho viděl před pěti lety. Krátil jsem si čas sledováním pořadu Ukrajinské televize. Ve snu by mě nenapadlo, že „našeho šaška” budu jednou sledovat se zatajeným dechem.

Článek

Už před pěti lety jsem byl jeden z mála, kdo ještě Zelenského neznal. Dávno byl hvězdou ukrajinského showbyznysu s přesahem do celého postsovětského prostranství. Producent, herec, režisér a scénárista se strmou kariérou. Odstartovala ji mezinárodní soutěž ruské humoristické mládeže KVN, Klubu vtipných a nápaditých. Pak přišly hlavní role v četných romantických komediích, účast v ukrajinské variantě Stardance a šéfování humoristické platformě Studio Kvartal 95.

Když jsem ho prvně zahlédl na obrazovce, porotcoval v soutěži, jejímž smyslem bylo rozesmát profesionálního komika povětšinou mluveným slovem. Spíše než soutěž samotná, zaujala mě tehdy právě osobnost Zelenského, která se díky poněkud pasivní roli rozesmívaného esa z branže projevila skoro dokonale. Zelenskyj se tu mohl vzdát polohy herce ve skeči, nemusel předvádět taneční kreace v podpatcích, ani se příliš namáhat s vtipnými monology. Pouze reagoval na snahu jednotlivých soutěžících.

Právě díky spontaneitě této Zelenského pozice jsem si nemohl nevšimnout neobvyklé a obtížně popsatelné odrůdy humoru, kterou oplýval. Seděla mi. Nejdříve jsem se této sympatii divil, nebyl jsem totiž zvyklý konzumovat estrádu a už vůbec ne přitom mimoděk zrcadlit mimiku jejích protagonistů. O Zelenském jsem samozřejmě slyšel už dříve, reklamní propagace jeho počinů mě ale nechávala naprosto lhostejným. Internetové upoutávky na jeho skeče ve mně vyvolávaly dojem jen dalšího popkulturního balastu.

Až při bližším kontaktu s oblíbeným komikem mi došlo, že je vyznavačem druhu legrace, kterou jsem v dětství nasál od svých ukrajinských příbuzných, a posléze v dospělosti, v rámci výuky v jazykové škole, si jí všímal u svých studentů. Volodymyr Zelenskyj si mě získal tím, jak autentický Ukrajinec je. Plynně přepínající mezi ruštinou, úřední řečí i žargonem oděského židovstva. Měl humor na tělo, přesto inteligentní, jazykově hravý, plný stereotypů, ale zároveň vynalézavý, a i když často poplatný poněkud omezenému vidění světa, tak laskavý nebo alespoň neútočný. Některé z vyjmenovaných adjektiv by vlastně obstály při popisu ukrajinské povahy, pokud něco takového vůbec existuje.

Zelenskyj elegantně střídal role. Uměl být hlasem medvídka Paddingtona i animovaného slona Hortona, s partnerkou proplouval po tanečním parketě ukrajinské Stardance a do kolektivní imaginace země snící o lepším zítřku se zapsal rolí učitele dějepisu, který se v sitcomu Služebník lidu náhodou stane prezidentem. Zelenského k prezidentskému křeslu ale nepřivedla jen televizní popularita. Klíčem k jeho úspěchu bylo všeobecné zklamání z porevolučního vývoje země, která se zbavila kremelského posluhovače Janukovyče, aby ji posléze vedl zkorumpovaný a pokrytecký Porošenko. Zbýval oblíbený herec — prezident.

Zelenskyj si předsevzal, že bude přesně takovým prezidentem, jakým byl v sitcomu Služebník národa. Obyčejným člověkem, který z rozhořčení nad všudypřítomnou korupcí zespoda přebírá otěže státu. Imponovalo to zhruba třiceti procentům voličů v prvním kole prezidentské volby. V tom druhém pak už více než sedmdesáti procentům.

Nikdo tehdy nemohl předpovědět, jak těžké překážky bude muset překonat, aby tomuto vzorci dostál. Nějakým zvláštním způsobem to ale tušili snad všichni Ukrajinci okolo mě, ať už v emigraci nebo ve vlasti. Byla to možná spíše tíseň než tušení. Pocit zmaru z uvědomění, že si největší země demokratické Evropy, která zrovna čelí válce, kvůli které hynou tisíce lidí, zvolí do čela státu herce, jenž se nechal unést svou životní rolí. Jak může tento člověk vyjít jako vítěz z polemiky se školeným důstojníkem tajných služeb, až spolu zasednou k jednacímu stolu a budou mluvit o tom, co se stane s Ukrajinou?

Volodymyr Zelenskyj u mě zabodoval v okamžiku, kdy jsem pochopil, že bývalý premiant Klubu vtipných nápaditých dobře chápe, jakého soupeře Vladimír Putin nutně potřebuje. A rozhodl se tuto roli nevzít. Z mé pětadvacetileté životní perspektivy jsem byl u ukrajinského státníka poprvé svědkem důvtipného přepnutí na jediný jazyk, jemuž Vladimir Putin, zdá se, rozumí. Životní rolí Zelenského se tak podle mě nestal prezident Ukrajiny, ale frajer, který za žádnou cenu neustoupí.

Pět let poté, co jsem poprvé poznal Zelenského, jedu v noci uberem s Anatolijem, mým krajanem. Mluvíme spolu o jeho blízkých. Zejména pak o tom, zda nepotřebují pomoct do míst, kde nezuří válka. Odpovídá mi, že ne, že je chrání bůh, protože je jejich prezident Žid. Ty prý chrání vždy, a tak se není čeho bát. Náhlé zabarvení naší konverzace ponechávám bez komentáře. Copak zrovna tahle etnická okolnost hrála někdy někomu na Ukrajině do karet? „Nevolil jsem ho,” říká mi Anatolij po chvíli ticha v zakarpatském dialektu „ale nebýt jeho, naše Ukrajina už není!” Co by asi na tohle Anatolijovi odpověděl současný ruský vládce, který dle svých vlastních slov denacifikuje tanky sousední zemi?

Ostatně na tom nezáleží. Pochybuji, že by kdy s Putinem pražský řidič uberu usedl k šestimetrovému stolu. Záleží spíše na tom, co si řekne římský katolík Anatolij se Zelenským, až si po válce podají ruce na jednom ze shromáždění, během kterých si ukrajinský prezident v lepších dobách zvykl vystupovat. Zelenskyj je prezident, kterého i ti, jež ho nevítali v úřadu, označovali ve stylu: „Je to šašek, ale aspoň je náš.”

„Člověk, to zní hrdě,” napsal kdysi Maxim Gorkij, mimo jiné tlampač systému, jehož pohrobci přivedli k moci Vladimira Putina. Celý svět se nyní může přesvědčit, že ze dvou prezidentských protějšků naplnil slova ruského spisovatele teprve Volodymyr Zelenskyj, který v těchto časech setrvává v boji bok po boku s dalšími Kyjevany, když se skoro filmovými kruhy pod očima a chaplinovsky posmutnělým úsměvem hlásí do kamery mobilního telefonu: „Jsem tu s vámi, nikam neodejdu, vyhrajeme!”

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované