Brutalita na setrvačník. Závěr Hry na oliheň je solidní, ale spotřební

Napoprvé to byl virální hit. Stačil chytrý marketing, pár záhadných geometrických symbolů a nic moc víc. Díky kombinaci ne zcela originální, zato chytlavé premisy a zapamatovatelné estetiky, mísící barevný svět dětských her s brutálním thrillerem, se seriál Hra na oliheň v roce 2021 stal senzací.

Napodruhé už reklamu nešlo přehlédnout. Známé postavy v růžových oblecích se koncem loňského roku objevily i na turnaji MMA organizace Oktagon v pražské O2 areně. A celé to bylo už hodně „na sílu“. Podobně zapůsobila i samotná druhá řada, jež zůstala za očekáváními, vlastně jen recyklovala stejné motivy s drobnými inovacemi či doplňky. A navíc skončila v polovině.

A tak aktuální třetí série, kterou lze od pátku vidět na Netflixu, není plnohodnotnou řadou, spíše dokončením té předešlé. Začíná ve stejné vteřině, kdy se končilo, uprostřed akce. Ve druhé sérii se tentýž hrdina opět dostal dovnitř záhadné hry, kde různí ztroskotanci pro pobavení boháčů sázejí vlastní život, aby získali pohádkovou sumu peněz.

Z toho tvůrci dovedli vytěžit jisté novum. Protagonista už tu byl a hrál všechny hry, nebo se aspoň domníval, že budou stejné až do konce. A tak mohl ostatním pomoci přežít. Motivací už tentokrát nebylo vítězství a peníze, které by mu pomohly z kolotoče dluhů, nýbrž spravedlnost. Šlechetné úmysly však brzy skončily a vrátil se boj o holý život, znovu okořeněný kritikou nelítostného kapitalismu, cynicky proměňujícího lidi ve zboží a položky označené místo jména číslem.

Nová řada začíná uprostřed dění a oproti poněkud ospalému začátku té minulé umí diváky okamžitě vtáhnout. Tedy pokud se jim už variace téhož nezajedla.

Hra na oliheň od počátku přitahovala tím, do jak absurdní hry se protagonisté dostali. Ta představa je na první dobrou bláznivá: účastníci zjistí, že na rozdíl od běžné reality show je tady trestem za prohru smrt, přesto většina dobrovolně hlasuje, že budou pokračovat. Ne čistě kvůli hamižnosti, spíš protože v životě nemají jiné východisko.

Zprvu to bylo pozoruhodné díky dobře napsaným postavám, jejichž extrémní etické volby dovedly publikum patřičně drásat. Nyní se téma ještě vyhrocuje. A tvůrci už často končí u emočního vydírání. Obzvlášť když postupně mizí ty sympatičtější charaktery a konec série už je jen poněkud křečovitou obžalobou nespravedlivého světa.

Boháči se zlatými maskami na tvářích, kteří dění sledují a cynicky bez emocí sází na to, kdo přežije další hru, jsou jen zaměnitelné kreatury bez osobnosti. A ze zcela odlišného důvodu se v nelidské tvory mění i přeživší hráči.

Tentokrát mnohem více sledujeme i dění mimo utajovaný ostrov, kde se tato veřejnosti i policii neznámá aktivita koná. Další protagonisté po „místě činu“ pátrají, děj se často odehrává paralelně ve dvou či třech plánech. Díky tomu se seriál stává mnohem tradičnějším thrillerem, který sice umně vytváří kýžené napětí, ale zároveň už neumí nijak překvapit ohledně svého ústředního motivu.

Jihokorejská kinematografie už před více než dvěma dekádami proslula přesně tím, na co autoři Hry na oliheň navazují. Tedy schopností mísit dohromady spoustu žánrů, ale také zapojit sociální kritiku. Tu místní filmaři vždy uměli odlehčit nadhledem, groteskou či fyzickými gagy, a přitom jí nikdy neubírali na relevanci.

Hra na oliheň – obzvlášť ve druhé a třetí řadě – jako by už v tomto terénu jen paběrkovala. Objevuje se tu spousta potenciálně nosných linií. Třeba příběh severokorejské uprchlice, která pátrá po ztraceném dítěti, zpytuje svědomí a snaží se odčinit svá špatná rozhodnutí.

Obecně komplikované vztahy rodičů a dětí závěru seriálu dominují. A někdy dovedou být silné. Život na hraně obnaží povahu a někdy člověka nutí dopouštět se děsivých činů. Ale zároveň spousta takových momentů vyvolává pochybnosti, zda to celé není až moc „napsané“, až moc na efekt.

Bohužel se potvrzuje, co platilo už u druhé řady. Zatímco opravdové reality show typu Survivor mohou fungovat několik desítek sezón jen s tím, že uvrhnou nové protagonisty do prakticky stejných vod, pouze s drobnými změnami a vylepšeními, u ambiciózního seriálového dramatu by to bylo málo.

Hra na oliheň je stále solidní thriller, dostatečně napínavý, abyste ho nechtěli po žádné další epizodě vypnout. Ale z události, o které se všude mluví, už se stalo jen spotřební zboží. Tedy paradoxně to, o čem chce samotný seriál kriticky promlouvat.

Závěr se sice snaží nechat vyznít silné humanistické gesto, i to však působí až moc vykalkulovaně.

Nakonec tedy zbude hlavně vzpomínka na rychlé tempo a brutální násilí, Jihokorejci si v tomto ohledu neberou servítky. Ale skutečná etická dilemata, jaká uměly rozehrát tamní slavné tituly jako Oldboy z roku 2003, je třeba hledat jinde.