Recenze: Ufňukané panoptikum. Experiment jménem Human Zoo se nevydařil

Kruhové jeviště pražské Nové Spirály rotuje v nekonečné smyčce. Chvíli po něm pochoduje, chvíli běží, jindy zůstává v strnulé poloze divadelní company ve žlutých mikinách s výraznou nulou na prsou. Jsou stejní, a přece každý jiný. Co chvíli z davu vystupuje jednotlivec s osobně laděnou výpovědí, kterou chce vykřičet do světa. Jako by to pro něho mělo mít terapeutický účinek.

Jenže všude kolem sedí diváci. A inscenace nazvaná Human Zoo, která měla premiéru minulý týden a na programu zde bude až do 17. května, bohužel vyznívá jako série patetických, banálních historek o sebeurčení v tvrdě soutěživém světě. Nic na tom nemění ani účast hvězd jako zpěváků Matěje Rupperta a Ondřeje Rumla nebo herce Jana Ciny.

Režisér Human Zoo Viktor Tauš přitom opět vycházel ze životních eskapád a z nich vyvozených osobních postojů, jako to dělá ve svých filmových a televizních dílech. Často se vrací k drogové závislosti či sociálně deprivovaným lidem, jež se ocitli v mezních situacích, a leckdy atakuje samotné hranice uměleckého média. V detektivní minisérii Vodník, za kterou získal Českého lva, zachytil v rozvolněném tempu evokujícím parné léto jakoby zpovzdálí pozorovanou a vyšetřovanou vraždu nemluvněte. Nabídl tak zcela novou podobu v tuzemsku tuctového žánru krimi.

Úspěch zopakoval Tauš se seriálem Zrádci, zasazeným do prostředí uživatelů drog a vietnamské mafie. Rozporuplnou postavu Davida Frýdla v něm sehrál Cyril Dobrý, který je stejně jako Alena Doláková z Vodníka nyní součástí Human Zoo.

V divadle režisér debutoval inscenací Amerikánka s herečkami Terezou Ramba a Eliškou Křenkovou. Inspiroval ji skutečný příběh dívky, která v komunistickém Československu prošla několika dětskými domovy a pěstounskou péčí, aniž by ztratila vůli k životu. Filmová podoba této story Viktoru Taušovi vloni vynesla Cenu české filmové kritiky. Diskuzi vzbudila i formou: rychle se střídajícími barevnými, až křiklavě opulentními scénami.

Kromě profesionálů ve filmové Amerikánce sehráli zásadní roli dětští neherci se zkušeností z ústavní péče. Také někteří z nich se teď objevují v Human Zoo, která obdobně jako Amerikánka spoléhá na autenticitu sdílených příběhů. V průběhu večera protagonisté pojmenovávají komplikované rodinné vztahy, zmařené úsilí o rodičovskou lásku či problémy se sebepoškozováním.

Jenže umění vždy zobrazuje nikoli reálný, ale umělý svět, a honba za původními prožitky sama o sobě nestačí. „Experti všedního dne“, jak své neškolené protagonisty nazývají třeba němečtí divadelní dokumentaristé, musí mít oporu v dobře vystavěném jevištním konceptu. A něco takového Human Zoo zcela chybí, stejně jako potřebný nadhled.

Název projektu, v překladu Lidská zoologická zahrada, odkazuje k někdejší koloniální praxi veřejného vystavování lidí v takzvaném „přirozeném“ neboli „primitivním“ stavu. To mělo svého času demonstrovat nadřazenost západní společnosti. Podobné expozice se objevily na několika koloniálních výstavách či dočasných akcích v zoologických zahradách a byly nepokrytě rasistické.

Tauš nápad překlápí do obecné teze o lidské jinakosti. Má ji definovat i podtitul show, Gospelová anarchie, tedy nastolení světa založeného na maximální individuální svobodě. Anarchie se však někdy mylně ztotožňuje s chaosem. A scénář Viktora Tauše a Meira Lubora Dohnala chaos definuje jako podstatu světa, do něhož vnáší řád lidská pospolitost, víra a naděje.

Na to, že text psali dva zralí muži, dvaapadesátiletý Tauš a sedmaosmdesátiletý scenárista filmů Juraje Jakubiska či Juraje Herze Dohnal, působí dost naivně, ba až jako zaumná, abstraktní snůška náhodně vygenerovaných slovních spojení. „Za opice tanečnice sbohem! Za obry i bobry poklona! Žádný kožich! Domů jedeme nazí! Sláva vám! Spadla opona!“ burácí dav třeba hymnu Human Zoo.

Inscenace vyznívá o to bizarněji, že se tvůrci snaží za každou cenu vcítit do problémů desítky let vzdálené generace. Vyznívá to tezovitě a křečovitě. Pokud chtěli jmenované sociálně patologické jevy zasadit do autentického prostředí, stěží se pro to hodí multimilionová produkce. Zveřejněné intimitě sluší křehkost a čas, ani jednoho se jí v naddimenzovaném a překotném tvaru nedostává.

V projektu se na jednom místě potkávají herci, zpěváci, tanečníci, ale třeba také boxeři, profesionálové i amatéři. Různost disciplín a profesí utužuje myšlenku pestrosti světa. Večer zahajují fighteři v ringu. Utkají se přesně podle pravidel třikrát tři minuty, včetně rozhodčí a vášnivých kibiců. Na scéně probíhá autentický ligový souboj v extrémním sportu. Střetávají se během něho lidská těla v mezním okamžiku.

Zápas, napjatost, extrém jsou určujícími motivy i zbytku večera. Boxery střídají postavy průvodců či toreadorů, kteří na točnu vstupují s pěveckým číslem. Jsou mezi nimi oborová esa jako Matěj Ruppert, Ondřej Ruml či Hana Holišová. Postupně se k nim přidávají další účinkující, rappeři Dan Kranich a Martin Matys, kteří se po přestávce utkají ve freestylu neboli improvizaci textu přímo z hlavy bez předchozí přípravy.

Ze čtyřicetihlavého týmu se Kranichovi jako jednomu z mála daří uhájit jevištní integritu a nezapadnout v mase lidí zacyklených na točně. V nešťastně pojatém konceptu se neztrácí ani herec Rostislav Novák starší. Jako performer se smyslem pro podvratnost a grotesku si musel už mnohokrát poradit s obtížně srozumitelnými texty či abstraktními úkoly. V inscenaci svého syna Rostislava Nováka mladšího nazvané Black Black Woods například na prázdné, rozlehlé scéně holešovických Jatek 78 citoval z finského národního eposu Kalevala. Tvůrci tohoto projektu se shodně s Human Zoo dotýkali fenoménu rituálu, od něhož se odvozují počátky divadla.

Jenže rituál je prostý, často mívá intimní povahu a vzpírá se inscenační manipulaci natolik spektakulární show.

Ambice Human Zoo překračují dosavadní kusou jevištní zkušenost režiséra Viktora Tauše. Jeho intuitivnímu záměru schází schopnost zorganizovat scénu a jednotlivé členy početného ansámblu. Projekt je myšlenkově natolik rozkročený a schází mu opora v smysluplném textu, že namísto avizovaného rituálu, mše či gospelu vypadá jako novodobá freak show, tedy panoptikum. Namísto tělesných anomálií jsou zde vystavováni lidé s pošramocenou emoční minulostí. Na projekt s tak monstrózními ambicemi je to opravdu málo.