Článek
Přehlídka se jmenuje Skryté příběhy, potrvá do 7. září. Kurátorka Barbora Kundračíková na ni vybrala obrazy vytvořené od 80. let minulého století do loňska. Záměrně na nich nejsou figury, nýbrž abstraktní motivy, znázornění živlů, cest, krajin nebo geometrické prvky.
Syn malíře a kostýmního výtvarníka Theodora Pištěka bývá označován za postmoderního tvůrce. Jeho obrazy obsahují spíše skryté než doslovné příběhy. „Příběhem učinil samu malbu,“ konstatují pořadatelé v průvodním textu. Podle kurátorky věčně hledající výtvarník neustále experimentuje s malbou, přičemž klíčový je pro něj už sám proces tvorby.
Čtyřiašedesátiletý Pištěk dle potřeby mění témata, výrazové prostředky, techniku i vizuální styl. Říká, že jinak by sám sebe nudil. „Vybral jsem si od začátku asi tu složitější cestu, že jsem ty styly a témata poměrně často měnil, místo abych si vypracoval jeden styl nebo téma, které bych měl dodneška,“ řekl pro Radiožurnál autor, který barvu nanáší a nechává stékat, ale také své kompozice tiskne či vyřezává z podlahy ateliéru.
V průběhu let znázorňoval oblohu, stromy a moře, prvky z reklam i expresivní krajiny na hraně abstrakce. Zajímá ho příroda, stejně jako svět viděný mikroskopem, barevné spektrum atmosféry, geometrie, náměty z cest nebo fantazie. Na obrazech jsou mimo jiné znázornění živlů jako gejzíru, magmatu a mořských vln či pohled do hluboké zelené džungle.
Na současnou výstavu musel Pištěk vybrat jen některé obrazy, proto zvolil průřez vlastní nefigurativní tvorbou. Tváře a lidské postavy mají být námětem až příští přehlídky.
Některé obrazy, například loňskou Kostariku, vytvořil podle vyprávění přátel. „Ačkoli to nemusí být na první pohled znát, ve většině obrazů příběhy mám,“ říká výtvarník. Podle něho záleží na divákovi, zda se na obraz dokáže napojit a vnímat jej. U příležitosti výstavy vydalo nakladatelství Kant autorovu obsáhlou monografii nazvanou stejně jako výstava Skryté příběhy.
Jan Pištěk se od klasických technik dostal k experimentování s barvou. Například cyklus živlů, které lze v Letohrádku královny Anny vidět, vytvořil litím různých odstínů barev na horizontálně položená plátna. Ta pak všelijak nakláněl, běhal kolem nich, nebo si k nim opakovaně dřepnul. V tomto ohledu je pro něj tvorba i fyzicky náročná, jak připouští.
V letohrádku vystavuje díla zpravidla o délce tří metrů. Chybí nicméně Pištěkův největší obraz Pod povrchem, jehož délka se blíží 14 metrům a který v roce 2013 představila Národní galerie. Toto jediné plátno by však opanovalo prostor a nedostalo by se kvůli němu na jiné, vysvětluje kurátorka Kundračíková.
Pokladní u vchodu doporučují začít si výstavu prohlížet v prvním patře letohrádku. Pištěkovy práce tam kontrastují s malbami z 19. století, jež na zdech připomínají některé okamžiky z historie českých zemí. „Nesměli jsme žádným způsobem poškodit ani zamaskovat nástěnné fresky,“ vysvětluje Pištěk.
V prvním patře návštěvníky vítá akryl na plátně nazvaný Keňa 3 z roku 2018, následuje cyklus živlů s obrazy jako Miliony voltů, zachycujícím blesk na nočním rozbouřeném nebi. V přízemí se pak nacházejí i starší díla jako Talisman z konce 80. let.
Jan Pištěk tehdy absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění, kde pak po sametové revoluci několik let pracoval jako odborný asistent v ateliéru malby Bedřicha Dlouhého. Určující se pro něj staly v 90. letech cesty do USA a zkušenost s mezinárodním prostředím, doma byl ve stejné době kmenovým autorem pražské Galerie Behémót sběratele Karla Babíčka.
Navázal také na svého otce a jako kostýmní výtvarník pracoval pro film a divadlo. S Theodorem Pištěkem, dnes dvaadevadesátiletým autorem kostýmů pro film Amadeus a uniforem Hradní stráže, se podílel i na amerických produkcích natáčených v Česku nebo na výpravných muzikálech. Rovněž přispěl k projektům Divadla bratří Formanů na lodi Tajemství nebo v Národním divadle.
V pražském Letohrádku královny Anny se výstavy obvykle konají přes léto v ročním, nebo dokonce dvouletém intervalu. V zimě se v budově zejména kvůli vnitřnímu klimatu a vlhkosti nevystavuje.
