Komunisté připravili na Seiferta „gangsterský útok“. Pomohl mu pád Slánského

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jaroslavu Seifertovi bylo téměř padesát let, když se stal terčem jedné z největších stalinistických kampaní v české literatuře. V březnu 1950 komunistický tisk označil jeho poemu Píseň o Viktorce za „výsměch našemu pracujícímu člověku“ a „zradu na dělnické třídě“. Dva týdny nato přišel další útok. A brzy následovala výzva, aby autor stanul před takzvaným čestným soudem.

Epizodu z doby justičního bezpráví, kdy vrcholily přípravy vykonstruovaného procesu s Miladou Horákovou, přibližuje kniha nazvaná Orchestrace jedné denunciace. Odbornou studii literárního vědce Vratislava Maňáka nedávno vydalo nakladatelství Karolinum. Ke čtenářům se dostává u příležitosti sobotního 40. výročí úmrtí jediného českého držitele Nobelovy ceny za literaturu.

Seifert, jenž žil v letech 1901 až 1986, nebyl zdaleka jediným perzekvovaným autorem meziválečné avantgardy. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se do ústraní musel stáhnout Vladimír Holan, ostré útoky směrovaly na Františka Hrubína, Františka Halase, teoretika Karla Teigeho či Konstantina Biebla, jenž na vrcholu zoufalství spáchal sebevraždu skokem z okna.

To vše se odehrávalo v době, kdy literatura oslovovala masy a spisovatelé se těšili prestiži. Tu chtěl režim chtěl využít, aby utužil iluzi o celospolečenském souhlasu s novými pořádky, vysvětluje Vratislav Maňák. „Pro mladší ročníky je ta situace obtížně představitelná, protože dnes žijeme v jiném politickém systému. Po únoru 1948 ale byla literární kritika dozorovaná politickou mocí a dělala to, co si politická moc vymínila. Politik nemusel vydávat vlastní stanoviska, pro tyto potřeby měl k dispozici stranického teoretika nebo literárního kritika a ten příslušného autora popravil za něj,“ přibližuje odborník.

Nejen v Seifertově případě k tomu posloužil týdeník Tvorba, který vydávala přímo komunistická strana a do nějž přispívali mladí stalinisté. V době, kdy už neexistovala soukromá nakladatelství, jeho hodnocení fungovala jako takřka oficiální stanovisko partaje. Často rozhodovala o tom, zda bude autor smět dál publikovat.

Konkrétní díla sloužila jen jako záminka. Také v Seifertově případě byl útok ve skutečnosti politický, motivovaný básníkovým vlažným postojem k novým držitelům moci. „Jaroslav Seifert sice po skončení druhé světové války publikoval vlasteneckou sbírku Přilba hlíny, to ale bylo v prvé řadě vyjádření radosti z míru, ne z komunistické strany. Od perzekuce ho to uchránit nemohlo,“ poznamenává Maňák.

Ten v knize rekapituluje Seifertův složitý vztah k režimu. Básník, jenž pocházel ze skromných poměrů na pražském Žižkově a nedokončil gymnázium, začínal jako autor takzvané proletářské poezie. Hned roku 1921 vstoupil do KSČ a začal pracovat v nově založeném deníku Rudé právo. Ještě jako člen avantgardního hnutí Devětsil byl pak dlouho zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství.

Roku 1929 se však generálním tajemníkem strany stal Klement Gottwald a začal prosazovat stalinistické smýšlení. Část intelektuálů včetně Seiferta proti tomu vystoupila, pročež byli z KSČ vyloučeni. Seifert si sice zachoval levicovou orientaci, stal se nicméně členem sociální demokracie a začal pracovat v jejích novinách. Ve 30. letech zde dokonce vydal básně odsuzující moskevské procesy a deportaci politických vězňů na Sibiř.

„Že byl jeho rozchod s komunistickou myšlenkou definitivní, potvrzuje i to, že do KSČ nevstoupil ani po druhé světové válce, kdy její popularita kvůli významnému podílu Sovětského svazu na vítězství spojenců spontánně rostla,“ upozorňuje Vratislav Maňák.

Po převratu v únoru 1948 se Seifert vůči režimu vyjadřoval smířlivě, také ale napsal básnické nekrology ministra zahraničí Jana Masaryka a prezidenta Edvarda Beneše. S přítelem Vladimírem Holanem odmítli členství v nově zřízeném Svazu československých spisovatelů. Sotva pak Seifert v lednu 1950 završil ústup z veřejného života odchodem do invalidního důchodu, udeřil na něj obávaný stalinistický kritik Ladislav Štoll.

„Jaroslav Seifert nebyl a není bojovníkem,“ napsal Štoll v nechvalně proslulém referátu zvaném Třicet let bojů za českou socialistickou poesii, kde autorovi městské poezie vyčetl „kosmopolitní vlivy“ a nedůvěru ve správnost politického vývoje. Seifert už měl navíc škraloup po incidentu z pražské vinárny, kde právě s Holanem v podnapilosti údajně pravil něco v tom smyslu, že raději vidí francouzského básníka zvracet, než sovětského zpívat. Udavač výrok donesl až na sekretariát ÚV KSČ, kde způsobil pozdvižení.

To vše přispělo k následnému útoku na Seiferta. Záminku k němu poskytla poema Píseň o Viktorce, vydaná v březnu 1950. Inspirovaly ji východočeské Ratibořice, dějiště Babičky od Boženy Němcové. Z ní si Seifert vypůjčil příběh nešťastné Viktorky, jež se zamiluje do rakouského vojáka, opustí kvůli němu rodinu, porodí mu dítě, to pak ale v záchvatu šílenství utopí, načež sama umírá v lese po zásahu bleskem.

Tragédie opuštěné dívky vyděděné ze společnosti samozřejmě neodpovídala komunisty prosazované dělnické tematice, radostným zítřkům a směru zvanému socialistický realismus. Vratislav Maňák v knize přesto dokládá, že první reakce na Seifertovu sbírku byly pozitivní. Až do 22. března 1950, kdy vyšla dvoustránková recenze v Tvorbě. „Vykolejená, šílená Viktorka není obrazem našeho života,“ napsal zde mladý stalinistický básník Ivan Skála.

Seifertovi vyčetl formalismus, individualismus i sobecké měšťáctví. „Seifert volal: ‚My chceme také vepřovou se zelím.‘ A když viděl, že vepřovou se zelím si může opatřit i bez revoluce, revoluci zradil,“ psal například Skála v nepřesné narážce na autorovu báseň Slavný den. Literáta obvinil, že se z „ohrožení svého vlastního štěstíčka pro toto své sobecké štěstí obrací proti štěstí milionů“, a označil jej za „cizí hlas“, jenž nepatří do českého písemnictví.

Za dva týdny v Tvorbě následoval útok od dalšího mladého stalinisty Michala Sedloně. „Musíme ostře odsoudit jeho Viktorku a ukázat na ni jako na příklad, kdy se umělec zcela zpronevěřuje své lepší minulosti,“ vyzval Sedloň, podle nějž Seifert nepochopil vůdčí úlohu KSČ v československé společnosti a místo toho „spjal svou píseň s labutí písní reakce“.

Básníkovi nepomohlo ani to, že si vybral Babičku, komunisty podobně adorovanou jako díla Aloise Jiráska. „To ale nebyla úlitba režimu. Seifert se u Boženy Němcové inspiroval už za protektorátu, kdy pro něj národní motivy představovaly jistý typ útěku,“ upozorňuje Vratislav Maňák na tematický řetězec započatý skladbou Vějíř Boženy Němcové z roku 1940.

Podle literárního vědce by Seiferta pravděpodobně stihl stejný osud, i kdyby psal o jiném tématu. „Šlo pouze o zástěrku. Autoři nechtěli přiznat, že Seiferta odsuzují z politických důvodů, a tak argumentovali estetikou a jeho novou poemou. Jsem přesvědčený, že ti mladí, zapálení dogmatici ho ve svém ideologickém běsu skutečně chtěli zlikvidovat, Jejich cílem bylo takzvaně očistit kulturu,“ myslí si Maňák.

Seifertovi však přispěchal na pomoc básník Vítězslav Nezval, tou dobou osobní poradce ministra informací Václava Kopeckého. Na protest proti článkům v Tvorbě s týdeníkem odmítl spolupracovat, v soukromém rozhovoru označil Skálův text za „gangsterský útok“ a na jednání spisovatelského svazu Seiferta podpořil coby „geniální básnický talent“. Stál za ním i poté, co většina účastníků odsouhlasila návrh předsedy tohoto uskupení Jana Drdy, aby byl Seifert na půdě svazu povolán k čestnému spisovatelskému soudu, tedy jakémusi mravnímu tribunálu po sovětském vzoru. K němu už ale nedošlo, zřejmě právě Nezvalovým přičiněním.

„Nezval byl nepochybně jedním z těch, kdo Seifertovi významně pomohl. A udělal to proto, že se tím zároveň snažil ochránit sám sebe,“ říká novinářka Krystyna Wanatowiczová, autorka předloňské obsáhlé monografie Nezval – Básník a jeho syn. „Nezval znal Seiferta od mládí a vážil si ho. Jejich díla Podivuhodný kouzelník a Na vlnách TSF se stala pilíři směru zvaného poetismus. Nezval proto obranu Seiferta vnímal i jako obhajobu své tvorby, kterou se dogmatici podle kuloárů ústředního výboru též chystali veřejně zkritizovat,“ vysvětluje autorka.

Spor měl zásadní politickou rovinu. Negativní recenzi v Tvorbě si objednal a její vydání chybám navzdory uspíšil šéfredaktor týdeníku Gustav Bareš. „Tou dobou zuřila ve straně bitva mezi dvěma frakcemi, které chtěly ovládnout kulturní politiku KSČ. Na jedné straně byli lidé okolo generálního tajemníka Rudolfa Slánského a právě šéfa kulturně-propagačního oddělení ústředního výboru Bareše, což byli skutečně hluboce věřící dogmatici. A na druhé straně stála parta kolem ministra Kopeckého, k níž patřil Nezval,“ vysvětluje Wanatowiczová.

Podobně to vidí Vratislav Maňák, jenž v knize ilustruje, jak kauza rychle utichla po politickém procesu s Rudolfem Slánským, popraveném v prosinci 1952. Seifert se na rozdíl od mnohých dokonce nakonec ani nemusel kát veřejně. Postačila v soukromí vyslovená omluva za údajný výrok z vinárny. „Měl štěstí, významně mu pomohla dynamika politického vývoje. Slánského pád tak otřásl celým ultradogmatickým křídlem, že to Seiferta zachránilo,“ konstatuje Maňák.

Přesto spisovatel v důsledku aféry ještě několik let nemohl publikovat nové básně, pročež se uchýlil k soukromým tiskům vydávaným převážně mimo Prahu. Režim jej postupně znovu bral na milost až do roku 1954, kdy dokončil sbírku Maminka. „Ta se dočkala mimořádného uznání i na celostátní úrovni. V roce 1955 za ni Seifert obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda,“ dodává Vratislav Maňák.

Literární vědec z katedry žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy kvůli tomuto případu dohledával dobové dokumenty, korespondenci, zápisy ze schůzí i přepisy konferencí. „Zabývám se tím od roku 2010. Na začátku to bylo téma mé diplomové, pak rigorózní práce,“ vysvětluje osmatřicetiletý badatel a spisovatel Maňák, jenž chtěl ilustrovat, jak komunistická moc využívala kulturní periodika pro politické účely. „Určitě by ale bylo co zkoumat dál. Seifert po většinu života zůstal veřejně aktivní, i když jeho společenskou roli žádná monografie uceleně netematizuje,“ poznamenává.

Jen básníkův další politický osud by vydal na celou knihu. Nejspíš by pokračovala vystoupením na II. spisovatelském sjezdu z roku 1956, kde kritizoval vylučování autorů z literárního života nebo čistky v knihovnách, posléze jmenováním národním umělcem v roce 1966 a poté naopak dalším zákazem. K němu došlo, když Jaroslav Seifert jako poslední předseda Svazu českých spisovatelů vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968.

Na začátku normalizace už se podobně jako Bohumil Hrabal, Milan Kundera nebo Václav Havel ocitl na černé listině. Milovaného klasika se režimu nepodařilo zcela vymazat z povědomí, a tak jeho básně souběžně vycházely v samizdatu, exilu i oficiálních nakladatelstvích. Coby jeden z prvních signatářů Charty 77 však zůstal personou non grata. Když roku 1984 jako dosud jediný český spisovatel obdržel Nobelovu cenu za literaturu, vyšly o tom ve zdejších novinách všeho všudy dvě věty. Dva roky nato komunistická Státní bezpečnost narušila i jeho pohřeb.