Založil svou armádu a pokusil se o puč. Japonský spisovatel měl temný konec

Jukio Mišima zemřel jako fanatik. Uznávaný japonský spisovatel v listopadu 1970 šokoval svět, když s několika příznivci vtrhl do sídla místní sebeobrany, zajal velitele a nechal na dvůr svolat asi osm stovek vojáků. V pravé poledne, oděný ve vlastnoručně navržené béžové uniformě s bílým šátkem na hlavě, vystoupal na balkon a přednesl plamennou výzvu ke státnímu převratu, revizi poválečného směřování země a návratu k tradičním samurajským hodnotám.

Když seznal, že armáda ho nepodpoří, zvolal třikrát sláva císaři, načež spáchal rituální sebevraždu. Bylo mu 45 let.

Skandální čin zastínil celé Mišimovo dílo. To až v posledních letech důkladně objevují také čeští čtenáři. Nejnověji nakladatelství Argo v překladu Jana Levory vydalo román Zakázané barvy, který může pomoct pochopit alespoň část autorovy složité osobnosti.

Mišima si vysnil hrdinskou smrt. Ve skutečnosti však jeho poslední chvíle zřejmě připomínaly frašku. „Když řečnil na balkoně, nikdo z vojáků ho neposlouchal. Z davu se ozývaly naštvané výkřiky, ať sleze dolů, přestane si hrát na hrdinu a propustí velitele,“ líčí spisovatelův životopisec John Nathan v knize Mishima: A Biography. „Zatímco zespoda na něj hulákali vojáci, nad hlavami spisovateli kroužily tři vrtulníky, takže mu nebylo rozumět ani slovo. Mišima měl projev připravený na půl hodiny, ale už po sedmi minutách usoudil, že dál nemá smysl mluvit,“ popisuje Nathan, načež přidává krvavé detaily. Sebevraždu seppuku, na Západě známější pod označením harakiri, se podařilo dovršit až na třetí pokus.

Nebyl to ale chvilkový zkrat. Romanopisec se několik měsíců před smrtí systematicky loučil s přáteli, byť jim neříkal, co zamýšlí. Základy pro svůj poslední čin dokonce položil o několik let dříve, kdy si zřídil jakousi soukromou armádu. Tvořila ji zhruba stovka jeho studentů či obdivovatelů, pravicově orientovaných mladých hochů, s nimiž cvičil bojová umění, kázal jim o nebezpečí levice a varoval před úpadkem moderní společnosti.

Jeho sebevražda bývá někdy vykládána jako krvavý protest proti poválečné orientaci Japonska, silně ovlivněné Amerikou. Zřejmě šlo však o mnohem víc. „Mišima byl fascinován krásou, především mužskou krásou, a také smrtí. Sebevraždu v souladu s tradičním japonským chápáním nevnímal jako něco negativního, spíše coby způsob, jak si zachovat čest, cosi vyjádřit či projevit loajalitu,“ říká překladatel Jan Levora.

Podle něj chtěl spisovatel zapůsobit na své nacionalistické stoupence a ovlivnit společnost. „Zároveň se ale Mišimova sebevražda stala jakýmsi teatrálním, pečlivě zrežírovaným završením jeho tvorby a posledním sdělením, kterým chtěl vyjádřit to, co slova zachytit nedokážou,“ objasňuje japanista. V dopisu na rozloučenou umělec sdělil manželce, že „lidský život je omezený, ale já chci žít navždy“.

Tou dobou už byl široce známý. Autor několika desítek románů, povídek i divadelních her patřil k prvním japonským tvůrcům, kteří dosáhli srovnatelného renomé na Západě jako doma. Kromě literatury stihl Mišima účinkovat v několika filmech, jeden krátký sám režíroval. Také se věnoval bojovým uměním, procestoval svět nebo se proletěl ve stíhačce.

Jako prozaik proslul romány Zpověď masky, líčícím rozpoložení homosexuála nuceného k přetvářce, a Zlatý pavilon. Tato próza inspirovaná skutečným příběhem pojednává o koktavém novicovi, jenž záměrně podpálí starobylý zenový klášter a následně řekne soudu, že to udělal kvůli jeho kráse – zvráceným způsobem chtěl předmět své touhy ovládnout.

Obě knihy již znají i čeští čtenáři. A motivy přetvářky, smrti či krásy figurují také v nyní vydaných Zakázaných barvách. Temný příběh z poválečného Japonska vypráví o zahořklém stárnoucím spisovateli Šunsukem, jenž se rozhodne pomstít ženám, které jej odmítly či zradily. Finančně si zaváže nezralého mladého narcise Júičiho, po němž ženy touží, ale který je také homosexuál, a tak jim nemůže přinést uspokojení.

Na téměř pěti stech stranách stařec krutě manipuluje hochem tak, aby ženám způsobil co nejvíc utrpení. V příběhu hraje roli těhotenství, anonymní dopisy, vydírání i různě intrikující dvojice a trojice. Především je ale kniha plná mužů zápasících s touhou být sami sebou, nasazujících před světem masky a bojujících se svými touhami v době, kdy byla homosexualita v Japonsku tabu.

Podle překladatele jeden možný výklad zní, že Mišima sám sebe promítl do obou protagonistů, a tak na stránkách vlastně přiznává vlastní sexuální orientaci sám sobě. „Nechci dělat kategorické závěry, ale myslím, že mladý a krásný Júiči představuje rozpolceného Mišimu takového, jakým si přál být, zatímco ve stárnoucím spisovateli Šunsukem vykreslil spíše své druhé já, kterým se nikdy stát nechtěl. Knihu vnímám především jako autorovu osobní zpověď,“ říká.

Mišima byl ženatý a měl dvě děti, oficiálně homosexuální orientaci nikdy nepřiznal a rodina včetně manželky to odmítala i po jeho smrti. „Přesto existuje dostatek důkazů, že tomu tak bylo, přičemž při svých pobytech v zahraničí žil otevřeně jako gay,“ upozorňuje Jan Levora. Nejranější zmínku našel životopisec Nathan v roce 1952, kdy prozaik strávil měsíc v Brazílii a podle svědků si na pokoj pravidelně vodil mladé chlapce.

Právě při práci na Zakázaných barvách začal Mišima chodit do tokijských gay podniků. „Ale bylo tomu tak většinou v doprovodu přátel, a navíc vždy tvrdil, že je navštěvuje z důvodu sbírání materiálů pro svoji knihu. Netajil se tím, že se s řadou homosexuálů osobně zná, ale nikdy nepřiznal, že do gay komunity sám patří,“ shrnuje překladatel románu, jehož postavy se v jedné takové kavárně schází.

Částečné, byť možná zjednodušující vysvětlení nabízí knižní portrét Johna Nathana. Podle něj Mišima vyrůstal s babičkou, která ho až do dvanácti let izolovala od chlapců. „Netušil, jak se chovat v mužském prostředí. Byl křehký, stydlivý a zženštilý, což mu spolužáci dávali sežrat,“ píše životopisec. Mišimovy pocity samoty a odcizení posléze zesílily, když jeho literární tvorbu zkritizoval otec a když hocha začali přitahovat muži.

Na konci druhé světové války Mišimu kvůli chabému fyzickému stavu odmítla japonská armáda, která přitom zoufale potřebovala brance. Z toho pramenící pocit méněcennosti dává Nathan do možné souvislosti s tím, proč spisovatel v polovině 50. let začal posilovat a dodržovat přísný režim. Vytrénované tělo před smrtí neustále vystavoval, například téměř nahý pózoval fotografům.

Posedlost fyzickou stránkou připustil v autobiografické eseji Slunce a ocel, kde bývalý básník dojde k přesvědčení, že slova už nestačí, načež obrátí svou pozornost k činům. Jukia Mišimu toto hledání jakéhosi vyššího řádu přesahujícího literaturu zavedlo až na vojenské velitelství, kde si vzal život.

Pro většinu Japonců byl ten čin stejně nepochopitelný jako pro západní čtenáře, ubezpečuje John Nathan. Ani životopisec, který s prozaikem jako mladý student literatury v Tokiu chodil do kina i posilovny, načež při psaní biografie navštívil jeho vdovu a rodiče, nepředkládá jednoznačný důvod. „Překvapivě málo lidí bere v potaz možnost, že Mišima byl masochista, který si užíval bolest. Ale myslím, že žádné jednoduché vysvětlení pro tak komplexní čin nakonec neexistuje,“ shrnuje Nathan.

S českým překladatelem se shoduje v přesvědčení, že romanopisce nějakým způsobem „eroticky přitahovala smrt“. Navzdory nacionalistickému kontextu však sebevražda možná byla nakonec „víc soukromý než veřejný, spíš erotický než vlastenecký čin“.

Už za života Jukio Mišima vzbuzoval kontroverze politickými názory, stejně jako například mizogynií. „Byl třikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu, ale nikdy ji nedostal, zřejmě hlavně pro své politické postoje,“ doplňuje překladatel Levora, podle nějž Japonci autora znovu začali objevovat koncem 90. let minulého století, kdy bylo otevřeno jeho muzeum. Zkraje tisíciletí pak vyšly sebrané spisy a díky publikaci méně známých próz následovaly nové překlady do dalších jazyků.

V češtině první Mišimovy texty otiskl v 60. letech časopis Světová literatura, největší ohlas má však jeho tvorba až poslední roky, kdy se ke čtenářům dostaly novely Láska k vlasti a romány Zpověď masky, Zlatý pavilon, Život na prodej a nyní Zakázané barvy.

Další budou následovat. Nakladatelství Rubato hodlá v převodu Igora Cimy publikovat celou tetralogii Moře hojnosti, jejíž závěrečnou část autor odeslal nakladateli pouze několik hodin před smrtí. První díl nazvaný Jarní sníh vyjde ještě letos, ten poslední v roce 2032, říká Linda Zachystalová z Rubata.

Jiné dva Mišimovy romány už má vytipované Jan Levora. „Jeho nádherný, opravdu bohatý jazyk, působivé metafory a celkový způsob psaní mě fascinují, takže bych z jeho díla ještě rád něco přeložil. Záleží na nakladatelství, zda bude mít zájem pokračovat,“ uzavírá překladatel.