Recenze: Konečně má v Galerii Rudolfinum samostatnou výstavu česká umělkyně

Poprvé ve své jednatřicetileté historii Galerie Rudolfinum připravila sólovou výstavu české umělkyni. Anglická ředitelka pražské instituce Julia Bailey, která ve vedení loni vystřídala Petra Nedomu, dala pro tuto premiéru prostor Kateřině Vincourové. Přehlídka jejích děl nazvaná Skin Care potrvá do 4. ledna.

Sedmapadesátiletá umělkyně má s prvenstvími zkušenost, roku 1996 jako první žena obdržela Cenu Jindřicha Chalupeckého a stejně jako tehdy ani teď v Rudolfinu z toho nedělá velkou vědu. Je to vlastně pokrok, že se nemluví o feminismu a ženském umění, i když Vincourová používá „ženské“ materiály typu spodní prádlo, kuchyňské nádobí či galanterní gumičky. Otevírá se tím širší pochopení pro její „prostorové kresby“.

„Stavím ‚klece‘ a snažím se v nich zachytit ozvěny svých myšlenek,“ říká autorka, která do reprezentativních sálů galerie vybrala především starší práce, ale nově je instalovala. Velké měřítko, ve kterém si Vincourová zvykla pracovat, zde rozvíjí do jímavých výšek a délek. Bohaté světlo, zalévající z průsvitného stropu spletité instalace, zvýrazňuje monumentalitu tvorby, která diváka ohromí hned na začátku. Jako by se scvrknul do molekulární velikosti. Však se úvodní instalace nazývá Molekuly.

Přes celou místnost se pnou desítky metrů dlouhé řetězce plážových míčů uvězněné do stahovacího prádla. Důmyslné výrobky textilního průmyslu plné poutek a nenápadných, ale velmi pevných háčků a oček je tak snadné propojit do složité struktury, jako by právě tohle výrobci pružných korzetů měli v úmyslu. Míče, respektive molekuly, nadouvají dámské prádlo a propůjčují mu tak další významy. Připomínají torza, nějaké pozůstatky antického sochařství. Přeneseně to ale může být síť vztahů, spojení a napětí mezi lidmi.

Některé z míčů jsou černé, což odkazuje ke smutnému prožitku. „Ta práce vznikla ve chvíli, kdy jsem své kamarádce oznamovala, že jsem konečně těhotná, a ona mi oznámila, že má rakovinu, a mě to zasáhlo,“ vzpomíná umělkyně v rozhovoru, který bude součástí chystaného katalogu. Černé balony jsou prý „semínka zla“.

Při pohledu na detailně propracované prádlo se spoustou záševků, které poslušně vykresluje dokonalé ženské křivky, se vtírá také téma diktátu módy nebo takvaného body shamingu. Není název výstavy Skin Care, tedy Péče o pleť, míněn ironicky? Vincourová to spíš bere doslovně, vážněji než kosmetické firmy, pro které se jedná o marketing. V jejím podání je to pleť jako pletivo pokožky a z toho pramenící nespočet metaforických významů.

Podobný makrosvět představuje v další místnosti Galerie Rudolfinum instalace nazvaná Artérie, což je odborný termín pro elastické cévy vedoucí krev od srdce. Hák přivrtaný k podlaze zachycuje svazek gum, které se rozbíhají a napínají do všech směrů. Dlouhá vlákna pavučiny propojují příčnice, na jednom místě vzniká dosti nestabilní „polička“, na niž stojí sklenička s vodou.

Celé to vypadá křehce. „Kdyby se někde střihlo, celé se to zhroutí, popadá, postřílí lidi jehlicemi, které jsou součástí,“ říká autorka v kulturním podcastu Mišmaš, kde své dílo dál rozvádí. „Artérie jako spleť žil, ve které koluje život. Kdyby byla přestřižena jedna žíla, tak tělo umírá. Stejně jako i jiný systém, politický, společenský, vztahový. I ten je spletitý a zároveň křehký. Jakmile je něco narušeno, celý systém přestává fungovat,“ ilustruje, jak o svých pracích přemýšlí.

Největší sál galerie působí melancholicky. Hlavně kvůli rozbitým sádrokartonovým deskám v několika řadách obestavujících obvod místnosti. Na troskách zdí, jež mohou zrovna tak dobře symbolizovat bourání při rekonstrukci bytu jako válku, jsou tu a tam přichyceny různé předměty. Funkční domovní zvonky, modely lidských uší nebo dlouhé trny nejasného původu.

Uprostřed sálu leží obryně, možná bohyně. Zakrývá ji šedivá deka, ale klenutý bok a skrčené útlé končetiny vzbuzují dojem, že jde o ušlechtilou bytost.

„Je to moje alter ego, vytvořila jsem si ji v ateliéru, když jsem se cítila osamělá,“ říká Vincourová o ležící soše nazvané S_ní. Ta ale není taková, jaká se zdá na první pohled. Na zádech je deka potrhaná, jsou vidět kabely a spoje. Možná ležící obryně znázorňuje vzývanou umělou inteligencí.

„Hledáme za AI něco lidského, i když víme, že je tam čip. Ale komunikujeme s inteligencí, jako by to člověk byl,“ říká v podcastu Vincourová. „Jsme lidé, máme v sobě dobro a bojíme se zla. Nevíme, odkud ho máme čekat, a jsme nesmírně vděční za to, že nám AI děkuje a že je na nás laskavé. Jsme vděční, i když víme, že je to tak nastaveno, že to nevychází z ducha AI,“ uvažuje.

Přemítání o umělé inteligenci spojuje především s další instalací nazvanou Ticho. Jde o velkou, do prostoru zavěšenou mozaiku silikonových obdélníků s reliéfem obličeje. Nespočet stejných bezpohlavních očí, nosů a úst na měkké desce barvy kůže propojuje „piercing“ kovových kroužků.

Nejtypičtější pro rukopis Kateřiny Vincourové jsou obří kabelky z nafouknuté plachtoviny, z jaké se dělají pouliční vzduchové poutače. Sedm velkých, jemně růžových kabelek v sobě ukrývá malé pokojíčky velké tak akorát na jednu matraci. Instalace se jmenuje Bagrooms. Působí útulně a zároveň odcizeně. Matrace nejsou povlečené, na některých leží zapomenuté věci. Čí jsou? Běžence, který se musel ráno zvednout a zase jít, nebo snad prostitutky, která sem vodí zákazníky?

Podobné nafukovací objekty, například mobily, plechovky nebo láhve rumu Malibu, výtvarnice vytvářela v 90. letech minulého století jako svůj kritický komentář ke konzumu. Nechyběly ani obyvatelné tašky. „Tyto konzumní skrýše připomínají vesmírné moduly s omezeným životním prostorem, jsou metaforou expanze i uzavření,“ napsal o nich portál Artlist.cz.

Výstava Skin Care působí lehce a vzdušně, i když představuje překvapivě mnoho prací Kateřiny Vincourové. Velké instalace doplňují malá díla i drobná „zátiší“, ve kterých jako materiál umělkyně používá důvěrně známé předměty: ramínko, kousek růžového taftu nebo plastový kelímek.

Přehlídku završuje obří hlava Medúzy. „Je to hezká spojitost s tím, že jsem první česká umělkyně vystavující v Galerii Rudolfinum, což není moje zásluha,“ uzavírá umělkyně.