Knižní tipy: Devadesátky na věčné časy. Proč Čechům tak leží v hlavě?

Devadesátky jsou věčné. Novinářka a dokumentaristka Apolena Rychlíková a historička a publicistka Veronika Pehe spolu s kolektivem autorů daly dohromady knihu, která se snaží zjistit, proč v nás tahle dekáda pořád vězí. Historik Petr Čornej jde hlouběji: prozkoumává dějiny pražského Žižkova s ohledem na jeho husitskou auru a další mýty.

Kanaďanka Sheila Heti si jako subjekt svého zkoumání vybrala sebe samu ve chvíli, kdy stála před největším rozhodnutím svého života: je připravená na mateřství? A ponechá si svou hodnotu, i pokud děti mít nebude, nebo jí to společnost bude vyčítat?

V knižních tipech najdete i novou sbírku povídek spisovatelky Bianky Bellové nebo tip na severské krimi trochu jinak.

Možná je vám jméno Alex Ahnodril povědomé. Je to složenina jmen manželů Ahnodrilových, kteří stvořili Larse Keplera - nejprodávanějšího autora severské krimi na planetě. Sám jsem Keplera s jeho syrovou atmosférou a nabitými akčními scénami objevil teprve nedávno, chvíli jsem se tedy odskoku k jinému žánru trochu obával. Alex Ahnodril totiž brutální severské krimi mění za anglickou whodunitku, tedy tradiční žánr anglické detektivky, v němž bohatě postačí jen jedna vražda a hlavní roli hrají šedá kůra mozková a psychologie.

„Milujeme to, že v centru příběhu je teď záhada samotná a že jediný způsob, jak ji vyřešit, je hluboce poznat postavy. Navíc nás nepřestávají fascinovat „záhady zamčených místností“ i „nevyřešitelné krimi“,“ vysvětlili svou novou spisovatelskou vášeň manželé Ahnodrilovi v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Už z prvních stran prvního dílu nové série se soukromou detektivkou Julii Stark je jasné jedno: román Až najdu klíč bude stejně vtahující jako případy Joony Liny.

Do Česka v posledních letech připlouvá vlna autofikce. Žánr, který se objevuje od šedesátých let 20. století, ale v poslední dekádě překvapivě ovládl angloamerickou literární scénu. Autoři autofikcí opouštějí pole literárních hrdinů a místo toho si jako subjekt zkoumání vybírají sebe sama. Výsledek? Autenticita, pevné pouto mezi vypravěčem a čtenářem, který má často pocit, jako by mu kniha mluvila z duše. Nehledě na to, že subjektivita autofikce často svět popíše věrněji a přesněji než vševidoucí vypravěči.

V nejlepších autofikčních dílech má čtenář pocit, že znovu prožívá vlastní dětství až do posledního zrnka písku (Karl Ove Knausgard), že se propochybuje k pravdě a spravedlnosti (Édouard Louis) nebo že může vlastní ego ztišit na minimum a znovu ho poskládat z myšlenek náhodných spolucestujících (Rachel Cusk).

Kanadská spisovatelka Sheila Heti využila formát autofikce k tomu, aby propátrala mateřství. Je to něco, co žena nutně musí zažít? Má žena vůbec nějakou hodnotu, pokud se rozhodne děti nemít? A není plození dětí stejně sobecké, jako rozhodnutí další potomky neplodit? Heti pozoruje vlastní sny, touhy i úzkosti, rozpráví se ženami, které se rodičovství dobrovolně vzdaly, nebo naopak ve vlastních dětech vidí naplnění života. Hledá, co ji na novém životě fascinuje, odhaluje nenápadné nátlaky společnosti. Román Mateřství se snaží zaznamenat, jaké to je, procházet jedním z největších životních rozhodnutí.

Byly doby, kdy to pod pražským Vítkovem moc nežilo. Největším pozdvižením pro obyvatele místních usedlostí byly ještě v první polovině předminulého století veřejné popravy, které se konaly nedaleko městských hradeb na Šibeničním vršku. Kolem šedesátých let se ale všechno začalo měnit. Tou dobou za hradbami pomalu ale jistě roste čtvrť, do které se promítne česká snaha o emancipaci.

„Pokud hodlá český národ dosáhnout politické svébytnosti, musí vstoupit do stop husitských bojovníků,“ píše historik Petr Čornej ve své nové knize, v níž zkoumá historii jedné z nejslavnějších pražských čtvrtí. Nositel ocenění Kniha roku Magnesia Litera za velkolepou monografii Jana Žižky připomíná, že „mýtus je vždy především součástí doby, v níž se uplatňuje, nikoliv součástí minulosti, ke které se vztahuje“. A s touto myšlenkou pak odlupuje historické vrstvy čtvrti jako slupky cibule. Zastavuje se u nejstarších hospod, zkoumá „sovětizaci veřejného prostoru“ i Seifertovskou melancholii po atmosféře města, která pomalu, ale jistě mizí. A ukazuje Žižkov jako místo, kde se koncentruje historická paměť Čechů - i se všemi našimi iluzemi a sebeklamy.

Proslavila se románem Jezero, ale česká spisovatelka s bulharskými kořeny je možná vůbec nejsilnější jako povídkářka. Dokázala to svou nedávnou knihou Tyhle fragmenty. Nenápadné povídky o hrázném, hodném dědečkovi nebo poněkud šílené sousedce neřeší žádné velkolepé události, nic zásadního se v nich na první pohled nestane, přesto přinášelo jejich čtení silný zážitek. Bellová dokáže vycítit ty nenápadné tektonické zlomy pod naší každodenností, o kterých nejdřív nic netušíme, ale zpětně víme, že náš život hluboce ovlivnily.

I v nové knize povídek Transfer zůstává při zemi, ačkoli se její nové příběhy odehrávají v prostoru letištní haly. I tady má náhoda vliv na veškeré dění. I tady se Bellová blíží své snaze o univerzalitu lidského příběhu. Z pohledu z výšky jsme všichni jako mravenci. Navzájem se jeden druhému podobáme víc, než jsme tušili.

Žádná dekáda Čechům teď neleží v hlavě tolik jako devadesátky. Pro někoho symbolizují konečně otevřené dveře do světa i svobodu doma, pro jiného šílenou módu nebo kriminalitu utrženou ze řetězu. Autorky knihy tvrdí, že dekáda těsně po revoluci nás nepřestává přitahovat proto, že ji každý pamětník prožil odlišně, například proto, že díky rychlému transferu majetku přišel i nástup nerovností všeho druhu. Pehe a Rychlíková na „věčnou“ dekádu pohlížejí právě skrz nerovnost a ambivalenci. V jejich knize, která je mixem esejů a rozhovorů, své pohledy na věc nabízejí osobnosti veřejného dění od novináře Jaroslava Spurného až po fotbalistu Vladimíra Šmicera. Věčná devadesátá nejsou pokusem dekádu uzavřít, ale naopak ukázat její nejednoznačnost a odhalit nečekané souvislosti.