Hlavní obsah

Komentář: Bělošský spratek, který změnil rap. Eminem se dožil 50 let

Karel Veselý
Hudební publicista
Foto: Profimedia.cz

Ztělesněné naštvání na svět. Eminem do rapu dostal emoce, které v něm předtím neměly místo.

Reklama

18. 10. 2022 12:00

Provokuje moralisty, sbírá prodejní rekordy a otevírá zakázaná témata. Kde se vzal a jak stárne rapper Eminem.

Článek

„Tušíš, že celej svět jde do kytek, když nejlepší rapper je běloch a nejlepší golfista černoch.“

Výrok z roku 2000 je střídavě připisovaný komikovi Chrisu Rockovi a basketbalistovi Charlesu Barkleymu. Kdo ho první řekl, ale není zase tak důležité. Podstatné je, že pěkně shrnuje dobovou náladu i reálný stav dvou do té doby přísně rasově segregovaných disciplín. Zatímco golfové tituly začal na konci devadesátých let sbírat Tiger Woods, na vrcholu potravního řetězce hip hopu se tehdy na několik let usadil Eminem.

Na jaře 2000 vydal svoji asi nejlepší desku The Marshall Mathers LP s hitem Stan, o dva roky mladší The Eminem Show se prodalo v celosvětovém nákladu 27 milionů kusů. V březnu 2003 dostal za píseň Lose Yourself z filmu 8 Mile dokonce filmového Oscara, jako vůbec první rapový umělec.

Zatímco v devadesátých letech se rap stal etalonem autenticity, prototypem výsostně pouliční kultury navázané na afroamerickou menšinu a její pohnutou historii, o definitivní komerční průlom žánru se musel postarat na přelomu tisíciletí bělošský spratek z detroitského předměstí, který do své hudby přetavil generační vztek i dobový sarkasmus smíchaný s cynismem.

Eminem chtěl být přísný a striktní jako rappeři černé barvy pleti, které obdivoval, ale uspěl nakonec hlavně díky tomu, že hudební styl s kořeny v afroamerické kultuře přizpůsobil potřebám bílých teenagerů, kteří z něho udělali jednoho z nejprodávanějších hudebníků všech dob. Na vrchol ho nakonec dostal mix ironie, popkulturního sarkasmu a sebelítosti. Tedy ingrediencí, které rap, do té doby posedlý spíše pouličními válkami a hromaděním peněz, neznal.

Hudba z Islandu

Už jste slyšeli novou desku islandské zpěvačky Björk?

A viděli jste pražský koncert kapely Sigur Rós?

Zničit devadesátky

Eminema nestvořila ulice, ale svébytný typ generačního vzteku, který vybouchl na Woodstocku 99. Okolnosti nechvalně proslulého festivalu mapují aktuálně hned dva televizní dokumentární seriály, vychází o něm knihy i podcasty. Obří hudební akce slibovala návrat k idylickým časům květinových dětí, nakonec se ale utopila kvůli nezvládnuté organizaci ve fekáliích a odpadcích.

Hlavnímu pódiu tehdy dominovali naštvaní bílí kluci kombinující metal a rap, kteří svým fanouškům roztrpčeným z definitivního výprodeje ideálu šedesátých i devadesátých let byli schopní poradit tak maximálně: „Něco rozbij.“ Když slogan z písně Break Stuff zařval Fred Durst z Limp Bizkit, festival se proměnil v peklo destrukce.

Dnes už jsme schopní události z konce tisíciletí lépe rozklíčovat a pochopit. Podobně jako šedesátá léta skončila chaosem na koncertě Rolling Stones v Altamontu, uzavírá devadesátky nadopované pádem železné opony a sny o společenské změně stejně drsné vystřízlivění na Woodstocku 99. Frustrace generace nu-metalu byla poháněná smutným přiznáním, že nic nejde změnit a nemá smysl se o to ani snažit. „Mladí měli pocit, že se na ně zapomnělo,“ zazní v dokumentu Trainwreck: Woodstock '99.

Kulturáky ještě nevymřely

Čeká slavné stánky kultury neslavný konec, nebo je zachráníme? Přečtěte si reportáž, ve které procházíme opuštěné kinosály, ale také zbrusu nová hlediště.

Eminem na Woodstocku 99 nevystupoval, jeho druhé – a průlomové – studiové album The Slim Shady LP vyšlo na konci února 1999 a když vznikal program festivalu, byl ještě poměrně neznámý. Jenže o pár měsíců později, v době, kdy Limp Bizkit zpívali o rozbíjení věcí, se už Eminemova deska prodávala tempem stovek tisíc kusů měsíčně. Generace Woodstocku 99 demolující festivalový areál a žijící pocitem, že na nich nezáleží, si v Eminemovi našla nového hrdinu. Neurvalého, cynického, věčně bez peněz i jakékoliv naděje.

Rap, který děsí

Přesněji řečeno, nebyl to Eminem, ale jeho postavička Slim Shady, kdo na desce páchá různé bizarní činy. Třeba zabije a rozčtvrtí vlastní manželku. Násilnické fantazie z tracků Guilty Conscience nebo '97 Bonnie & Clyde byly jako vystřižené z béčkových komiksů a podané se stejným ironickým nadhledem. Rapper moc dobře znal svoji cílovku. Alter ego spratka utrženého ze řetězu dalo Eminemovi šanci říkat věci, které by si nikdo jiný říct nedovolil.

Eminema ze zástupu rapperů brutálního žánru horrorcore vydělovaly jeho schopnosti. Nikdo neuměl diktovat s takovou kadencí jako on, jeho rytmický rap dodnes dokázal napodobit snad jen Kendrick Lamar, který ostatně Eminema považuje za svůj největší vzor.

Zásadní byly ale také chytlavé beaty od legendárního producenta Dr. Dre. Jím napsaný singl My Name Is rapperův průlom v lednu 1999 odstartoval. V klipu k písni Eminem paroduje televizní vysílání se svým bizarním panteonem celebrit, tedy realitu, v níž žila většina jeho náctiletých posluchačů a vůči níž bylo snadné se vymezit. Když už se nelze postavit systému, tak se můžeme aspoň vysmívat Pamele Lee Anderson a jejím prsním implantátům.

„Možná, že jsme nikdy nežili v ideální Americe z obrazů Normana Rockwella, Americe štrůdlu, patriotismu a obědů v kostele, ale ještě nikdy se nestalo, že by se někdo takhle ohavný dostal do mainstreamu, natož aby byl idolem milionů,“ píše se v knize Sto lidí, kteří podělali Ameriku od konzervativního komentátora Bernarda Goldberga. Tím ohavným idolem je samozřejmě Eminem, který se dokonce dostal na obálku knihy a v žebříčku nepřátel Ameriky mu patří úctyhodná 56. příčka.

Goldberg svou knihu proti úpadku amerického ducha vydal v roce 2005, tedy v době, kdy měl Eminem za sebou šest let absolutní hitparádové dominance. S pohoršením moralistů ale rapper vždy počítal a rozhodně se mu hodilo do krámu: po každém bití na poplach z pozic konzervativní Ameriky se mu znovu zvedaly prodeje desek. Zároveň zvládl provokovat i liberály, to když se v jeho textech třeba objevily homofobní výrazy. Nikdo se před jeho ostrým jazykem nemohl cítit v bezpečí a to byla jeho výhoda.

Povinná četba

„Potřebujete trochu kontroverze, protože svět beze mě by byl nuda,“ prohlašoval v singlu Without Me z desky The Eminem Show, která je dodnes druhou nejprodávanější nahrávkou 21. století. Problém s provokatéry je ale ten, že dříve nebo později si na ně veřejnost zvykne. A světu celebrit se můžete úspěšně vysmívat tak dlouho, než se stanete jeho součástí.

Kdo s námi žije v hlavním městě?

Přečtěte si o Praze, kterou neznáte.

Na desce Encore z roku 2004 se Eminem snaží ještě víc tlačit na pilu drsného humoru, ale je vidět, že mu pomalu docházejí nápady. O rok později zruší evropské turné a místo něj nastoupí léčení na klinice pro boj se závislostmi. Po návratu prohlašuje, že s rapovou kariérou je konec a chce se věnovat už jen produkování beatů a práci s mladými rappery.

Kdyby tehdy v roce 2005 Eminem skutečně skončil, byl by to asi ojedinělý případ, kdy hudebník zvládne odejít na svém vrcholu (aniž by přitom umřel). Zůstal by v paměti jako geniální textař, který umí postavit píseň jako povídku. Všichni si nejspíš pamatují hit Stan o narušeném fanouškovi, který se rozhodne zabít objekt své lásky – tedy Eminema samotného. Příběh je vyprávěný v dopisech a s každou další slokou se stupňuje mužovo šílenství. Není náhoda, že se Eminemovy texty studují na katedrách anglistiky a jejich autor bývá pravidelně vyhlašovaný za rappera s největší slovní zásobou.

Když zrovna nerozřezával manželku na kusy nebo neznásilňoval lesby ve svých schizo-rapových fantaziích, byl Eminem schopný mluvit také o úzkostech nebo traumatech. Někde pod povrchem šoku na první dobrou se skrýval věrohodný příběh někoho, kdo bojuje se svými vnitřními problémy a nevadí mu o tom mluvit do rapového beatu (Cleaning Out My Closet). Eminem také často rapuje o komplikovaných vztazích s matkou i bývalou manželkou Kim, s níž se dvakrát oženil a dvakrát rozvedl. Před ním podobná témata v hip hopu nebyla, a Eminema tak můžeme považovat za předchůdce dnešní vlny emo-rapperů jako Yung Lean, Juice Wrld nebo předčasně zesnulí Lil Peep či XXXTentation.

Svůj výběr největších hitů nazval Eminem v roce 2005 Curtain Call, tedy termínem označujícím vyvolávání divadelních herců potleskem, aby se přišli po konci představení uklonit před oponu. Symbolika byla jasná. Eminem odcházel.

Rapový relaps

Jenže v důchodu nakonec vydržel jen tři roky. Deskou Relapse z roku 2009 začíná druhá fáze jeho kariéry, sice pořád komerčně úspěšná, ale z hlediska kvality už dost problematická.

Alba z poslední dekády a něco to berou tak nějak přes kopírák. Jsou plné singlů stojících na chytlavých refrénech popových hvězd jako jsou Rihanna, Beyoncé nebo Ed Sheeran. Zbytek tvoří vata, rap-metalové úlety a pár čistě rapových tracků, v nichž Eminem potvrzuje, že mu to pořád technicky jde na výbornou. Když v singlu Godzilla z roku 2020 zvládl říct 224 slov za 31 vteřin (průměr 7,23 slova na vteřinu) je to samozřejmě z technického hlediska úžasné (rychleji dosud rapoval jen Twista). Háček je ale v tom, že rap není sport, ve kterém by se soutěžilo v rychlosti.

Eminem se stal jakýmsi lidským memem, který je s každou další kopií méně a méně zábavný. Ostatně, jak vůbec existovat jako provokatér v době, kdy to nevymáchaní tlučhubové jako Donald Trump jsou schopní dotáhnout až do Bílého domu?

Dodejme, že proti americkému exprezidentovi se Eminem několikrát ostře vymezil, stejně jako proti jeho republikánským předchůdcům. Média zajímají také slovní přestřelky s jinými rappery, do nichž se občas Eminem pustí. V roce 2018 zašlapal ve skladbě Killshot do země jiného bělošského rappera Machine Gun Kellyho.

Praha pod náporem rapu

Jak se povedl koncert Kendricka Lamara v zaplněné 02 areně?

Děsivé emoce

Poslední dekádu Eminem působí dojmem zapomenutého reliktu časů, které jsou dávno pryč. V srpnu vydaná kompilace Curtain Call 2 shrnující rapperovy hity od roku 2009 do současnosti nabízí smutný poslech průměrných a podprůměrných skladeb hudební celebrity s vadnoucí kariérou, které by se nejspíš Slim Shady ze začátku tisíciletí s chutí vysmál.

Ve své vrcholné éře ale Eminem zachytil naštvanost jedné generace. A ačkoliv jeho provokace vypadaly jako slepá vývojová větev, dnes už víme, že ve skutečnosti otevřel pro hip hop nové téma: potlačované emoce. To díky nim se dostal dlouho opovrhovaný žánr definitivně do mainstreamu.

Rap nakonec nešel „do kytek“, jak předpovídal Chris Rock (nebo možná Charles Barkley). Přesně naopak – po Eminemovi už pop nikdy nebyl stejný. A jeho kariéra určitě ještě nekončí. Až vydá další album, stane se nejspíše prvním rapperem na čísle jedna, který překonal padesátku, čímž zlomí další rekord.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované