Kritici se ošívají. Imagine Dragons ale Praze předvedli, jak se vyrábí hity

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V davu, který se toto pondělí shromáždil v areálu pražského Letiště Letňany s kapacitou 60 tisíc lidí, nelze vypozorovat jednotné subkulturní mimikry. Žádná černá metalová trika a těžké kanady jako před týdnem na Iron Maiden ani kapsáče a mikiny nadměrných velikostí jako na Billie Eilish. Na koncert jedné z největších poprockových kapel současnosti dorazili mladí hipsteři, padesátníci i rodiny s dětmi. Imagine Dragons umí svou eklektickou, lehce stravitelnou tvorbou potěšit všechny. Právě proto nejspíš k prvnímu vyprodanému termínu mohli přidat ještě druhý, středeční.

Na pódium se čtyřčlenná sestava krátce před osmou nechává vyvézt výtahem a na úvod dvouhodinového setu zařazuje zpěvákovu oblíbenou skladbu z aktuální desky Loom – zprvu nenápadnou, saxofonovým motivem podbarvenou Fire in These Hills. „Jsem tak unavený, můžu se už prosím vrátit domů?“ ptá se frontman Dan Reynolds v textu. V průběhu večera vyzdvihuje, že se jako doma cítí právě v Praze, kterou spolu s Vídní řadí mezi svá oblíbená města.

Následuje v nejlepším slova smyslu vlezlý hit Thunder. „Děti ve třídě se smály, když jsem plánoval, jak si získám masy. Co si o sobě myslíš? Sníš o tom, že jednou budeš velká hvězda? Říkáte, že jsem obyčejný, říkáte, že jsem hloupý. Že vždycky jezdím na zadním sedadle. Teď se usmívám z pódia, zatímco vy tleskáte z levných míst,“ zpívá Reynolds a shrnuje tak v kostce svůj příběh kdysi zakřiknutého kluka, který se přes pochybnosti a podceňování probojoval ke slávě.

Na hvězdné manýry si přitom nepotrpí, navzdory globálnímu úspěchu své kapely působí jako skromný sympaťák. Jeho snílkovskému úsměvu při pražském koncertu neodolají snad ani největší cynici. Do varu publikum dostává také houpavým singlem Bones, při němž se pouští do beatboxu. „Kdykoli se podívám na zpravodajství, mám pocit, že se teď svět stává dost temným místem. Při každém koncertu si ale připomínám sílu lidskosti. Chvíle jako tahle dokazuje, že jsme přes vzájemné rozdíly nakonec všichni propojeni,“ promlouvá dojatě k obecenstvu.

Pocit pospolitosti vzápětí utužuje pochodový rytmus písně It’s Time. Reynolds si během ní bere od jednoho z fanoušků duhovou vlajku, a když ji roztáhne nad hlavou, odhaluje nápis We Are One (Jsme jednotní). „Jsem pořád tím, kým jsem byl. Copak nerozumíš? Nikdy nezměním, kdo jsem,“ obrací mikrofon k lidem a nechává je sborově skandovat slova o sebepřijetí. Jde o jednu ze skladeb, které kapele pomohly prorazit.

Když se Imagine Dragons v roce 2013 do Česka chystali poprvé, měli vystoupit v pražském klubu Roxy. Prostor pro 600 lidí jim byl ale nakonec malý, a tak se přesunuli do čtyřnásobně většího SaSaZu. Hity Radioactive nebo Demons z debutu Night Visions jim přinesly skokový nárůst popularity, a když se v roce 2016 vrátili s druhým albem Smoke + Mirrors, zaplnili už vysočanskou O2 arenu. Dnes jejich singly na platformě Spotify dosahují miliard přehrání. V minulých dvou dekádách bychom těžko hledali mladou kytarovou kapelu, která by jim v poslechovosti mohla konkurovat.

Hudební kritici naopak Imagine Dragons od začátku přehlížejí, nebo nad nimi rovnou ohrnují nos. A vytýkají jim právě to, co může za jejich úspěch. Americká skupina vyniká tím, že do svého zvuku dokáže včlenit všechny styly, které jsou právě trendy. Jednou je to hiphop, podruhé folk, jindy zase dubstep. Jejich tvorba tak bez problémů zapadá do širokého spektra playlistů na streamovacích službách a propojuje publikum napříč žánry. Novináři však namítají, že kapela postrádá vlastní identitu a nabízí jen vykalkulovaný produkt pro nenáročné posluchače.

Kulturní magazín Far Out dokonce Imagine Dragons srovnává s Nickelback, kteří byli začátkem milénia v hudebních kruzích vysmíváni coby nejhorší rocková kapela v historii. Skupině z Las Vegas se podle něj podařilo Kanaďany překonat. „Imagine Dragons se ujali role kapely předurčené k ignorování. Většina jejich písniček připomíná spíš reklamní spoty než umělecká díla. Když zaslechnete jeden z jejich hitů, máte okamžitě instinktivní nutkání utéct, aby vám někdo nenabízel nejnovější model Toyoty,“ píše ve své glose Tim Coffman.

Imagine Dragons přitom tvoří zkušení muzikanti, kteří by se svou virtuozitou klidně mohli hrát mnohem sofistikovanější skladby. Kytarista Wayne Sermon a baskytarista Ben McKee absolvovali studium na prestižní škole Berklee College of Music, jež se zaměřuje na populární hudbu i jazz. „Necítíme se být svázáni jediným žánrem a fanoušci to vnímají jako pozitivum,“ vyzdvihuje Sermon v rozhovoru pro magazín Billboard. „Psát popové hity s hudebníky, kteří mají základ v jazzu, je ohromně zábavné,“ dodává zpěvák Dan Reynolds. Na bicí sestavu doplňuje ještě Andrew Tolman, který loni nahradil dlouholetého bubeníka Daniela Platzmana.

Nesporná zručnost se ukazuje třeba při kytarovém sólu, jímž Sermon v Letňanech uvozuje rozvernou skladbu Take Me to the Beach. V davu se mezitím objevují desítky nafukovacích míčů, které si mezi sebou návštěvníci v dalších minutách zapáleně pinkají. Pozadu nezůstává ani McKee, za jeho baskytarové sólo před asi nejtvrdší písní I’m So Sorry by se nemusel stydět ani Flea z Red Hot Chili Peppers.

Reynolds se zase při tracku Shots posadí za piano a nechá ho z baladického startu vygradovat až do tanečního beatu. Během Radioactive si pak dává bubenický souboj s Tolmanem a dokazuje, že obstojně ovládá i bicí.

Nejkomornější momenty koncertu přichází, když se celá kapela přesouvá na konec mola, kde nejdřív odehrává sladkobolnou Next to Me věnovanou zpěvákově dceři Arrow, jež část turné včetně pražské zastávky obráží s otcem. Navazuje na ni country verze singlu I Bet My Life, vytvářející skoro až táborákovou atmosféru.

Přestože se Imagine Dragons na pódiu prezentují jako rockeři, od popu se podobně jako další současné stadionové kapely typu Coldplay nebo Muse nijak nedistancují. „Často slýchám, že pop může dělat každý. Složit velký hit s dlouhou životností je přitom dost těžké,“ upozorňuje frontman.

V loňském rozhovoru pro časopis Rolling Stone vzpomíná, jak si během svého dospívání v 90. letech nahrával na kazety výběry písní z rozhlasového vysílání. „Kdykoli v rádiu pustili song, který jsem ještě neznal, zapnul jsem nahrávání. Desky jsem si tehdy nekupoval, od každého umělce jsem znal jen ty nejpopovější skladby,“ vrací se Reynolds do dětství.

Imagine Dragons sice vydali už šest alb, ale mnohem důležitější jsou pro ně singly. Jednotlivé nahrávky se od sebe zase tolik neliší, všechny zní jako kompilace písní napsaných s ambicí dobýt žebříčky. Pro kapelu založenou roku 2008 je ostatně touha po úspěchu příznačná. „Vyrostl jsem v Las Vegas, kde je všechno tak trochu výstřední a dramatické. Proto miluji rozmáchlé songy,“ připouští frontman.

V mládí ho ovlivnili například Queen. Hlásí se však také k písničkářům Paulu Simonovi, Catu Stevensovi nebo Billymu Joelovi, k nimž ho přivedl otec.

Za každým nakažlivým refrénem skupiny Imagine Dragons se tak podle Reynoldse skrývají upřímné výpovědi. „Ať už písničku oblečeme do jakéhokoli zvukového hávu, vždycky jde o můj autobiografický deníkový záznam,“ zdůrazňuje. Na poslední desce Loom se tak dotýká třeba rozvodu se zpěvačkou Ajou Volkman z kapely Nico Vega, se kterou žil 13 let a má s ní čtyři děti. Nevyhýbá se však ani rozchodu s mormonskou vírou, k níž byl odmala veden, či úzkostem, s nimiž jako introvert od mládí bojuje.

„Dan se v textech nikdy nebál ukázat zranitelnost, právě proto se s nimi lidé dokážou ztotožnit. Úspěch kapely jen dokazuje, že osobní bývá ve své podstatě univerzální,“ říká pro Billboard zpěvákův bratr a zároveň manažer skupiny Mac Reynolds. Jakkoli je ale frontman při psaní slok introspektivní, hudba Imagine Dragons má k intimitě civilních písničkářů daleko. Její terapeutický potenciál spočívá spíš v povzbudivých sloganech, do hloubky se nenoří.

„Na střední škole jsem trpěl pocity nedostatečnosti. Když jsem přišel domů, psal jsem písničky, které by mě posílily. Přijde mi, že se ke svému dvanáctiletému já při skládání dodnes vracím,“ přiznává Dan Reynolds pro časopis Rolling Stone. A vrací se k němu také v Praze, když před nadějeplným ploužákem Walking the Wire mluví o zápase s nízkým sebevědomím v prostředí přísné náboženské komunity.

„Hudba pro mě tenkrát byla jediným ventilem. Celý život jsem trpěl depresemi, než jsem se konečně jednoho dne odhodlal zajít na terapii. Pokud kdokoli z vás prožívá něco podobného, obraťte se na někoho, komu můžete důvěřovat. Nejste v tom sami,“ vyzývá. Chvíli poté si z davu bere další vlajku, tentokrát ukrajinskou, a hrdě s ní mává nad hlavou.

Finále Imagine Dragons překvapivě nevěnují profláklým kouskům, ale několika ukázkám z novinky Loom. Jako úplnou tečku si nicméně nechávají svůj vůbec nejstreamovanější hit Believer.

„Bolest. Nech ty kulky letět, nech je pršet. Můj život, moje láska, můj zápal, všechno vychází z bolesti,“ nese se letňanským letištěm hřmotný motivační refrén. „Možná bychom se měli vykašlat na Vegas a přestěhovat se do Prahy. Dobrá zpráva je, že tady ještě zůstáváme. Pozítří nás čeká druhý koncert a mezitím se třeba potkáme někde v ulicích,“ loučí se zpěvák s nadšenými fanoušky. Pokud Imagine Dragons dokážou i nadále chrlit hit za hitem, přivítá je Česko se stejnou radostí znovu. Ať už se jim hudební novináři pošklebují, jak chtějí.