Připevnit Kubištu na střechu a hurá do Plzně. Jak vznikala sbírka kubismu

Zabalit do něčeho nepromokavého, naložit na zahrádku automobilu s poznávací značkou RM-21-27, pevně přivázat a hurá z Pardubic do Plzně. Ne, to není popis cesty na letní rodinnou dovolenou, ale realita transportu obrazu Vzkříšení Lazara od malíře Bohumila Kubišty.

Plátno z let 1911 až 1912 tehdy vlastnila pardubická zubní lékařka Milada Oupická. Na jaře 1961 jej od ní odkoupila Západočeská galerie za 16 tisíc korun, tedy zhruba jedenáctinásobek dobové průměrné mzdy. Akvizici iniciovala důležitá postava tamní muzejní scény, první ředitel plzeňské galerie Oldřich Kuba.

I tento příběh vypráví nová výstava Kubismus – Sbírka západočeské galerie v Plzni, která je do 1. února 2026 k vidění v pražském Museu Kampa.

Oldřich Kuba, od jehož narození letos uplynulo 100 let, byl muž se smyslem pro kvalitu uměleckého díla a zároveň se skvělými manažerskými schopnostmi. Nejprve se soustředil na rozšiřování sbírky národního umění 19. století, kolem roku 1960 ale zahořel pro předválečnou a meziválečnou tvorbu. Právě díky jeho práci má dnes galerie na západě Čech unikátní ucelenou kolekci českého kubismu od počátků v desátých letech 20. století až po pozdní díla Emila Filly z let čtyřicátých.

Kuba měl ovšem speciální slabost právě pro Bohumila Kubištu. „Zahájil proto cílenou a aktivní akviziční kampaň, kterou pojmenoval Operace Kubišta. Oslovoval soukromé sběratele, kteří zapůjčili Kubištova díla na monografickou výstavu, připravenou v roce 1960 v pražském Mánesu, a postupně od nich klíčová díla českého kubismu odkupoval,“ vysvětluje kurátor pražské výstavy a současný ředitel Západočeské galerie Roman Musil.

Obálka se strojově nadepsaným titulem Operace Kubišta je, stejně jako ukázka korespondence mezi galerií a soukromými majiteli nebo osm desítek kubistických obrazů a soch, součástí přehlídky v Museu Kampa.

Plzeňskou sbírku představuje takto komplexně vůbec poprvé. Paradoxně se nekoná na domácí půdě. Západočeská galerie od vzniku stále nemá slibovanou novou budovu, kde by vlastní sbírku mohla konečně vystavit.

Kromě doktorky Oupické, jejíž Vzkříšení Lazara má dnes podle Romana Musila tržní cenu okolo 140 milionů korun, vlastnila Kubištův obraz například i sestra bratří Čapků Helena Čapková-Palivcová. Rozměrově menší Zátiší z chléva od ní chtěl ředitel Kuba odkoupit na jaře 1961. V březnu mu majitelka krasopisným dopisem sdělovala, že si na obraz již příliš zvykla, ovšem nevyloučila pozdější prodej. Tři měsíce nato, nemocí upoutaná na lůžko, k němu svolila. Na konci listopadu Helena Čapková-Palivcová zemřela.

Kubištovo Vzkříšení Lazara je spolu s Paridovým soudem z roku 1911 považováno za zásadní díla raného kubismu a oba obrazy fungují coby brána do výstavy, která na Kampě zabírá dvě patra. Plátna představují Kubištu jako špičkového malíře propojujícího analytický, geometrický kubismus s figurami s lidskou hloubkou. Stejně promyšleně pracuje i s barvami; staví proti sobě kontrastní teplé a studené odstíny, díky kterým obrazy působí přitažlivě dynamicky.

I v tomto kontextu je zajímavý fakt, že Kubišta z ekonomických důvodů občas používal plátna z obou stran. Na druhé straně Vzkříšení Lazara tak mohou návštěvníci poprvé vidět o čtyři roky starší, ovšem stylově odlišný obraz Promenáda v Riegrových sadech. I tady sice autor pracuje s figurami a odvážnou barevností, ovšem v doznívajícím divokém stylu fauvismu, typickém pro samotný začátek 20. století.

Oldřich Kuba, který na postu ředitele působil mezi lety 1954 a 1985, do plzeňské sbírky postupně zařadil i mnoho děl od Emila Filly, Otto Gutfreunda, Václava Špály, Josefa Čapka, Jana Zrzavého anebo Antonína Procházky. Zrzavého kromě blízkého přátelství s Bohumilem Kubištou na pražské výstavě reprezentuje raný monochromní obraz typicky protáhlého Náměsíčníka z roku 1913.

Speciální zákoutí má na Kampě k dispozici Otto Gutfreund, kterého vedle Františka Kupky soustředěně sbírala mecenáška a zakladatelka pražského muzea Meda Mládková. Most mezi „pařížským kubismem a středoevropskou senzibilitou“ představuje Zátiší se zelenou sklenicí od George Karse z roku 1914. Jeho osud divákům detailně nasvítila výstava École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž, kterou uspořádala Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně.

Zátiší z konce 20. let od Františka Muziky - do světle zelených tónů laděný obraz se třemi jablky v míse - ukazuje, že kubismus umí být i jemný: obraz představuje přechod od geometrického stylu k organickým tvarům.

Osm pláten patří Václavu Špálovi a jeho „načrtnutým“ dějům s převládající modrou, červenou a bílou barvou. Důležité místo má ve sbírce Západočeské galerie i Josef Čapek, jehož olej Hlava z roku 1915 zdobí plakát výstavy. Čapek do ní přináší méně chladné analytiky a více lyriky.

Celé druhé patro obsadil Emil Filla, který se od práce s biblickými náměty i secesní symbolikou posunul k malbě inspirované Pablem Picassem a jeho analytickým kubismem. Ten Filla považoval za vrchol moderního umění.

Výběr z plzeňských Fillů nabízí barevnou jízdu mezi zátišími až k divokým, deformovaným a krvavým postavám ze série Boje a zápasy, která reflektovala napětí před propuknutím druhé světové války. Celých šest let nakonec Filla strávil v koncentračním táboře Buchenwald. Tento čas zachytil hned po válce na rozměrném plátně podobně znepokojivém, jako byla Picassova Guernica. Buchenwald putoval do Plzně od malířova synovce Františka Krejčího roku 1977 za 350 tisíc korun.

V jednom z posledních rozhovorů pár měsíců před smrtí v roce 2000 mluvil Oldřich Kuba také o plzeňské sbírce. Podle jeho slov se zdá, že z tohoto světa odešel naplněný. „Měl jsem rád hlavně Bohumila Kubištu. V tomto ohledu jsem si stoprocentně splnil svůj sen - vytvořit reprezentativní kolekci Kubištova díla,“ řekl.