Článek
Po Bostonských a Chicagských symfonicích tak jubilejní 80. ročník akce zprostředkoval posluchačům setkání s dalším ansámblem řazeným mezi desítku nejlepších na světě.
Londýnský symfonický orchestr dorazil s Antoniem Pappanem, jenž je od minulé sezony jeho šéfdirigentem. Pětašedesátiletý Angličan s italskými kořeny dlouho působil u Akademie sv. Cecílie v Římě, v bruselském divadle La Monnaie a hlavně v londýnské královské opeře Covent Garden, kde právě předává nástupnictví české hvězdě Jakubovi Hrůšovi.
S anglickým orchestrem je dirigent sehraný, pravidelně společně vystupují už od roku 1996 a setkávají se při nahrávání. Do zcela zaplněného pražského Obecního domu přijeli v obrovském obsazení, jak si žádají partitury Karla Szymanowského a Richarda Strausse.
Na rozehřátí zazněla virtuózní předehra Korzár od Francouze Hectora Berlioze, intenzivní, plnokrevná hudba, která se sytí vlastní energií. Hráči byli nesmírně flexibilní a disciplinovaní, jejich rytmická souhra působila úžasně a dravé tempo, které jim dirigent předepsal vitálními gesty, zvládli s nadhledem.
V centru večera stála kompozice klasika polské hudby Karola Szymanowského. Skladatel v roce 1916 zkomponoval svůj houslový koncert jako osobní výpověď, snad i láskyplné vyznání Pawlu Kochańskému, který byl prvním interpretem a sám do partitury přispěl sólovou kadencí.
Zarámovaná díly Berlioze a Strausse, která hovoří hlavně o opojení sama sebou a vlastními schopnostmi, zněla Szymanowského hudba jako z jiného světa. Vřelá i snová, barevně proměnlivá, místy až smyslně znějící.
Sólistka Lisa Batiashvili, která disponuje neotřesitelnou technikou, si mohla zvolit mnohem snazší cestu k oslnění publika. V Szymanowského koncertu je houslista vtažen do orchestrálního zvuku, plynoucího v jednom dlouhém proudu. Tón nástroje Lisy Batiashvili nad ním svítil a kraloval, bylo znát, že si interpretka po zevrubném studiu a nahrávání toto výjimečné dílo vnitřně osvojila. Přesvědčivěji už vyznít nemohlo.
Umělkyně gruzínského původu zvolila oslnivě žluté šaty s modrou květinou a svůj jasný postoj vůči probíhající válce na Ukrajině pak formulovala i při uvádění přídavku. Tím bylo Requiem za Ukrajinu od současného komponisty Igora Lobody. Jímavou skladbu si Lisa Batiashvili objednala krátce po anexi Krymu v roce 2014.
Větší kontrast, než jaký po pauze přinesla symfonická báseň Richarda Strausse Život hrdinův, si lze těžko představit. Monumentální rozměrem i obsazením, přináší autobiografická skladba erupce oslnivého zvuku, hráčských fines, chytlavých motivů. I když Strauss mnohé z toho myslel v nadsázce či ironii, dílo útočí na uši posluchače až agresivně. Tím ovšem nehodnotíme výkon orchestru, ten pouze dostál skladatelovu nároku.
Dojem z obrovského aparátu posíleného o osm lesních rohů, les kontrabasů a řadu perkusí byl ohromující. A to jak v burácejících pasážích, tak v tichých momentech, jako pasáži těsně před závěrečnou gradací.
Londýnský symfonický orchestr zazářil a rozloučil se s publikem dojemným Nimrodem z variací Enigma Angličana Edwarda Elgara.
Festival už teď čeká jen poslední víkend s hudbou pro mladé a soudobými skladbami, než po všech stránkách vydařený ročník v pondělí uzavře Česká filharmonie.
