Na výstavě Mariny Abramović se prochází kolem nahé dvojice. Bez dotyku to nejde

Charismatická umělkyně původem ze Srbska se v galeriích bičovala, řezala žiletkou, křičela do oněmění, nebo své tělo nabídla publiku jako loutku na hraní. Nyní velkou retrospektivu jejích děl připravila vídeňská galerie Albertina Modern. Emotivní, skutečně zážitková výstava „zakladatelky moderního performančního umění“ tam potrvá do 1. března 2026.

Z některých vystoupení se dochovaly jen fotografie a písemné záznamy. Jiná se natáčela a ta poslední, kdy už jméno Mariny Abramović rezonovalo po světě, vznikala přímo s myšlenkou na co možná nejpůsobivější audiovizuální záznam.

Definitivně ji proslavila pečlivě aranžovaná, ateliérově svícená a několika kamerami snímaná akce The Artist Is Present. Odehrála se před patnácti lety v rámci jiné její retrospektivy v newyorském Muzeu moderního umění.

Do čtvercové osvětlené arény tehdy autorka nechala postavit stůl a dvě židle. Na jednu se posadila, druhou nabídla návštěvníkům, kteří tam spočinuli a hleděli jí do očí, jak dlouho chtěli. Nic víc. Zájemců bylo tolik, že museli čekat i několik hodin, než přijdou na řadu.

Vídeňskou výstavu otevírá právě záznam nevinně vyhlížející performance, při níž Marina Abramović „jen“ vydržela opravdu dlouho sedět na židli – tři měsíce osm hodin denně, v pátek deset. Je to velmi působivé, jako by se člověk ocitl na předávání Nobelovy ceny například za fyziku. Sice moc nerozumí tomu, co laureát ve svém oboru objevil, ale plně na něj doléhá velkolepost a význam okamžiku.

Marina Abramović v dlouhých šatech, vlasy spletené do copu, sošně sedí s rukama v klíně a hledí do očí dívky v odrbaných botách. Scéna, kterou kamera sleduje z nadhledu, působí uvolněně a soustředěně zároveň. Dívka zrcadlí posed umělkyně. Obě sedí, přítomné jedna pro druhou, nevnímají tlumený šum čekajícího davu kolem, kamery, ani občasné cvakání fotoaparátů.

O délce a rozsahu performance svědčí instalace desítek monitorů v průchodu mezi dvěma stěnami. Na jedné straně obrazovky nabízejí zblízka pohled do tváře umělkyně, na druhé kamera sleduje desítky tváří návštěvníků. Očividně jde o záznamy z různých časů i dnů. Mění se oblečení, účes, a hlavně výraz hlavní hvězdy. Občas ji přemáhá únava, nikdy ale neusne.

Naproti ní se střídají nejrozmanitější tváře, jaké New York může nabídnout. Někteří návštěvníci vystáli frontu na posezení s umělkyní dvakrát, jak ukazují dva sousední monitory, zachycující stejného muže s knírkem. Na jednom záběru má proužkovanou košili, podruhé svetr. Jednou je klidný, podruhé mu po tváři tečou slzy.

Když se na to člověk ve Vídni soustředí, zjistí, že tichý pláč je docela častou reakcí účastníků performance. Co se vlastně odehrává při němém, několikaminutovém setkání mezi slavnou umělkyní a cizím člověkem? Někteří to popisují jako hluboký pohled sám do sebe.

S tím Marina Abramović souhlasí. „Jsem vaše zrcadlo,“ říká opakovaně. Za performanci považuje pouze akci před zraky diváků. Publikum je pro ni spolutvůrcem.

Totéž bylo jasné už při jednom z jejích prvních vystoupení nazvaném Rhythm 0, jemuž je věnována druhá místnost v Albertině Modern. Uskutečnilo se roku 1974 v Neapoli. Umělkyně vyskládala na stůl přes sedmdesát předmětů. Byla tam sklenice s vodou, hřeben, líčidla, růže, flétna, jídlo a také nůžky, žiletka, tampony, nože, pistole a jeden náboj.

Návštěvníky, kteří se posilňovali vernisážovým vínem, Marina Abramović vyzvala, ať předměty libovolně použijí na jejím těle. „Veškerou zodpovědnost za vaše činy beru na sebe,“ uvedla na cedulce.

Obří projekce černobílých fotografií přibližuje, co se během šestihodinové performance dělo. Fotografie ukazují pomalovanou, stále méně oblečenou performerku. Ze škrábanců po celém těle jí teče krev, na jednom snímku má v ruce pistoli, kterou jí někdo vtiskl pod krk. „Jeden muž mě řízl žiletkou a potom pil mou krev. Neznásilnili mě, protože to byla normální vernisáž, muži tam byli se svými ženami,“ vzpomínala v roce 2015 umělkyně.

Akce skončila ve chvíli, kdy poprvé zaostřila pohled do diváků a vykročila k nim. Mnozí z místnosti kvapně odešli, „byli v šoku, uvědomili si, co udělali“, uvádí doprovodný text výstavy.

Komentáře shrnující mnohahodinová vystoupení i následné ohlasy jsou velkým bonusem vídeňské přehlídky. Přinášejí kontext a návštěvník má celou cestu Mariny Abramović jako na dlani. Kdo si ale myslí, že projde jen jako pozorovatel, mýlí se.

Performerka podporuje mladé umělce, kteří rekonstruují její akce. V Albertině lidé mohou naživo zažít až čtyři. Je nepravděpodobné, že by uviděli všechny, místní tvůrci si sami určují frekvenci vystoupení i délku přestávek.

„Buďte tak hodná a teď si dejte mobil do kapsy,“ vybízí návštěvníky kustodka před úzkým vstupem do dalšího sálu. Mezi dveřmi stojí čelem k sobě žena a muž, oba nazí. Mezera mezi nimi je tak úzká, že není šance projít bezdotykově a současně na okamžik nevstoupit do osvětleného středu a místa pohledů ostatních přítomných.

Návštěvník nemá na vybranou, pokud chce ve výstavě pokračovat. Při zážitku ho zaplaví směsice pocitů a úvah, možná i trochu skepse: jestlipak měla také Marina Abramović před desítkami let kolem sebe tolik ochránců, když dělala své nahé performance?

„Živoucí vchod“ napodobuje vystoupení nazvané Imponderabilia, které umělkyně předvedla roku 1977 v italské Boloni s německým performerem Ulayem. Italská policie tehdy akci po třech hodinách ukončila kvůli údajnému veřejnému pohoršení. Efektní začátek soužití s uměleckým partnerem.

S Ulayem se Marina Abramović seznámila nedlouho předtím v Amsterdamu. Na dvanáct let se stali takřka dvojčaty, společně uskutečnili mnoho akcí v evropských i jiných městech. Tři roky žili v karavanu, půl roku v Austrálii u domorodého kmene, také cestovali po Indii, kde se setkali s tibetským duchovním dalajlamou.

Jejich rozchod v roce 1988 měl velkolepý průběh. Milenci se vydali na tříměsíční pouť po Velké čínské zdi, šli proti sobě dohromady 2500 kilometrů. Ulay vyrazil od pouště Gobi, Marina Abramović od Žlutého moře. Sešli se uprostřed, podali si ruce a ona prý hned odcestovala.

Jejich putování po Velké čínské zdi má název The Lovers: The Great Wall Walk a původně mělo vyvrcholit svatbou. Než se jim ale podařilo získat od úřadů komunistické země povolení, účel performance se proměnil.

Marina Abramović a Ulay se během společného působení stali miláčky nezávislých galerií. Alespoň podle vídeňské výstavy, která na jednom místě představuje asi desítku společných prací na téma soužití muže a ženy. Umělci byli neustále spolu, podobně se oblékali, měli dokonce příbuzné účesy.

Vlasy jsou tématem mnohahodinové performance Relation in Time. Dvojice si tehdy sedla zády k sobě, dlouhé vlasy si nechali svázat do pevného uzlu. Série fotografií ukazuje, jak se během 17 hodin uzel uvolňuje a milenci se zase oddělují.

Akce začala za zavřenými dveřmi. Přítomní byli jen lidé z galerie. Teprve po šestnácti hodinách, když už oba účastníci málem zkolabovali, pozvali veřejnost. „Chtěli jsme zakusit, jestli můžeme využít energii diváků a s jejich pomocí posunout své limity. Vydrželi jsme ještě další hodinu,“ vzpomíná Marina Abramović.

Mezi její slavné práce s Ulayem patří také Rest Energy. Zde ukázala velkou odvahu a neskonalou důvěru v partnera. Mezi sebou napnuli luk. Tětivu vahou svého těla napínal Ulay, šíp mířil na srdce Mariny Abramović. Filmový záznam zvýrazňuje zvuk, takže je dobře slyšet zrychlený dech a téměř i tlukot srdce.

Emotivním vrcholem vídeňské výstavy je instalace Balkan Baroque, za kterou Marina Abramović roku 1997 získala prestižní cenu Zlatého lva na Benátském bienále. Čtyři dny za sebou po dobu šesti hodin seděla na velké hromadě kravských kostí a zpívala lidové písně, zatímco se jednu kost po druhé snažila vodou a rýžákem zbavit zbytků šlach i krve. „Bylo to nemožné, stejně jako je nemožné smýt hanbu z války,“ konstatovala umělkyně, která se snažila vypořádat s tehdejším krvavým konfliktem ve své vlasti.

Tou dobou bylo v Benátkách horko a kosti prý začaly silně zapáchat. Akci dokončila se zapřením. Filmový záznam ve Vídni sice žádný puch nepřenáší, zvuk rýžáku bez přestání drhnoucího kosti je ale dostatečně sugestivní sám o sobě.

Video doprovází – stejně jako tehdy v Itálii živou performance – film, na kterém Marina Abramović vypráví údajnou balkánskou legendu o lovení krys. Na závěr zatančí čardáš. Její balkánské kořeny v této části světa ilustrují ještě souběžně promítané záběry na tváře jejích starých rodičů, bývalých partyzánů a prominentů jugoslávské vlády Josipa Tita.

Velká retrospektivní výstava přináší desítky dalších záznamů performance Mariny Abramović, která se stala globální hvězdou. Nechybí eskamotérský kousek Luminosity, při němž šest hodin seděla na sedle od bicyklu namontovaného vysoko na zdi, bez podpory nohou či rukou, zato nahá a ostře nasvícená.

Luminosity patří k performance, které jsou ve Vídni živě replikovány. Spolu s vystoupením Nude With Skeleton, kdy nahá performerka leží „přikrytá“ replikou lidské kostry. „Až smrt zaťuká na dveře, chci tuto poslední zkušenost prožít vědomě a bez strachu a zlosti,“ dodává autorka k této „meditaci s kostlivcem“.

Čtvrtou performancí, jejíž remake rakouská metropole nabízí, je Art Must Be Beautiful, Artist Must Be Beautiful. Padesát let stará akce, při které autorka dokola opakovala mantru „umění musí být krásné, umělec musí být krásný“, a přitom se s velkou vervou česala, trvala téměř hodinu.

Marina Abramović se narodila roku 1946 v Bělehradu. Vytížení rodiče, kteří pracovali pro komunistickou vládu Josipa Tita, dali své často nemocné dítě k babičce. Bylo jí tehdy osm měsíců, přičemž u nábožensky založené ženy zůstala do svých šesti let. Pak se narodil její bratr a rodiče si ji vzali zpět.

Ve své rodině Marina Abramović nebyla šťastná. Matka vyžadovala poslušnost a disciplínu, kterou prosazovala fyzickými tresty. Otec je po čase opustil. Přesto matka pomohla dceři s životní orientací. Jako zaměstnankyně ministerstva kultury a později ředitelka muzea ji brala na výstavy, do ateliérů umělců, a jako dvanáctiletou dokonce i na Benátské bienále. O dva roky později měla dívka doma vlastní ateliér a chodila na soukromé hodiny malování. Volba umělecké školy byla jasná.

V 60. letech se coby studentská sekretářka komunistické strany na bělehradské Akademii umění zapojila do demonstrací mladých požadujících větší svobodu uměleckého projevu. Diktátor Tito některé požadavky akceptoval.

Po absolvování školy pořizovala zvukové nahrávky přírody, v roce 1970 se provdala za konceptuálního umělce Nešu Paripoviće. Stále však bydlela u matky a snášela tvrdý domácí režim.

Mladí jugoslávští tvůrci občas mohli vycestovat i na Západ. Marina Abramović se spolužáky navštívila v roce 1973 festival Fringe ve skotském Edinburghu. Vystoupila tam s ostrou performancí Rhythm 10, při které obtesávala vlastní ruku sadou různě velkých nožů. Kdykoliv se řízla, nůž vyměnila za další. Akci nahrávala a po vypotřebování nožů vše zopakovala podle zvuků, jaké jednotlivé nástroje vydávaly.

Na Fringe se seznámila s německým konceptualistou Josephem Beuysem, po návratu začala učit na akademii umění v Novim Sadu. Roku 1975 se v Amsterdamu seznámila s Ulayem. Následně se rozvedla s Paripovićem, opustila matčin domov a začala žít s Ulayem v Nizozemsku.

Po slavném rozchodu u Velké čínské zdi se prý viděli už jen jednou. V roce 2010 se Ulay bez jejího vědomí vmísil do davu lidí čekajících na možnost usednout naproti ní na židli při performanci The Artist is Present.

Když to Ulay udělal, nastal dojemný okamžik. Umělkyně, vědoma si kamer a fotoaparátů, nevypadla z role, přesto bylo zřetelné její překvapení a po chvíli jí začaly téct slzy po nehybné tváři. Za chvilku k Ulayovi natáhla ruce a někdejší milenci si na chvíli za potlesku přihlížejících stiskli dlaně. Ulay zemřel v roce 2020, bylo mu 76 let.