V novém románu nobelistky Tokarczuk se léčí tuberkulóza a pomlouvají ženy

Krátce před vypuknutím první světové války přijíždí do horské ozdravovny v Dolním Slezsku student ze Lvova , který doufá, že se zde uzdraví z tuberkulózy. Setkává se tu se skupinou podobně nemocných, s nimiž debatuje o politice, mystice nebo literatuře. Zní vám to povědomě? Polská nobelistka Olga Tokarczuková reviduje jeden z nejslavnějších světových románů Kouzelný vrch od Thomase Manna – a dělá to chytře, s respektem a zároveň kriticky.

Román Empusion je první knihou, kterou Tokarczuková vydala po obdržení Nobelovy ceny za literaturu za rok 2018. Výbor na autorce vyzdvihl její „vypravěčskou představivost, která s encyklopedickou vášní znázorňuje překračování hranic coby formu života“. Všechno uvedené se objevuje také v nejnovějším románu. Tušení, že tahle ozdravovna nebude tak docela „normální“, zesiluje od chvíle, kdy dojde k podivné smrti manželky majitele penzionu. Pocit nebezpečí potom zesílí informace, že každoročně zahyne v městečku jeden mladý muž.

Román je v anotaci označený jako „přírodně-léčivý horor“ a Tokarczuková je skutečně přesvědčivá v budování znepokojivé atmosféry. Zatímco skupina mužů posedává a vede nekonečné rozhovory, něco se kolem nich mění a formuje. Debatující jsou však příliš zaměstnáni svými pozoruhodnými myšlenkami, než aby měli čas zneklidňovat se světem kolem.

Mezi pacienty se setkávají lidé z různých koutů Evropy zastávající odlišná stanoviska – léčí se tu katolík, socialista nebo teozof. Ve svých rozhovorech se však překvapivě rychle dostávají ke společným závěrům, které však nejsou výsledkem skutečné hluboké diskuze; zdá se, že pacienti jsou zkrátka příliš pohodlní se o něco takového vůbec pokoušet. Svůj díl viny na tom nese místní likér Schwärmerei, s nímž do sebe pacienti dostávají ještě něco jiného, než si mysleli…

V románu Empusion ženy nemluví, ale velmi často se mluví o nich. Debatující muži je vykreslují jako bytosti podřadné, frivolní, které nejsou schopny zásadnějších intelektuálních úkonů. Některé pasáže jsou v tomhle směru zvlášť šťavnaté:

„‚Pokud jde o genialitu v literatuře, milí přátelé,“ navázal August na téma, „nejjistější známkou toho, že jde o vynikající dílo, je, že se nelíbí ženám.‘“ Nebo třeba: „Ženy tíhnou k literatuře, která se nebezpečně dotýká mezilidských vztahů, přesněji řečeno vztahů mezi muži a ženami (…) zaměřených na citovou a tělesnou výměnu. Vždy podrobně, v detailech popisují šaty a vzory tapet. Mají slabost pro nižší třídy a často litují zvířata. Často je přitahují všemožné podivnosti: duchové, sny a přízraky, ale také souhry okolností a další náhody, kterými se snaží zakrýt nedostatek talentu pro budování precizní zápletky.“

Při čtení takových pasáží může člověka napadnout – kde se to v Tokarczukové, která sama sebe označuje jako feministku, bere? Vždyť ta samá autorka před pár lety říkala v rozhovoru pro Alarm třeba tohle: „Jako spisovatelka mám naštěstí moc vytvořit svět, kde mají ženy moc. Intenzivně zažívám pocit, že jsou tu dva paralelní světy: tradičně vnímaný svět kolem nás a svět žen. A často nejsou vůbec kompatibilní. A nejde jen o ženy. Můj feminismus stojí na velmi jednoduché rovnostářské filozofii, těmi druhými jsou v naší kultuře kromě žen i zvířata.“

Proč v jejím románu Empusion ženy nedostávají prostor? A proč o nich mužští hrdinové mluví s takovým despektem?

Ve všech mizogynních hovorech Tokarczuková parafrázuje texty slavných světových autorů, jejichž knihy jsou součástí kánonu světové literatury – od Sigmunda Freuda přes Jacka Kerouaca po Arthura Schopenhauera.

Některé vybrané pasáže jsou vtipné nejen svou neskrývanou nadřazeností a nesnášenlivostí, ale taky tím, nakolik by šly vztáhnout na psaní samotné Tokarczukové. Když se tedy jedna z postav rozčiluje, jakou pozornost věnují autorky oblečení, nelze si v rámci románu Empusion nevzpomenout na detailní popisy pacientů, kdy Tokarczuková zvlášť precizně píše především o jejich botách. Výtka na tapety může zase připomenout jednu z nejslavnějších feministických povídek Žlutá tapeta od Charlotte Perkins Gilmanové. Příběh vypráví o ženě, která je zavřená v pokoji se žlutou tapetou. Absence jakékoli intelektuální činnosti vede k tomu, že se žena soustřeďuje pouze na tapetu, až z toho začne přicházet o rozum…

Všechny pasáže románu Empusion, v nichž se hrdinové Tokarzcukové opírají do žen, tak působí, jako by nobelistka s gustem trollila patriarchální pohled na literaturu. Jenže autorka jde ve svém románu dál než k tomuhle sice efektnímu, ale pořád jednorozměrnému vtipu: Zásadní součástí struktury totiž je, kdo koho sleduje.

Během četby se postupně vyjevuje, že vypravěč hovořící v první osobě množného čísla v přítomném čase („Poté uvidíme dlažbu nástupiště…“) není jen přitakáním tradičnější vyprávěcí formě; za oním „my“ se skrývá ještě někdo jiný. A tady získává na významu samotný název románu Empusion odvozený od jména Empúsy – démonické postavy ze starověkého Řecka, která dokázala měnit podobu. Díky tomu je čím díl jasnější, že hovořící muži – ať si to jen těžko připouštějí – nejsou a nikdy nebyli hlavními hybateli dění.

Román Empusion lze číst jako dialog s kanonickými díly, jako povzdechnutí nad tím, že obtížné je vést diskuze, kde jsou účastníci ochotni skutečně přemýšlet a ne jen čekat, až k tématu dodají svoje postřehy, nebo snahu upozornit, že naše těla jsou nevyhnutelně víc než pouze lidská. V každém případě je z jeho četby patrné, že tvorbu Tokarczukové je třeba sledovat i poté, co se její tvorba stala jednoznačnou součástí kánonu, ze kterého si ráda utahuje.

Polskou autorku totiž vlastní zbožštění a zalití do pomníku evidentně zajímá na literatuře ze všeho nejmíň.