Recenze: Jak zhudebnit covid. Pražské jaro zažilo víkend soudobé hudby

Festival Pražské jaro představuje pro většinu návštěvníků možnost slyšet klasickou hudbu ve špičkovém provedení. Zatímco sólisté či orchestry se však každý rok mění, samotná díla pocházejí většinou z relativně úzké množiny historicky prověřených skladatelských jmen, u nichž nikdo nepochybuje o kvalitě. Vedle hudby Antonína Dvořáka či Wolfganga Amadea Mozarta ovšem existuje pestrý svět vážné hudby vznikající dnes a představující pro interprety i publikum pozvání k nepředvídatelným zážitkům.

Od roku 2022 dává Pražské jaro takové hudbě prostor v rámci projektu Prague Offspring. Na něm znějí jednak kompozice současných hvězd, jednak hudba skladatelek a skladatelů střední či mladé generace. U nich pořadatelé novinky objednávají a díky spolupráci s prvotřídními soubory zajišťují, že zazní v kvalitním podání.

Aktuálním rezidenčním souborem Prague Offspring je druhý rok po sobě frankfurtský Ensemble Modern, který mohli pod taktovkou Ilana Volkova slyšet Češi uplynulý víkend v Centru současného umění DOX. Páteční večer přinesl první provedení skladby Michala Nejtka, v sobotu pak následovaly dokonce čtyři světové premiéry českých a slovenských kompozic. Rámovaly je jedno starší dílo od Ondřeje Adámka a jedno od korejské rodačky Unsuk Chin, tedy již zavedených osobností.

V první polovině zazněla skladba osmačtyřicetiletého Jiřího Kadeřábka, jehož operu Žádný člověk dříve uvedlo pražské Národní divadlo a jehož kompozice znějí leckde po světě. Svou novinku nazval COVID-19 s podtitulem Fury and Silence, čímž nevyhnutelně nasměroval posluchačskou představivost k očekávání, jak lze zhudebnit epidemii, stále ještě rezonující ve společenském povědomí.

Kadeřábkova hudba ovšem nebyla žádným komentářem, který bychom mohli jednoduše převést do slov. Hudba se od počátku rozběhla ve zdánlivě chaotických proudech, kdy jednotlivé nástroje jako by nejprve spěchaly po vlastních cestách, aby se pak na chvíli spojily. Střídání chaosu a řádu, hlasitých pasáží a zklidnění samozřejmě nabízí spoustu možných interpretací v souvislosti s covidem, zároveň však zůstává otevřené.

Přibližně v polovině se hudební jazyk ostře mění a místo nepřehledných propletenců nastupuje řád v podobě rozsáhlé citace ze symfonie Eroica od Ludwiga van Beethovena. Protiklad zvukově příkrých a disonantních pasáží s hudbou až kýčovitě úhlednou je skladatelským „trikem“, který Kadeřábek použil také v některých dřívějších kusech. Ve skladbě COVID-19 zafungoval dobře. Beethovenovský řád se po chvíli opět rozpadl do komplexních zvukových struktur, aby se pak v samém závěru mistr klasicismu vrátil a celou skladbu uzavřel.

Optimistické akordy Eroiky v kombinaci s moderním, zneklidňujícím zvukem nebyly odpovědí na žádnou z otázek, které snad posluchač mohl na počátku mít. Ale to ani nebylo cílem.

Zatímco skladba Jiřího Kadeřábka trvala přibližně 15 minut, každá z trojice premiér ve druhé polovině večera si musela vystačit s přibližně pěti minutami. I na takto koncentrované ploše ale bylo možné slyšet různorodost toho, co dnes znamená komponování.

Tobiáš Horváth je ročník 2000. Ve své skladbě nazvané 423 zkoumá táborský rodák především rytmus. Hudebníci jemně poklepávají na své nástroje, aniž by vydávali tóny, klavíristovy prsty pobíhají po zavřeném víku klaviatury. Teprve postupně se začínají jemně ozývat znělé tóny jednotlivých nástrojů a slévají se do jednotlivých proudů v různých rytmech. Celkovou jemnost občas přeruší průrazné údery zvonů. Na konci se tóny opět mění v tiché údery na těla nástrojů a rytmy se vytrácejí.

O dva roky starší slovenský tvůrce Patrik Kako, jinak též dirigent a vedoucí souboru Ensemble Terrible, napsal pro Pražské jaro dílo nazvané funktionslust : R a doprovodil ho komentářem. „Slast vzniká ze samotného průběhu funkce, z jejího opakování, regulace a kontinuity, nikoli z jejího výsledku. Slastí ve skladbě je hra několika motivů, myšlenek a objektů. Putují od zárodku bez cíle, bez potřeby naplnění či smyslu, prostě jen znějí,“ uvedl.

Ono pouhé znění bez cíle se v Kakově hudbě odehrává především v nejhlubších polohách nástrojů, jimž dominuje kontrafagot. Hluboké tóny v sobotu rozechvívaly celý sál, k čemuž se přidávaly údery bicích nástrojů. Zvuková lázeň skončila stejně záhy, jako začala, ale jistě by mohla pokračovat ještě dlouho.

Zatímco Horváth a Kako se na hudbu dívají především jako na promyšlenou konstrukci zvuků i hluků, Michaela Antalová pracuje s tradičnějším chápáním melodie a hudby coby nositelky emocí. V žádném případě to však neznamená, že její skladba byla konvenční. Autorka původem ze Slovenska, která aktuálně žije v Norsku a jinak se věnuje hře na bicí a fujaru i improvizaci, své dílo nazvala Unravel, což lze přeložit jako rozplétání. V doprovodném textu zmiňuje, že se jí do mysli při práci vkrádaly myšlenky „na textil, strukturu, pletení a tkaní. Možná šálu. Možná úvahy o lidskosti.“

Z tajemně znějící úvodní plochy se postupně začala vynořovat zadumaná melodie violy, kterou přebíraly další nástroje, až vznikla hustá struktura. Aniž by sklouzla ke kýči, Antalová vyvolala krásně posmutnělou náladu, jako bychom na pokroucené, praskající desce poslouchali píseň beze slov z jakési neznámé cizí země. Po několika minutách se melodický materiál začal vytrácet a hlavní roli přebraly smyčcové nástroje šustící bez tónů smyčci, jako když jehla na gramofonové desce dojde na konec drážky.

Ve srovnání s výtvarným uměním, literaturou či filmem má současná komponovaná hudba komplikovanější cestu k publiku. Nová skladba zazní jednou a úspěch do značné míry závisí na interpretech, jejich technických i výrazových schopnostech, stejně jako na tom, jak dokážou pochopit myšlenku skladatele. Mnoho děl z této sféry po jednom provedení zůstává zapomenuto.

Pražské jaro si může připsat velkou zásluhu tím, že dává současným skladatelkám a skladatelům velkorysou příležitost, aby jejich kompozice ožily v podání těch nejlepších interpretů dneška. Propojení s tak renomovaným souborem jako Ensemble Modern zvyšuje šanci, že nová generace tvůrců dostane pozitivní impulz k dalšímu rozvoji a že se česká hudba bude i do budoucna rozvíjet s odvahou.