Šumavský samotář Klišík sváděl boj o radost. Než zemřel, vyhrál

V neděli 13. července ráno plnily české zpravodajské servery dvě zdánlivě nesouvisející zprávy. Vítězným snímkem právě skončeného karlovarského festivalu se stalo Raději zešílet v divočině, film na motivy stejnojmenného bestselleru Aleše Palána o šumavských samotářích, který v režii Mira Rema sledoval osudy dvojčat Ondřeje a Františka Klišíka. A druhá událost: ráno v rybníku ve vsi Ohrobec u Prahy nalezli mrtvé tělo.

Uvěřit, že jde o Františka Klišíka, bylo skoro nemožné.

„Z té hospody mám fotku, ale nesmím ji ukazovat,“ vzpomíná Aleš Palán na poslední hodiny Františka Klišíka, který se z Karlových Varů rozjel za kamarádem. Jak se ocitl v Ohrobci, dodnes není jasné – objevily se spekulace, že špatně přestoupil, načež ho improvizace zavedla až do zdejší hospody. „Přijel divnej, vousatej, bezrukej chlap a říkal: Já jsem vyhrál festival v Karlových Varech. Pusťte televizi,“ vypráví spisovatel, který dvojčata Klišíkovy proslavil. „Nevypadá to pravděpodobně. A ono jo. Někdo to tam fotil, jak se raduje, objímá se s nějakými holkami, je šťastný, úplně na vrcholu. A za pár hodin byl mrtvý.“

Česko se o bratrech Klišíkových poprvé dozvědělo před sedmi lety. Mohla za to kniha rozhovorů s lidmi, kteří se rozhodli žít mimo civilizaci. Utekli od ní na odlehlou samotu, kde kolem nich dlouhé dny neprošel ani živáček, a do lesů, aby usínali pod hvězdnou oblohou nebo se snažili zachytit Boha na cameru obscuru z krabice od bot. Netrápily je prošlé občanky, ale to, jestli mají dost dřeva na neúprosně se blížící zimu a jak se postarají o zvířata – i kvůli nim Ondřej Klišík odjel z karlovarského festivalu dříve.

Mohlo to vypadat romanticky, ale bylo to mnohem složitější. „Jinak žít nemohli,“ vysvětluje Aleš Palán. Podle něj samotáři nikdy nebyli šťastnější než „my tady v ulicích“. Život mimo civilizace pro ně byl jediný způsob, jak existovat. Byl to útěk před sebou, společností, před alkoholem. Šumava jako místo, kde lze zůstat na okraji okraje.

„Opuštěnost je hrozná. Hrozná. Nevěř nikomu, kdyby ti někdo vyprávěl cokoliv jinýho,“ tvrdil Palánovi Mirek Sedláček, jeden z podivínských hrdinů knihy, kterou původně odmítli tři nakladatelé. Brzy po vydání se přitom stala bestsellerem s více než 65 tisíci prodanými výtisky a dvěma volnými knižními pokračováními, ke kterým za pár týdnů přibude i román.

Byly doby, kdy čtenáři prosili Palána, aby je se samotáři z knih spojil. Někdo jejich útěk zkoušel napodobit, někdo s nimi toužil žít. Palán ale nad hrdiny držel ochranitelskou ruku. Nikoho neprozradil, pokud o kontakt plaší poustevníci sami nestáli.

Opatrně přistupoval také k nabídkám na adaptaci. „Viděl jsem v nich takovou tu filmařskou machu, takže jsem to odmítal. Vůbec jsem nepomyslel na to, že by tohle téma mělo být zfilmováno,“ vysvětluje spisovatel, „ale pak jsem potkal Mira.“

Remo, režisér například nedávno vysílané dokumentární série Medvěd, podle Palána vnímal šumavské samotáře jinak než ostatní. Jejich osudy mu připadaly jako existenciální drama, ve kterém je spousta místa pro absurdní komiku.

Kamera pomalu stoupá po větvích vysokého smrku, uklidňující zpěv ptáků. Najednou se ozve hlas. Téměř u špičky stromu František Klišík z plných plic provolává, že po zemi chodí jako pán a do ní bude zakopán. Je v tom radost, ale i smrt, která podle Aleše Palána prostupovala natáčením od prvního dne.

„Co ho znám, umřel málem dvakrát,“ vypráví Palán o Františkovi a připomíná, jak extrovertnější a bezprostřednější z bratrů přišel při práci na pile o ruku. Mluví také o napadení v Brně, po kterém samotář utrpěl otok mozku. „Museli mu udělat trepanaci lebky. On měl skutečně na druhou stranu světa nakročeno několikrát.“

Ve filmu to ale nevypadá, že by básníkovi ze šumavské samoty smrt dělala starosti. Dál neopatrně leze po stromech, skáče z patra seníku, provokuje vola jménem Nandy, mimochodem vypravěče příběhu svérázné dvojice hrdinů, kterému vizuální efekty rozpohybovaly tlamu.

Remo film stylizuje tak, aby co nejvíc odrážel věčně neukotvenou mysl obou protagonistů. Nechává Klišíky levitovat nad zemí, pouští jim taneční hudbu, aby strouhání zelí šlo lépe od ruky. Jednou dvojčatům přinese velké kulaté zrcadlo, snad aby je donutil pohlédnout si do tváře. Nikoho jiného tu stejně neuvidí.

Neklid duše Františka i Ondřeje se zákonitě projevuje i v jejich vztahu. Někdy se hašteří a jindy vyloženě hádají, aby si o pár záběrů později dali eskymáckou pusu nebo zahráli páku. František dokáže bratra porazit i s pahýlem.

Výrazná režie se nelíbila všem. „Výsledkem je jakási zvrácená kombinace cirkusácké freak show a vlasteneckého skanzenu, soubor divácky vděčných megahitů, mezi nimiž chybí jakýkoli prostor se na bratry, jejich místo a vztahy skutečně koncentrovaněji naladit,“ napsal chvíli po premiéře ve Varech filmový kritik Ondřej Pavlík, který Divočinu posuzuje až moc přísně.

Ani porota ale dokument nehodnotila přesně. „V tak šílené době, jako je ta naše, jsou tihle dva dost možná nejpříčetnějšími lidmi na světě,“ stálo v odůvodnění Křišťálového glóbu a znělo to jako další z mnoha způsobů, jak si šumavské samotáře romantizovat.

Klišíkové nemají recept na příčetnost v šílené době. Naopak. Moc dobře vědí, že největším nebezpečím jsou si oni sami navzájem. Vědom si toho byl i Miro Remo, který sice film občas posouval do křečovité legrace, ale dokázal nasvítit i zoufalství. Vidět je hlavně u Ondřeje.

„Pro mě jsou příroda, zvířata i Franta vlastně vedlejší postavy. Dávají zazářit hlavnímu hrdinovi, kterým je Ondra,“ říká Aleš Palán a popisuje ho jako plachého introverta, který většinu času zůstává ve Františkově stínu. Přitom on podle spisovatele drží klíč k Removu filmu. Ondřej symbolizuje zoufalství samoty, má v sobě ale i přirozený klid, se kterým vyprovází všechny duše na druhou stranu světa. „I jestřábovi ses postavil,“ říká smířlivě setnutému kohoutovi.

S Františkem se po smrti také potkal, tvrdí Aleš Palán. Prý si to setkání s bratrem slíbili. „Byl krásný, radostný, skvěle oblečený. Ondrovi říkal, ať se nebojí, že to všechno takhle mělo být,“ líčí spisovatel. Jedinou věc prý přeživší Klišík nechápe. „Proč měl Franta v tom posmrtném navštívení ve vousech zapletenou karabinu.“

Na místo Klišíkova úmrtí se Aleš Palán zajel podívat. „K rybníku vede takový strmý svah. Umím si představit, že kdyby se tam za keř šel někdo vyčurat, tak může po té vlhké trávě sklouznout,“ uvažuje spisovatel. „Nulová hladina alkoholu v krvi. Rozhodně nebyl opilý.“ František se ale mohl praštit o kámen, nebo se prostě s batohem na zádech a bez pomoci levačky nezvládl vrátit zpátky ke břehu. Jednou věcí si je ale Aleš Palán jistý. „Rozhodně odešel na vrcholu radosti.“

Právě to je nakonec poselstvím samotářů, myslí si spisovatel. „Vybrali si život, který člověka motivuje k tomu, aby uvažoval o těch nejprvnějších i nejposlednějších věcech zároveň.“ Musí vědět, kde sehnat dost dřeva na zimu i jak vydržet s vlastními démony. Není to jen boj o přežití, ale – jak říká Aleš Palán – také „ustavičný boj o radost navzdory všemu“.