Recenze: Putin jako liliput. Vyšly povídky o válce na Ukrajině

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tak dlouho Jan Němec říkal, že literatura potřebuje odstup, až napsal knihu během čtyř měsíců. Vypráví příběhy z války na Ukrajině a vychází jen chvíli poté, co její autor odeslal rukopis na korektury a dopsal k němu doslov. To bylo letos v červenci.

V knižní praxi je to docela krátká doba. V praxi války to působí jako věčnost. Kdo si pamatuje, co dělal v předvečer 24. února? A komu svět před invazí nepřipadá dalece vzdálený?

To je první efekt, který Němcova kniha vyvolává. Znovu smršťuje čas. Vrací do oběhu potlačované vzpomínky, které máme v hlavě všichni – třeba obraz vybombardovaného divadla v Mariupolu, po kterém zůstal jen obří bílý nápis DĚTI.

Němec v Liliputinovi předkládá pět povídek. Každá se věnuje válce z trochu jiné perspektivy – sledujeme ji pohledem kyjevských narkomanů, skrz svět mariupolského teenagera, očima dvou ruských „baletek“, bohatého německého páru nebo osamělého muže ve středním věku, který se rozhodne udělat něco, co se v nějakém okamžiku prohnalo myslí spousty lidí.

Sebrat se, nasednout do auta, hranice Ukrajiny přece nejsou tak daleko, a na frontu. Hrdina povídky Sabotér svou představu realizuje a literatura tu tak doslova hraje roli dopravního prostředku, který člověka převeze z každodennosti na místo, kde je ho potřeba mnohem více. Funguje to.

Němec říká, že svým bezprostředním psaním o válce riskuje. Asi tuší, že jeho čtenáři ke knize přistupují informovaní, zaujatí, emočně investovaní – mnohem víc, než když vstupují do příběhu, o kterém nikdy neslyšeli. Navíc se autor pouští do zóny „rychlého psaní“, které jinak váhaví, pomalu pracující spisovatelé raději přenechávají novinářům a dalším komentátorům veřejného dění. Je pravda, že nedostatek odstupu je na rychle uvařených literárních textech často poznat (viz pandemická novela Davida Zábranského, která působila jako roztěkané twitterové vlákno).

Na druhou stranu má Němec výhodu. Řeší téma, které všechny zajímá. A má přitom možnost stavět na tragických osudech lidí z masa a kostí. Kdyby podobnou knihu povídek napsal někdo jiný, klidně by mu šla vytknout cynická, vykalkulovaná hra na city, voyerismus nebo obchod s tragédií. Obviňovat z takových přečinů Jana Němce by bylo přehnané. Na to je moc zkušený spisovatel, o jehož uměleckých motivacích nikdy nebylo nutné pochybovat (dokonce ani ve chvíli, kdy se mu výsledek nepovedl). Pořád ale platí, že Liliputin může být úspěšný jen tehdy, pokud bude Němec ve svém imaginárním putování za válkou (Liliputin vznikal na residenčním pobytu v Mikulově a dokončen byl v Táboře) dost přesvědčivý.

Asi není překvapivé, že nejsilnější okamžiky v knize nakonec nepřinášejí příběhy Ukrajinců, ale nás přihlížejících. Němců, Čechů. Možná je to proto, že svou úlohu v celém konfliktu reflektujeme málo. V povídce Zoe opět jedeme autem na Ukrajinu, tentokrát s německým párem, který si od surogátní matky má vyzvednout novorozeně. Přes Zoe se v Liliputinovi otevírá téma, na které jako by (nejen) Češi po invazi rychle zapomněli – že jsme se na Ukrajinu dívali skrz prsty. Jako na zemi levných uklízeček, dělníků i adoptovaných dětí. „Jak se na ni díváme teď?“ to je nevyřčená otázka ve zřejmě nejlepší povídce Liliputina.

Když Jan Němec mluví přímo za Ukrajince, dopadá to hůř. Jako v povídce Lepidlo, kterou vypráví partička kyjevských narkomanů. Ruská invaze je donutí vylézt z podsvětí a vychýlená atmosféra válečného stavu je pak dožene k reflexi svých životních cest a nakonec i k brutální pomstě traumat z dětství.

Vyprávění v Lepidle působí nepravděpodobně, křečovitě až parodicky. Nebylo by překvapivé, kdyby si spisovatel za felaci prováděnou na hlavni pušky odnesl cenu za špatné knižní násilí (pokud si ji dřív nevšimne porota za špatný knižní sex, která už má od minula Jana Němce v hledáčku).

Vyčítat knize povídek z války hrubost se může zdát naivní. Jan Němec ale píše nejlépe, když zůstává subtilní, když ve svých textech všechno nedoříkává a spíš jen načrtává pointy, jako by psal básně. Některé obrazy se pak otisknou v hlavě silněji než scény brutálního násilí a rádoby drsných dialogů. Jako to akvárium v recepci hotelu zdevastovaného Mariupolu. I sem zalezla válka. Voda ubývá, rybičky umírají, ztrácejí barvu.

Jemnější rovina Němcových textů působí jako hojivá mast. Škoda, že jí v Liliputinovi není trochu víc.