Recenze: Robbie Williams měl kožich i růžový oblek. A skočil z vršku rakety

Že ani pátý koncert Robbieho Williamse v Česku nezklame, bylo jasné už po pár minutách. Sotva britský zpěvák v neděli večer přišel na pódium vyprodané pražské O2 areny, v bílé kombinéze připomínající astronauta vylezl na mohutnou zlatou konstrukci a ta začala jiskřit. Jako vzlétající raketa s ním vystoupala několik metrů ke stropu haly – načež se hudebník střemhlav vrhl dolů a – zachycen na lanu – předstíral seskok zpět na Zemi.

Bombastický úvod nastavil vysokou laťku dvouhodinovému vystoupení, při němž showman obklopený dvěma desítkami účinkujících střílel konfety do davu a vystřídal několik převleků včetně červeného kožichu. Hlavně ale zpíval své největší hity z přelomu tisíciletí, kdy byl na vrcholu hitparád a coby největší ostrovní popová hvězda žil pod drobnohledem bulváru.

V poslední dekádě pozornost trochu opadla, to se ale zase mění. Předloni Robbieho Williamse připomněl čtyřdílný dokumentární seriál videotéky Netflix, loni kina promítala komerčně sice neúspěšný, nicméně vlídně přijatý životopisný film. Na jaře v Británii vystavil svou výtvarnou tvorbu a nyní se jednapadesátiletý Angličan vrátil na pódia. Aktuální turné nazval podle alba Britpop, které vydá příští měsíc. Právě při úvodním singlu Rocket, jenž odkazuje k rocku 70. let minulého století a účinkují v něm Tony Iommi z kapely Black Sabbath s Glennem Hughesem z Deep Purple, napodobil v Praze vzlet rakety.

Když seskočil na pódium, tanečnice mu pomohly z kombinézy, pod kterou skrýval červenou teplákovou soupravu. Tedy oblečení, ve kterém roku 1995 coby člen spořádané chlapecké skupiny Take That vtrhl na festival Glastonbury. S vlasy obarvenými na blond, lahví piva v jedné ruce, cigaretou ve druhé a předním zubem začerněným fixou, aby vypadal jako po rvačce, se jednadvacetiletý hoch připotácel na pódium při koncertu kapely Oasis a způsobil mírné pozdvižení. „Oasis představovali protipól hudby, jakou jsme dělali s Take That. A proto se mi líbila,“ vzpomínal později na dobu, kdy světy britského popu a rocku žily odděleněji.

Do měsíce ho z boybandu pro nezřízené chování vyhodili. A on odstartoval sólovou dráhu, během níž celosvětově prodal přes 75 milionů desek a získal doteď rekordních 13 cen Brit Awards. Z tohoto období pochází i většina písní, které nyní přivezl do Prahy. Včetně energické Let Me Entertain You, přerůstající v jakési motto večera. „Chci být nejlepším bavičem na světě. Chci se s vámi společně zeptat, co je vlastně zábava,“ avizuje zkraje. Odpověď má samozřejmě znít, že jeho hudba.

Nakrátko ostříhané vlasy mu zešedly, jinak však vypadá jako dřív. Jiskra v očích, šarmantní úsměv, vypracované bicepsy, na krku řetěz. A po těle více než tři desítky tetování: na rukách Ježíš, lev, maorské i staroegyptské symboly, ale také data narození dětí a podobizna dceřina plyšového medvídka. Přes hruď se mu skví nápis Chacun à son goût, každému podle jeho gusta. Červený nátělník zpěvák rychle propotí.

Celý večer se vrací do minulosti. Například rocková balada Monsoon, kterou začíná zpívat vkleče, pochází z roku 2002. Tehdy podepsal lukrativní smlouvu s nahrávací společností EMI za 80 milionů liber, nejvíc ze všech britských umělců. Také už se ale rozešel se spoluautorem největších hitů Guyem Chambersem a – závislý na alkoholu i drogách – začal trpět psychickými problémy.

Předloňský dokument Netflixu ukazuje, jak roku 2003 málem zkolaboval na koncertu v Leedsu, který z finančních důvodů nechtěl zrušit. Zpěvák, jenž se na záznamu křižuje a cosi volá k nebesům, po vystoupení roztřeseným, plačtivým hlasem oznamuje, že je na dně. Posedlý slávou a sám sebou, neustále usilující o pozornost, zároveň z té pozornosti už šílí.

V životopisné knize Reveal, kterou s ním sepsal novinář Chris Heath, zase Robbie Williams popisuje, jak si tehdy začal píchat steroidy, pít za koncert i několik trojitých kafí nebo kombinovat drogy s prášky. Jak se někdy třásl a zažíval panické ataky, až se po neúspěchu alba Rudebox z roku 2006 na několik let stáhl do ústraní. Když se po několikáté odvykací kúře vrátil, částečně zboural image silácké popové hvězdy.

V dokumentu Netflixu popsal, jak doteď někdy celé noci nespí, sužovaný úzkostmi. A stejná snaha o upřímnost je patrná na pražském koncertu, který Robbie Williams po každé písni prokládá projevem. Často o tom, co ho kdy trápilo. Z nejtemnějšího období vybírá skladbu o zranitelnosti Strong nebo song o závislosti Come Undone. Vzápětí přes velkoplošnou obrazovku konverzuje se sedmnáctiletou digitální verzí sebe sama, aby varoval, jakou daň si sláva vybírá v tak raném věku.

Někdy zní Robbie Williams až moc ublíženě. A jindy to přehání na opačnou stranu, když na plátno nechá promítnout digitálního Elvise Presleyho, jenž říká „kdybych žil, dal bych všechno za to, abych mohl slyšet Robbieho“. Později zpěvák vybídne O2 arenu, aby zatleskala jeho bradavkám, a různě se naparuje.

Mluví příliš, působí ale méně nabubřele než dřív a zkouší hledat nadhled. Třeba když se převlékne do růžového obleku a utahuje si z toho, jak bulvár spekuloval o jeho sexuální orientaci.

Neustále navazuje kontakt s fanoušky, včetně Češky Renaty, jíž prakticky do očí zpívá část milostného songu She’s the One a objímá se s ní.

Když pak mluví o rodičích, zvážní. „Moje máma umírá na demenci. Už o sobě neví. Táta má Parkinsona. Dva roky nevystrčil nos z baráku, až před 14 dny byl na vozíčku na mém koncertu v Newcastlu. A vypadal hrozně pyšný,“ vypráví zpěvák. „Takový je život v jednapadesáti. Už před sebou nemáte žádné velké zítřky. Vážíte si toho, co je tady a teď,“ nastiňuje situaci, která vzhledem k věkovému rozpoložení nemusí být části posluchačů cizí. A pak hvězda večera začíná pět My Way, zpopularizovanou Frankem Sinatrou, Čechům známou též v podání Evy Pilarové nebo Karla Gotta.

Takový je Robbie Williams v jednapadesáti: arogantní, sebeironický i dojemný. Kombinace je tak vyvážená, že na něj lidé reagují pozitivně.

Celou dobu ho doprovází dobrá kapela se dvěma kytaristy, Tomem Longworthem a dlouholetým spolupracovníkem Garym Nuttallem, dále s baskytaristou Jerrym Meehanem, bubeníkem Karlem Brazilem, Owenem Parkerem, jenž střídá klávesy a syntezátory, trojicí vokalistek plus tříčlennou dechovou sekcí. Když se na zhruba polovinu večera přidají tanečnice, pohybuje se po pódiu dvacítka lidí.

Show pomáhá členit akustický blok zahrnující píseň The Road to Mandalay, pojmenovanou dle básně Rudyarda Kiplinga, i předkapelu Lottery Winners. Do nostalgického koncertu Robbie Williams kromě vlastních hitů zařazuje coververze, byť často jen v podobě refrénů – od písně Blur přes Pet Shop Boys až po The Beatles.

Hudebně se v O2 areně neodehrává nic mimořádného, spousta skladeb je jednoduchá. Hit Millennium střídá jen dva akordy a hlavní motiv posunutý do lehce hiphopového rytmu má vysamplovaný z bondovky Žiješ jenom dvakrát, zatímco taneční singl Rock DJ stojí na rytmu a smyčcích vypůjčených od zpěváka Barryho Whitea. Přesto obě položky i po více než čtvrtstoletí patří k vrcholům večera.

V úvodu se Robbie Williams omlouvá za nachlazení, jeho tenorový hlas nicméně stále zní slušně a publikum nechává místo sebe zpívat pouze povznášející refrény Love My Life nebo Angels, závěrečné balady oblíbené na svatbách i pohřbech. Výborně vyzní v Praze Feel, další klavírní song kombinující euforický refrén se zranitelným podáním, což je jeho nejsilnější poloha.

Robbie Williams neudává trendy, neposouvá hudbu dál jako Elvis Presley nebo David Bowie, jejichž tváře Pražanům ukázal na začátku. Není vizionář ani kdovíjaký autor. Je to ale slušný zpěvák, vynikající bavič a koncert v O2 areně dokazuje, nakolik stále rezonují zejména jeho hity ze spolupráce s Guyem Chambersem. Vzhledem k tomu, jak neúnavně celý večer komunikoval s publikem, těžko někdo odcházel zklamaný.