Samotářka, která roztančí davy. Na Pop Messe zahraje diva Róisín Murphy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Hlásí se z Londýna, ale velkou část roku tráví na Ibize, ostrově známém tanečními večírky. Róisín Murphy přitom nemůže být vzdálenější tomu, co tamní scéna produkuje. „Podivínka oblečená v haute couture, která nezapadá do svého okolí, ale ve světě se cítí jako ryba ve vodě,“ popsal trefně server Pitchfork zpěvačku, která tento pátek vystoupí na brněnském festivalu Pop Messe. Ten potrvá do sobotního večera.

Do dějin současné hudby se Róisín Murphy zapsala jako disco diva s nezaměnitelným altem, polovina elektronické dvojice Moloko populární v 90. letech minulého století, ale také jako umělkyně, která i v epicentru dění působila jako outsiderka. S postupem její přes tři dekády dlouhé kariéry je čím dál tím zjevnější, že o slávu nikdy nešlo.

„Bože, ne. Ibiza rozhodně není inspirativní,“ odfrkne si v rozhovoru se Seznam Zprávami, když dostane otázku na atmosféru středomořského ostrova. „V létě jsou tu na Irčanku, jako jsem já, příliš velká vedra.“

Na životě v ráji taneční hudby miluje prostě fakt, že tu se svými dětmi žije v blízkosti přátel. Místní večírky ale spoluautorku hitu The Time is Now, který se na začátku milénia díky televizi Sky Sports stal soundtrackem anglické Premier League, vůbec nelákají.

„Nejlepší rave, který jsem za dlouhou dobu zažila, byl pro šest lidí. Konal se za covidu u mého kamaráda ve sklepě. Byla jsem tam já, můj partner, švagr, dva kamarádi a holka, se kterou ti kluci chtěli něco zažít. Nikomu z nich to nevyšlo, ale měli jsme se všichni báječně,“ směje se zpěvačka, kterou člověk k vyprávění nemusí pobízet. Malým oknem do kuchyně jejího londýnského domu jde ostré světlo a slabým připojením komprimovaný obraz připomíná reflektorem ozářenou stage. Umělkyně je stejně sdílná v rozhovoru i na pódiu.

Hned po historce o sklepním raveu irská hudebnice dodává, že taneční hudbu miluje pořád tak moc, jako když se k ní v polovině 90. let přichomýtla poprvé. „Zbožňuju, jak je progresivní,“ vysvětluje, „jak musí neustále obměňovat své vzorce, bez toho nemůže fungovat“. Následuje série přirovnání. Taneční hudba pracuje jako antibiotika - když budete vystaveni stejnému beatu příliš dlouho, přestanete tancovat. Do pohybu vás musí dostat nová receptura, něco, co přijde z nečekaného úhlu a změní buněčnou strukturu hudby.

Zpěvaččin oblíbený žánr se prý každopádně řídí jednoduchým pravidlem, díky kterému se podobá komedii. „Když se nesmějete, nefunguje to. Když netančíte, také je něco špatně,“ myslí si Róisín Murphy, která úspěšně experimentuje s tím, co všechno může lidi rozpohybovat. Od sólového debutu Ruby Blue z roku 2005 vydala dalších pět alb, na nichž kombinovala futuristické disco s R&B i experimentálním jazzem. „Za ta léta jsem strávila v klubech stovky a tisíce hodin. Už nepotřebuju stát na parketu, abych věděla, jaké pocity to vyvolává. Zůstane to ve mně už navždy: ta pospolitost, kterou máte na dotek. Taneční hudba dokáže člověka povznést, ale také mu připomenout melancholii a bolest, kterou si všichni procházíme,“ myslí si.

Ještě v minulém tisíciletí dokázala roztančit celé arény. S hudebníkem Markem Brydonem v polovině 90. let v britském Sheffieldu založili Moloko, duo vyrůstající z podobných kořenů žánru trip-hop jako neméně známí Portishead. Obě uskupení svého času kralovala ostrovní elektronické avantgardě, ale zatímco Portishead proslavily zádumčivé balady, od Moloko fanoušci vyžadovali rychlejší tempo.

Trajektorii úspěchu naznačil jejich první úspěšný singl Sing it Back z roku 1998. V následujících letech přibyly The Time is Now, Familiar Feeling nebo Forever More. Všechny tyto skladby zněly také českým éterem, hlavně díky alternativně zaměřenému Radiu 1, kde podobně jako jinde na světě kralovaly hitparádě.

Zdejší posluchači znali i introvertnější verzi kapelního zvuku - třeba ze soundtracku k filmu Samotáři, ve kterém se objevil delirický track Day for Night.

„Samotáři? Jak se to jmenuje anglicky? Chci to vidět!“ dožaduje se odpovědi zpěvačka, která o chvilku později vzpomíná na zážitky z koncertování Moloko po zemích bývalého východního bloku. „Jak se tehdy svět otevíral, přinášel i velmi otevřenou mysl. Česko, Lotyšsko, Polsko, Srbsko. Absolutní divočina. Všechno bylo ve stylu, kterému bychom dneska řekli pop-up. Koncertní haly vyrůstaly ze země v opuštěných továrnách a docích. To už se teď tolik neděje. Všechno se asimilovalo. Všechno je obrandované,“ myslí si Róisín Murphy, která nepopírá, že dokáže být sentimentální. Přitom tvrdí, že za svou kariéru z velké části vděčí moderním technologiím. Jen díky nim mohla s Markem Brydonem spontánně nahrát první skladby.

V době největší slávy, někdy okolo tabulkově nejúspěšnějšího hitu Time is Now ze třetí desky Things to Make and Do vydané roku 2000, dokázali Moloko do taneční hudby protlačit melancholii a křehkost. „Nechme tenhle moment trvat věčně,“ šeptala Róisín Murphy do zvuků akustické kytary, tlumených bicí a táhlých smyčců. Byl to jeden z nejromantičtějších momentů v celé éře nadvlády britské elektronické hudby, která kulminovala právě začátkem milénia.

Když dnes dvaapadesátiletá zpěvačka vypráví o Moloko, mluví hlavně o lásce. Rodačka z irského Arklow se jako teenagerka s rodiči přestěhovala do Manchesteru. Když se matka s otcem rozešli, dcera zůstala na velkoměsto sama. Obrážela večírky, aniž by pomyslela na to, že by se mohla stát zpěvačkou. Nechala se vést spontánností. „Líbí se vám můj upnutý svetr?“ ptala se náhodně hostů na večírcích v rámci svého soukromého sociologického experimentu - na koho ve své roli extravagantní holky narazí? S kým si padne do noty?

Pak potkala Marka Brydona. Z party zamířili rovnou do studia. Z hlášky, vyslovené s falešným americkým přízvukem, se stala jedna z prvních nahrávek Moloko. „A pak jsme se prostě zamilovali,“ uzavírá hudebnice příběh o vzniku kapely, která za osm let existence obohatila svět o čtyři alba taneční hudby prodchnuté láskou, upřímností a radostí. Záhy po vydání poslední desky Statues z roku 2003 se milostný vztah zpěvačky a producenta rozpadl a Moloko přestali existovat.

Setkání s Brydonem ale zásadně ovlivnilo, jak irská umělkyně dodnes přistupuje k práci. „Byla to příležitost, která vyrostla ze života, ne z ambic,“ popisuje Moloko. Když se zkraje tisíciletí vydala na sólovou dráhu, upřednostňovala plnohodnotnou uměleckou spolupráci před hity, které by jí vydavatelství nechalo napsat na míru. „Vždycky se v mém životě zjeví nějaká osobnost a něco mi dá. Jsem za to vděčná. Nesnažím se své producenty tlačit do něčeho, co by jim bylo nepohodlné,“ vysvětluje zpěvačka, která spolupracovala s osobnostmi jako Matthew Herbert nebo DJ Koze.

První jmenovaný je podepsán pod deskou Ruby Blue z roku 2005. Kritici ji v době vydání přijali s nadšením jako album, které se přesně podle zásad irské umělkyně osvobodilo z tehdejších pravidel taneční hudby, aby se do žánru mohlo vrátit nečekanou cestou experimentu inspirovaného jazzem.

S komerčním úspěchem to bylo horší. Na tom ale nikdy tak docela nezáleželo. „V životě jsem si nesedla do zasedačky s lidmi z nahrávací společnosti a neřešila s nimi, co je dobré pro trh nebo naši cílovou demografickou skupinu,“ deklaruje hrdě Róisín Murphy. „Nepřemýšlím nad tím, jak získat od lidí peníze. Alba mi prostě vyrůstají před očima, s důležitými lidmi po mém boku.“

Němec DJ Koze jí pomohl s tvorbou zatím poslední desky Hit Parade z roku 2023. Nebo to možná bylo naopak. Možná, že umělkyně se šesti sólovými alby v diskografii pomohla svému producentovi. „Měl ve zvyku se ve skladbách rýpat a analyzovat je. Někdy se proanalyzoval až k tomu, že je vyhodil do koše. Musela jsem je zase vrátit zpátky do oběhu,“ říká zpěvačka, která s ním album připravovala šest let.

Většinu času spolupracovali na dálku přes videohovory, soubory posílané prostřednictvím online úschovny nebo audiovzkazy, které se často dostaly až na nahrávku. „Tak jdeme na to. Jsem připravená. Vážně jsem připravená,“ ponouká Róisín Murphy netrpělivě producenta v samplu, který je slyšet v úvodní skladbě What Not to Do.

Kritici chválí Hit Parade jako zpěvaččinu dosud nejlepší desku. Žánrově nezařaditelnou, rozkročenou mezi euforií, nadsázkou, zranitelností i zármutkem a plnou posluchačských hříček. „Taková věc se nedá napsat přes noc,“ shrnuje lakonicky Róisín Murphy.

Jedna z velkých předností Hit Parade - a vlastně celé její dosavadní tvorby – jsou texty. Jak moc jsou pro ni a pro žánr, který si na komplexní jazyk zas tak moc nepotrpí, vlastně důležité? „Je to to hlavní, co můžu nabídnout,“ odpovídá jednoduše zpěvačka s tím, že její charakteristický alt je daleko méně spolehlivá devíza. Někomu se líbí, někomu nic neříká.

Na Hit Parade zpívá o bolesti neopětované lásky i smrti otce. Odzbrojující upřímnost prostupuje její verše odjakživa. „Píšu o své zranitelnosti. Nemám ráda texty, které se vyžívají v síle, kdy je to jen ‚já, já, já, já jsem tak silný, nikdo se mnou nevyje*te‘. Daleko více mě zajímá ukázat svou křehkost. Potřebuji být milována. Jsem dost silná, abych přiznala svou zranitelnost,“ vysvětluje hudebnice, která ráda experimentuje se svou vizáží, na pódiích střídá extravagantní kostýmy i paruky, ale celou dobu působí jako někdo, kdo si nechce nasazovat masky. Na neupřímnost nemá čas.

Pokračování Hit Parade už je prý skoro hotové. Zatím čítá deset skvělých skladeb, ale něco ještě potřebují. Není kam spěchat. Ten správný moment přijde.

Víc toho o budoucích plánech irská zpěvačka říct nestačí. Reproduktor počítače se náhle vypne, obraz zhasne. Limit nahrávané konverzace vypršel. Možná se dalo předpokládat, že milovnice osobních raveových večírků a bolestně upřímných hudebních vyznání bude tak sdílná. Za pár dní v Brně může konverzace s irskou hvězdou pokračovat. Málokdo dokáže v lidech vyvolat pocit jako Róisín Murphy. Že je uprostřed tančícího davu, ale zároveň v intimním dialogu.