Recenze: Roxette přivezli solidní show. Nová zpěvačka nikoho nenapodobovala

Písně švédské dvojice Roxette tvoří neodmyslitelnou kulisu 90. let minulého století. Přestože příští rok oslaví 40 let od založení, pohled na sedačky rozestavené při jejich čtvrtečním koncertu v pražské O2 areně působil nepatřičně. Člověka napadalo, že by se tam dole mělo spíš tančit.

Úvodní skladba The Big L z roku 1991 hned zjitřuje nostalgii, obecenstvo na vyzvání tleská rukama nad hlavou do rytmu. Do mysli se přitom vkrádá spíš hlas otevírající jiný jejich hit Joyride, kde vyvolávač slovy „Come on, join the joyride, everybody, get your tickets here!“ zve kolemjdoucí k jízdě na kolotoči.

„Máme nového člena kapely, tuším, že to víte,“ představuje šestašedesátiletý zakladatel skupiny Per Gessle zkraje show zpěvačku Lenu Philipsson, která loni nahradila Marii Fredriksson zesnulou v roce 2019. Právě to, jak se nová tvář osvědčí, představovalo největší neznámou.

Na první pohled Lena Philipsson působí sebevědomě, v jejím projevu není ani záblesk trapnosti. Oproti předchůdkyni má hlubší a rockověji zabarvený hlas. Šaty s leopardím vzorem v odstínu citronu přesto mohou přivodit pocit, že člověk sleduje revival. Naštěstí se nová zpěvačka nesnaží nikoho imitovat a zůstává sama sebou.

Jako šestnáctiletá se v roce 1982 přihlásila do švédské talentové soutěže. Účinkovala v muzikálech, roku 2004 reprezentovala svou zemi v Eurovizi. Vystupuje jako televizní moderátorka, vybudovala si úspěšnou sólovou hudební kariéru. Do světa se její hlas ale dostal až díky Roxette, kteří jsou po kvartetu ABBA globálně nejúspěšnější skandinávskou kapelou.

Per Gessle a Marie Fredriksson dokázali ve druhé půlce 80. let zkombinovat ryzí písňový pop po vzoru Beatles s energií žánru glam rocku a melancholií synthpopu. Měli mnohem širší záběr než ABBA, která představovala evropskou odpověď na americké disco vycházející z černošských žánrů soul a rhythm and blues. I proto slavili Roxette v Americe větší úspěch.

Zatímco ABBA dostala na vrchol tamní hitparády „jen“ hit Dancing Queen, Roxette se to podařilo hned se čtyřmi kusy – The Look, Listen to Your Heart, It Must Have Been Love a Joyride. V době před internetem tam navíc prorazili zvláštní oklikou.

Jednoho amerického studenta na výměnném pobytu ve Švédsku zaujal lokální hit The Look natolik, že celé album přivezl o prázdninách 1988 domů a donesl jej do rádia ve státě Minneapolis. Nahrávka tam chvíli ležela bez povšimnutí, když ji ale DJ pustil, začala se samovolně šířit po celých USA a Roxette ovládli hitparádu, aniž by tam oficiálně cokoliv vydali.

Historka dokládá, jak rychle se jejich písně dokážou vpít pod kůži. Per Gessle si zakládá na výrazně melodických riffech, občas až poťouchlých. Je z nich cítit inspirace novou vlnou 80. let, kdy v hudbě padla všechna pravidla. Pocit volnosti dokázal Gessle naroubovat na přísnou skladbu ve stylu sloka, refrén, sloka, refrén, mezihra, dvakrát refrén. Z mnohých písní sálá hřejivý pocit radosti. A ten ve čtvrtek zažila i zaplněná O2 arena.

Jenže úspěch Roxette stejnou měrou dotvářel hlas a vzhled Marie Fredriksson. Na konci 70. let začínala v punkové kapele Strul a přestože Roxette hráli bytostný pop, jiskru i nespoutanost si udržela po většinu kariéry. Krátkým sestřihem a „outfity“ z latexu nebo džínoviny se vymykala image běžné popové hvězdy.

Obdobně ve čtvrtek na pódiu O2 areny působí její nástupkyně. Per Gessle vedle sebe potřebuje silný ženský hlas, Roxette vždy byli o dialogu muže s ženou. Lena Philipsson je přesně tak výrazná, aby nepůsobila jako doprovodná zpěvačka, a zároveň obyčejná, aby Roxette v roce 2025 nenapodobovali sami sebe.

Nová tvář svým projevem obrušuje hrany, které Roxette dříve vyčleňovaly z průměru, celkový dojem vyvažuje doprovodná kapela zahrnující i muzikanty, kteří s nimi účinkovali dřív. Nic tak nenaznačuje, že by aktuální turné bylo jenom o prodeji lístků. Vyznívá hlavně jako radostná pocta všemu, co Per Gessle s Marií Fredriksson dokázali. Znovu se o tom budou moci přesvědčit návštěvníci festivalu Benátská noc, kde Roxette zahrají příští rok.

Jako milá vzpomínka v Praze vyznívá například skladba Crash! Boom! Bang! Když úvodní sloku začne místo Marie Fredriksson zpívat Per Gessle, halou se prožene aplaus.

Rockové písně prokládají Roxette kusy se zvuky syntezátorů a provzdušněnými baladami, v zadní čísti plochy se postupně tvoří hloučky stojících lidí. Poskakují do rytmu, při baladách tančí v párech. Prázdný prostor kolem nich občas prořízne kužel reflektoru. Prořídlý parket může připomenout výjevy z kulturního domu nad ránem, tady ale z plochy místo únavy sálá radost.

Při hitech jako Fading Like a Flower (Every Time You Leave) nebo Wish I Could Fly hlas nové zpěvačky nelícuje s verzemi vypálenými do paměti. Během It Must Have Been Love se trochu utápí v nástrojích, publikum se ale poprvé sebevědomě přidává. Zpívat ze židle na rockovém koncertě je výkon sám o sobě, od skladby Dangerous už se návštěvníkům sedí obtížněji.

V jednu chvíli kytarista Christoffer Lundquist, kterého Gessle představuje jako „posledního žijícího hipíka v celém Švédsku“, hraje melodii Holka modrooká. Zvuk zkreslené kytary plynule přechází do Joyride. Praha se k této radostné jízdě přidává, stále ale vsedě.

Jako přídavek se sálem rozezní akordy písně Spending My Time zahrané Gesslem na akustickou kytaru, baladu se zpěvačkou uvádějí jen ve dvou. V komorním aranžmá vyniká skladatelský talent zakladatele Roxette.

Když pak za zvuku hitu Listen to Your Heart lidé konečně míří tančit přímo pod pódium, ochranka se nejprve snaží je znovu usadit. Boj s melodií i nostalgií ale prohrává a stahuje se ke stranám pódia. Fanoušci roztahují velké plachty, relikt oddanosti z minulého století.

Za solidní show bez náznaku trapnosti či podbízivosti si ji Roxette v Praze zasloužili. Nejlepší léta už mají za sebou, jejich hity ale stále fungují. Jinak by lidi ze židlí nezvedly.