Zázrakům se věří snáze než ženám. Nový český román jde ve stopách Tučkové

„Ona je tak krásná, maminko. Je tak dokonalá, že se před ní stydím,“ říká Kristina Raisová své matce Aloisii. Mluví o Panně Marii. Kristě se poprvé zjevila roku 1881 v lese nedaleko jejich hospody. Aloisie dceru vyslala s bandaskou pro borůvky a ona se vrátila s bílým obličejem, sesunula se na zem, víčka se jí chvěla a na čele jí vyrazil pot. „Viděla jsem ji,“ řekla zděšeně naslouchající matce a také Anežce, nejbližší kamarádce a nalezenkyni, která po boku Kristy vyrůstala v usedlosti Raisových.

Příběh druhé knihy osmadvacetileté spisovatelky a scenáristky Sáry Zeithammerové, kterou pod názvem Svatá nedávno vydalo nakladatelství Listen, vychází ze skutečných událostí okolo Kristiny Ringlové a takzvaného zázraku ze Suchého dolu. Čtrnáctiletá dívka na Náchodsku údajně třiadvacetkrát spatřila Pannu Marii. Na místě zjevení vzniklo poutní místo, které navštěvovaly davy. Církev se na zázrak dívala skepticky. „Varujeme před kupováním všelijakých písniček a modlitbiček i obrázků o Panně Marii suchodolské opakujíce, že to vše bez církevního schválení a ze zisku se děje,“ napsal biskup Eduard Brynych v březnu 1893.

O pár let později přibyl v životě Kristiny Ringlové další znepokojivý milník. Byla odsouzena za vraždu.

Román Svatá ale vypráví hlavně o víře. Nejen o té náboženské, ale také o víře, že člověku jeho nejbližší říkají pravdu. „Viděla jsem ji,“ opakuje si Aloisie dceřina slova, když v úvodu knihy přihlíží její popravě. V hlavě jí přitom vibruje otázka: „Opravdu, Kristo?“ Ani když dozorci zvedají rakev s dceřiným tělem, nedokáže se matka ubránit pochybnostem. „Já jsem nevinná. Jsi, dcero moje?“

O samotné vypravěčce čtenář brzy zjistí, že před lety ovdověla, přišla o syna a zbytek vesnice se na ni dívá skrz prsty. Proč, to se jen tak nedozvíme. Aloisie si s vysvětlováním dává načas. Důležité informace dávkuje po troškách, a navíc je stejně nespolehlivá jako dcera. Tak, jako je těžké věřit Kristě a údajnému zázraku, musí čtenář neustále přemýšlet, co všechno mu vypravěčka zamlčuje a kdy se na stránkách zjeví postava, která Aloisinu verzi příběhu zpochybní.

Podobný způsob vyprávění Sáře Zeithammerové není cizí. Zvláštní pocit čtenářské nejistoty prosakoval jejím debutem o mileneckém trojúhelníku Stehy, který jí předloni vynesl širší nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Divácké pochybnosti zase hrály důležitou roli v seriálu České televize Pět let, k němuž napsala scénář a kde dva protagonisté střídavě nabídli zcela rozdílné perspektivy na stejnou traumatickou událost.

S historickým románem Svatá se teď Zeithammerová ukazuje jako autorka mimořádně širokého záběru, do kterého patří také chystaný film o malířce Toyen nebo připravovaná minisérie podle bestselleru Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové.

Tomu se ostatně nový román dost přibližuje. Pečlivě vyrešeršovaná Svatá také aktualizuje lokálně laděný příběh s tajuplným nádechem, přičemž spisovatelka ví, že tu nejde jen o atmosféru, ale také mezilidské vztahy a společenskou hierarchii. O to, kdo může konat svobodně, kdo je naopak obklopen předsudky.

Když Sára Zeithammerová před časem mluvila v podcastu Lit o své fascinaci 19. stoletím, přiznala, že ji nejvíce zaujalo, jak moc byly ženy té doby definovány poměrem k mužům. Aloisie je jimi obklopena, ačkoli se dobrovolně rozhodla být osamocenou vdovou. A Krista a zázrak? Není ani hezká, ani dost pokorná, aby mohla dostat posvěcení od církve.

„Muž dokáže ženu pozvednout, ale obráceně to nejde,“ říká Aloisii její otec ve druhé polovině příběhu, kdy už toho o málomluvné vypravěčce čtenář ví docela dost. Tuší, že má co dočinění s problematickou postavou, jejíž konání bývá morálně nejednoznačné. Ale máme jí věřit méně než mužům, kteří chtěli s Aloisií spát nebo měli zájem si přivydělat na stovkách poutníků směřujících za Kristou a jejím zázrakem?

Svatá nikdy nespadne k tezovitosti nebo jednoduchým verdiktům o mužích či ženách. Napětí buduje nejen tím, jak čtenáři hází drobky nápovědy v podobě ústřižků z budoucnosti, ale také neustálou nejistotou, jestli nám neuniká nějaká zásadní indicie, něčí svědecká výpověď. Nebo jestli nám prostě někdo nelže.

Stylisticky Svatá žádné zázraky nenabízí. Je to prostě řemeslo. Pár zajímavých přirovnání tu nuluje hrstka těch křečovitých. Rukopis Zeithammerové také zatím nepoznáte podle první stránky textu. Příběh ale dávkuje s perfektním načasováním. Tajuplné motivy se časem zaoblují v křivkách nevyřešených ublížení, přicházejí další a další hořké pointy. Při několika scénách dokáže autorka zasáhnout tak přesně, až to zabolí.

Ne, Svatá na první pohled není optimistické čtení. Přesto je románem o houževnatosti a lásce. Zvítězí ten, kdo uvěří. Ať už přízraku Panny Marie mezi stromy, své vlastní dceři, nebo jedné ztrápené, ale nikdy se nevzdávající vypravěčce.