Hlavní obsah

Seriál, který „udělal“ Netflix. Stranger Things teď loví démony uvnitř duše

Foto: Profimedia.cz

Stranger Things jsou zpět — větší, děsivější a divácky ještě populárnější. Zachrání Netflix tak, jako ho před lety proslavili?

Reklama

2. 6. 16:00

Netflixový hit Stranger Things přichystal pompézní návrat. Všechno, co fungovalo dřív, je zpět a větší. Napočtvrté sice staré známé triky občas unavují, přesto se velkolepá série povedla.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

První řada Stranger Things přišla v létě roku 2016 jako zjevení a velmi rychle se stala jednou z vlajkových lodí streamovacího gigantu Netflix. Parta sympatických dětí milujících hru Dračí doupě vyšetřovala zmizení svého kamaráda Willa a navzdory skepsi dospělých rodičů postupně zjišťovala, že za vším stojí nadpřirozené síly utajované zlotřilou vládou dělající v laboratoři nehumánní experimenty. Tvůrci seriálu, bratři Dufferové, tu vsadili na pohádkovou atmosféru milovaných filmů osmdesátých let. Stranger Things se tehdy dávaly přídomky jako „spielbergovské“ nebo „carpentrovské“, na což ostatně upomíná samotný soundtrack tvořený převážně syntezátory, které si s takovými snímky bytostně spojujeme.

Diváci nostalgicky vzpomínali na hity jako E.T., Stůj při mně nebo Krotitelé duchů. S inspirací se ale pracovalo citlivě a filmaři navíc často na kultovní filmy otevřeně odkazovali. Zafungoval poutavý příběh a charismatické postavy v čele s Winonou Rider, která se jako ikona tehdejší doby vrátila zpátky, tentokrát už v roli starostlivé mámy. Ale také eskapismus a právě onen příjemný návrat do osmdesátých let, kdy bylo vše ještě zdánlivě v pořádku. Kluci a holky se proháněli po bezpečných předměstích na kolech, hráli stolní hry a vrcholem techniky byla vysílačka nebo magneťák. Ti nejmladší mohli u seriálu snít o idylické minulosti, kterou nezažili, a starší diváci pak zase vzpomínat na své časem zidealizované dospívání nebo dětství.

Horor uvnitř nás

Mezitím uběhlo šest let. Ze Stranger Things se stal kult sám o sobě a retrománie se od té doby rozjela ještě ve větším. Nová řada pak pokračuje v nastoleném vývoji, kdy je každá další velkolepější a s postupným dospíváním titulních hrdinů taky drsnější a hororovější. Tvůrci počítají s tím, že společně s postavami také stárnou jejich diváci, a tak se letos dočkáváme zdaleka nejděsivější série. Předpokládalo se, že po pandemii se bude seriál vracet v přívětivější poloze a ještě více zatlačí na eskapismus pro něj typický, ale nakonec je všechno jinak. Při sledování se člověk neubrání dojmu, že způsob, jakým démon Vecna útočí na své osamělé a utrápené oběti, tedy skrz jejich traumata a potlačené vzpomínky, není v kontextu globální katastrofy posledních dvou let náhodou.

Zatímco minulá stvoření se spíše krčila ve tmě a děsila třesoucím se nábytkem a blikajícími světly, letos je samotné monstrum, démon Vecna, od začátku vidět v celé své hrůze: poločlověk bez nosu a bez kůže se šlachovitým tělem plným ranek a pórů s hákovitými prsty, které prostrkává svým obětem skrz obličej, než jim vypadnou oční bulvy. Je sice v něčem až žánrově groteskní, ale působí skutečný fyzický děs. Scény z „našeho“ světa, kde se lidem lámou v levitaci končetiny a kroutí se jim obličej do znetvoření, jsou pak vyloženě hororové. Stranger Things vždycky byly trochu strašidelné, ale tentokrát působí nekompromisně, až místy připomínají body horory Davida Cronenberga.

Neonová Hra o trůny

Jedná se také zdaleka o nejdelší řadu, což bylo od samotného oznámení předmětem spekulací i posměchu lidí na sociálních sítích. „Trochu s humorem jsme říkali, že tahle série je taková naše Hra o trůny, protože je tak roztáhlá a rozvrstvená,“ řekli tvůrci Dufferové v rozhovoru pro americký server Deadline. Jako jeden z hlavních důvodů pro tuto délku (většina epizod má kolem hodiny a čtvrt) pak uvedli, že chtěli vůbec poprvé objasnit, jak se tajemné síly do městečka Hawkins dostaly a proč vlastně terorizují místní obyvatele.

Nové epizody střihově střídají hned několik rovin příběhu, až má člověk pocit, že sleduje velkofilm, v němž o divákovu pozornost soupeří James Bond, Vetřelec i Harry Potter najednou. Vůbec poprvé se tu postavy od sebe oddělí do několika míst nejen po Americe (Nevada, Kalifornie a Aljaška), ale také se podívají přímo do Ruska, které v seriálu hraje od začátku kvůli inspiraci konspiračními teoriemi z dob studené války velkou roli. Někdy to vede k dost nesoustředěnému vyprávění a rozmělněné atmosféře. V každé ze čtyř hlavních příběhových linek bychom navíc našli spoustu výplňových scén, které mohly skončit na podlaze střižny. Postupně se ale příběh usazuje a je víc soustředěný, což mu prospívá — a Stranger Things pak zase působí ve své plné síle.

Bratři Dufferové tak z velké části splnili, co slíbili. Jejich megalomansky působící projekt se i v dobách, kdy enormní popularita Netflixu začíná pomalu upadat, vyplatil. Týden po vydání se čtvrtá série Stranger Things stala nejsledovanějším anglicky mluveným dílem v historii platformy.

„Tehdy jsem pochopila, že temnota znamená padat bez jasného konce. Ta temnota není o absenci světla, ale o úplném pohlcení jazyka,“ napsala americká básnířka tchajwanského původu Victoria Chang v loňské oceňované sbírce Obit (zkráceně pro obituary, tedy nekrolog). To, co nejvíc ohrožuje hrdiny nové série Stranger Things, je neschopnost mluvit o svých bolestech.

Jedenáctka je šikanovaná na nové střední škole, ale svému klukovi Mikovi to radši zamlčuje, než to katastrofálně a násilně praskne na povrch. Max se trápí smrtí nenáviděného a později milovaného bratra, kterou si vyčítá, ale nedokáže to nikomu říct a raději se schovává ve smutné, ale nadějeplné osmdesátkové hudbě (Kate Bush v této řadě hraje stěžejní roli a taky jí to zaslouženě po letech zase vystřelilo na vrchol hitparád). Jonathan s Nancy zažívají krizi ve vztahu na dálku. Oba se trápí a ví, že to budou muset jednou řešit naživo, ale raději se jeden druhému vyhýbají a vyrovnávají se s tím po svém. Nancy typicky vysokým pracovním nasazením ve školní redakci a Jonathan kouřením trávy se svým novým kamarádem Argylem (vítané zpestření nové řady zábavným Eduardem Francem).

Will zase ztrácí blízkost se svým nejlepším kamarádem Mikem, kterému nejspíš maluje obraz, protože slovy se nedokáže vyjádřit. Lucas přišel o lásku s Max, ale protože s ním ona nemluví, rozhodne se raději přejít ze světa „geeků“ a dračáku do basketbalového týmu mezi populární kluky a doufá, že si ji tak znovu získá.

Neschopnost mluvit, sdílet, se projevuje i v konfrontaci s démonem Vecnou. Své teenagerské oběti oslabuje tím, že je zahlcuje vlastními výčitkami a výjevy z potlačovaných vzpomínek. Jejich síla nakonec nešťastné teenagery doslova rozdrtí.

Hrůzostrašná úmrtí v nových Stranger Things by se dala interpretovat jako metafora na rostoucí počet sebevražd amerických dospívajících.

Symbolicky se tak zdá, že u seriálu založeném na nostalgii, je největší monstrum minulost: přátelství, láska a dětství, která odchází, a pak traumata, která se naopak neustále připomínají. A naše neschopnost o tom všem otevřeně mluvit.

Foto: Profimedia.cz

Eleven je zpátky. A brzy se vrátí i všechna její traumata

Nostalgie po sobě samém

Co je letos zajímavé, je, že se také reflektuje dopad hrůzných událostí z minulých sérií na komunitu malého městečka Hawkins. Především se řeší závěr třetí série, při kterém zemřelo několik místních obyvatel. Poprvé se zdá, že události seriálů mají konsekvence a lidé se zamýšlí nad tím, co se to vůbec kolem nich děje. Nacházejí různá vysvětlení od těch základních, tedy že je městečko prokleté, až po nejdivočejší konspirace, např. že děti a puberťáci hrající dračák jsou ve skutečnosti součástí satanského kultu. Seriál je však příliš zaměřený na titulní hrdiny a jejich vztahy, než aby mohl pořádně prozkoumat psychologii uzavřené komunity čelící tragédii (jako se to povedlo např. loni Mare z Easttownu), ale snaží se to alespoň naťuknout.

Je důležité říct, že všechno, co fungovalo v prvních sériích, tu funguje dál. Pořád je to velmi zábavný a dobrodružný seriál, který si bere to nejlepší ze svých vzorů z minulého století, a pomocí sympatických postav na tom staví něco trochu nového a jednoznačně poutavého. Největší problém spočívá v tom, že už to prostě dělá počtvrté. Milované a nepravděpodobné duo krasavce Stevea (Joe Keery) a roztomilého excentrika Dustina (Gaten Matarazzo) má stále skvělou dynamiku, ale už jsme ji zbožňovali tolikrát. Když se děti vydají na kolech po Hawkinsu, působí to pořád zároveň epicky i dojemně, ale protože se dojímáme nad tím, že jsme ten skoro stejný záběr sledovali před šesti lety. Jedna z linek se vrací do minulosti, a přestože má důležitost v příběhu, nabízí se otázka, jestli nejde hlavně o to sledovat Jedenáctku s tím samým krátkým účesem a v té stejné nemocniční košili jako v první sérii.

V určitých chvílích se nejde ubránit pocitu, že nostalgii po osmdesátých letech teď nahradila nostalgie po prvních řadách Stranger Things. Na druhou stranu, samu nemožnost návratu do dětství a do minulosti si Stranger Things vytyčily jako jedno z hlavních témat.

Překvapivě slabé kritické přijetí nové série možná souvisí právě s tím. Tak moc bychom si přáli vrátit se ke kouzlu prvních řad, až musí nutně přijít zklamání, že opakovaně to prostě není to samé. Stejně jako hlavní hrdinové zjišťují, že staré vztahy s blízkými už nejsou tak silné jako dřív a pomalu se učí, jak jít v životě dál. Vzhledem k aktuálnímu diváckému úspěchu je pravděpodobné, že Stranger Things budou pokračovat. Bude zajímavé sledovat, jestli se jim podaří příběh posunout společně s postavami někam, kde jsme s nimi ještě nebyli.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované