Bohaté vraždil, chudé také. Po Robinu Hoodovi ve filmu zbývají vdovy a sirotci

Básně tvoří základ legendy o rebelském zbojníkovi z anglického Sherwoodu, který bohatým bral, chudým dával, miloval lady Marianu a bojoval proti zlotřilému šerifovi z Nottinghamu. Nový film Smrt Robina Hooda, jejž od čtvrtka promítají česká kina, sice také vznikl na motivy stejnojmenné balady ze 17. století, avšak obrací ji naruby. A idylické představy berou za své nejbrutálnějším možným způsobem hned v prvních dvaceti minutách.

V setmělé, mlžné a zablácené krajině se lidé víceméně vzájemně vraždí na potkání. Špinavý vagabund s prošedivělým plnovousem Robin Hood, kterého hraje Hugh Jackman, žije v neustálých obavách, že ho dostihne jeho vlastní pověst a vezme na sebe podobu buď náhodného lovce odměn, nebo mstitele, kterému dříve zabil příbuzného.

Na začátku hrdinu vyhledá jeho druh Malý John. Ten před lety zamordoval pocestného, převzal jeho identitu a v blízké vesnici založil rodinu, jenže teď na něj přišli a on potřebuje situaci „vyřešit“ – což v jazyce zbojníků znamená krveprolití. Následuje přehlídka nekonečného koloběhu krutostí a odpudivě podaného násilí, které jako by vypadlo ze snímku Seveřan od Roberta Eggerse, odchovance filmového studia A24.

Příměr není náhodný. Do americké distribuce Smrt Robina Hooda uvedla právě tato společnost, jejíž snímky jako Čarodějnice nebo Midsommar kombinují naturalistickou drastičnost s psychedelickou mystikou. Smrt Robina Hooda do tohoto portfolia dobře zapadá.

Novinku napsal a natočil Michael Sarnoski, kterého budou znát spíše milovníci „divných“ filmů – je autorem jednoho z nejvýraznějších snímků, které Nicolas Cage natáčel v období, kdy se nechával angažovat do výstředních nezávislých hororů typu Mandy nebo Barva z vesmíru. Sarnoski ho obsadil do svého debutu Prase, jehož protagonistou byl sběrač lanýžů pátrající po uneseném milovaném praseti.

Smrt Robina Hooda teď režisér natočil jako středně nákladný film za zhruba 20 milionů dolarů (v přepočtu 420 milionů korun), z nichž značná část pravděpodobně putovala na konta hereckých hvězd. Kromě Hugha Jackmana ve snímku účinkují Jodie Comer, Bill Skarsgård a Murray Bartlett. Ten však hraje muže postiženého leprou, takže si ho přes obvazy a maskérské aplikace mnoho neužijeme.

Jackmanovu tvář zase pokrývají špína i nepěstěný plnovous, přičemž kamera ho neustále halí do stínů. Má opravdu daleko ke klasickým ztvárněním tohoto hrdiny, od Dobrodružství Robina Hooda s hercem Errolem Flynnem z roku 1938 až po Robina Hooda: Krále zbojníků s Kevinem Costnerem z 90. let minulého století.

Ani souboje v novince nemají efektní podobu secvičených šermířských sestav, naopak, bojující se tu obvykle po první ráně válí v bahně a snaží se dorazit svého rovněž zraněného soka. Rány film předvádí s naturalistickou odpudivostí. Na někoho může působit uhrančivě, na jiné až příliš nihilisticky. Pro obojí se dají najít dobré argumenty.

Každopádně úvodní pasáž určitě tvoří nejkontroverznější část filmu. Poté se děj společně s těžce zraněným Robinem Hoodem přesouvá do odlehlého ostrovního převorství, kde o zraněné a nemocné pečuje jeptiška Bridget, jež v podání Jodie Comer vede komunitu opuštěných dětí a trvale zmrzačených dospělých. V této části filmu už se zdaleka tolik nevraždí, i když na příběh neustále dopadá hrozivý stín nelítostného násilí.

Právě tady se naplno ukáže ústřední téma filmu. Režisér předkládá jakousi středověkou obdobu takzvaných revizionistických westernů. Šlo o filmy, které se začaly dívat střízlivějšíma očima na období takzvaného Divokého západu, jež mělo v klasických westernech punc romantické krajiny plné nebezpečenství a dobrodružství tříbících mužský charakter. Ve snímcích Sergia Leoneho, Sama Peckinpaha či později třeba v Nesmiřitelných od Clinta Eastwooda se kovbojové a bandité proměnili ve špinavé, buranské vrahouny stravované nenávistí. A kdykoli mohlo propuknout nevyzpytatelné násilí.

Robin Hood v režii Michaela Sarnoského a podání Hugha Jackmana je právě takovým zabijákem, jehož jediným odkazem zůstávají vdovy a sirotci a který je znechucen z vlastní existence, jež ho vždy znovu obloukem přivádí k potřebě zabíjet.

Novinka je obzvlášť pozoruhodná v tom, jak se zde střetává legenda a pravda o protagonistovi. Sám několikrát mluví o tom, jak zpola vybájené historky o jeho dobrodružstvích ještě víc roztáčely spirálu pragmatického vraždění. Mýtus mu natolik přerostl přes hlavu, až začal tajit svou totožnost a nemilosrdně se zbavovat každého, kdo by ji mohl prozradit.

O tom, kolik je v Hoodově životě poezie, půvabně vypovídá jedna scéna. Hrdina chce po Malém Johnovi v podání Billa Skarsgårda, aby vymyslel básnické přirovnání k rudým vlasům jeho nové manželky. Druha nenapadne nic lepšího, než ji přiblížit k prolité krvi.

Chytře se legenda a pravda o Hoodovi protínají i na konci, kdy protagonista naposled mluví o svých skutcích k dívce, jež netuší, že je dcerou Malého Johna.

Film má hluboce vážný, elegický tón. Na diváky má působit jako monumentální balvan, který hrdina vláčí na zádech. Někteří kritici snímku vyčítají nedostatek lehkosti, je to ale spíš otázka toho, zda přistoupíme na hru, kterou s námi režisér hraje.

Smrt Robina Hooda spojuje vznešený, velebně okázalý tón mýtů s tragickým patosem příběhů o životních ztroskotáních. Není divu, že má pomalé tempo, sošně strnulé herectví a že nás sklíčenou krajinou provází za doprovodu baladických popěvků. Je to podobná stylizace jako v mytologických filmech tvůrců kolem A24. Režisérovi Sarnoskému se ji podařilo hladce propojit s přehodnocením mýtu a pojednáním o zhoubné moci hrdinských příběhů.

Historické drama shodou náhod vstupuje do českých kin v době, kdy jim vládne jiný mytický geroj, který zakouší trpký důsledek svých hrdinských skutků. Ne, že by král zbojníků mohl konkurovat mocné Odysseji v tržbách – na to nemá ani rozpočet, ani oslavovaného režiséra. Sebekritický přístup obou filmů ale svádí ke srovnání.

Smrt Robina Hooda je mnohem ponuřejší a nihilističtější, s Odysseou od Christophera Nolana ji ale spojuje skeptický pohled na motiv hrdinství. Což je silně současné téma, v západní kultuře běžné nejpozději od globálního traumatu druhé světové války.

Nolan také chápe Odyssea nikoli jako hrdinu, ale tragickou postavu, která sice bojuje s monstry, ale jejíž každé dobrodružství má v sobě zároveň pachuť trpkého selhání. Namísto zvěstí o slavných činech se k břehům jeho rodné země dostávají historky o mořských národech, které porušují i ta nejzákladnější pravidla mezilidské slušnosti.

U Sarnoského filmu by asi nikoho nenapadlo přemýšlet, do jaké míry je věrný básnické předloze. Snímek dává jasně najevo, že se na legendu o Robinu Hoodovi dívá bez iluzí. Do menší míry ale totéž platí pro Odysseu, kde také nedává smysl ptát se po akurátnosti, protože rozhodně není Homérova, ale naprosto očividně Nolanova.

Smrt Robina Hooda nabízí mnohem okrajovější filmový zážitek, který po divácích chce hodně specifické a ne příliš komfortní naladění. Stojí ale za to sledovat tenhle pomalý soumrak jedné legendy až do finálního setmění.