Silný nový hlas amerického filmu. Sorry, Baby vypráví o drsném prožitku

Ve filmu nazvaném Sorry, Baby, který minulý měsíc uvedl karlovarský festival a tento čtvrtek ho začínají promítat kina, hrdinka Agnes vřele vítá u sebe doma nejlepší kamarádku Lydii. Drobné slovní výměny napovídají, že jsou si blízké a několik let po univerzitních studiích v sobě stále mají nakažlivě upřímnou, dívčí energii. Jak se však v citlivém, promyšleném, zprvu nenápadném, nakonec však strhujícím debutu komičky Evy Victor záhy ukáže, bezprostřední dívčí povídání ukrývá hluboký smutek.

Jednatřicetiletá v Paříži narozená Američanka hořkou komedii nejen napsala a natočila, také se obsadila do role Agnes. O to pozoruhodnější je, s jak jistou rukou se chopila režie. Film měl premiéru na festivalu Sundance, kde často mívají úspěch hřejivé, byť hořkosladké americké příběhy vytěžující různá zákoutí tamní nezávislé kinematografie.

Sorry, Baby jistě má své předobrazy. Eva Victor se pohybuje někde mezi jemnou potměšilostí Grety Gerwig a temnějším humorem či syrovými emocemi Phoebe Waller-Bridge, což jsou obě herečky a také tvůrkyně. Debutantka však našla vlastní tón, jak vyprávět o drsných prožitcích – neokázale, místy vtipně, přitom s upřímností, ze které chvílemi mrazí.

Agnes stejně jako Lydie studovala v univerzitním městě kdesi ve státě Massachusetts. Ale zatímco Lydie žije v New Yorku, Agnes se tu stala profesorkou anglistiky. Žije osaměle, jen neohrabaný soused s ní nejspíš občas sdílí lůžko, avšak zjevně nejde o žádný vztah. Až později vychází najevo, že Agnes přebrala místo i kancelář po profesorovi, k němuž vzhlížela a který jí ublížil.

Sorry, Baby je mimo jiné film nacházející nečekané cesty, jak vyprávět o sexuálním násilí. Nečiní z něj téma, jež by bylo neustálou hlavní agendou, o to bolestivější je ale sledovat, nakolik se tato zkušenost na Agnes podepsala.

Snímek nevykresluje hrdinku jako trpící oběť, neredukuje ji na člověka, který přežil hrůznou událost a musí se s ní nadále srovnávat. Agnes je bystrá a okouzlující, přitom někdy jedná komicky a divně, jako by mezi ostatní lidské bytosti vpadl zvláštní kus kamene a teď tam hodlá pobývat a mít na věci názor.

Film chytře pracuje s dělením do kapitol, které nechronologicky vyobrazují různé roky Agnesina života, a tím i různé fasety její osobnosti. Eva Victor vypráví o své generaci, o mladých ženách, jež s nechutí odkládají román Lolita od Vladimira Nabokova. Jediným citoslovcem vyjádří, jaký mají na některé věci názor.

Přesto nejde o mezigenerační vymezování. Když Agnes prochází panickou atakou a traumata z minulosti jí doslova usedají za krk, nachází nečekanou pomoc i pochopení u postaršího chlapíka. Naopak když jde nahlásit na univerzitu, co se jí stalo v bytě místního šéfa anglistiky, který dal hned druhý den výpověď, od dalších členek sboru se dočká velmi komisního přijetí. Už tu nepracuje, nedá se nic dělat, běžte s tím na policii. „Jsme ženy,“ říká závěrem jedna z dam. Zní to spíše jako „Jsme roboti“ než coby vyjádření empatie.

Většina snímku sestává z podobných drobných interakcí na pomezí bezděčné komiky a čehosi syrovějšího. Eva Victor umí do své postavy vtělit zvláštní neohrabanost, neotesanost, a přitom i křehkost. Podařilo se jí natočit dílo, k němuž bezezbytku patří přídomek upřímné, ale nikoliv ve smyslu naivní.

Sorry, Baby je film, který s každou scénou roste. Někdy stačí málo, třeba když Agnes schovává pod bundou čerstvě nalezené kotě a sveřepě tvrdí u pokladny, že do obchodu s potravinami žádné zvíře nevpašovala. Pronikavé mňoukání ji opakovaně usvědčuje ze lži. S podobnou přímostí a rozhodností hrdinka komentuje takřka jakékoli dění, ať už jde o povahu neoblíbené spolužačky, nebo tvar penisu souseda, který se jí zrovna promenuje koupelnou.

Nejde jen o vtipné momenty, z podobných situací vyvstává Agnes jako pronikavá pozorovatelka. Umí stejně neotřele rozebírat vrcholy anglicky psané literatury jako situace ve svém okolí.

Eva Victor reprezentuje novou generaci komiček, které se neschovávají za své neurózy tak okatě jako starší tvůrci typu Woodyho Allena. Křehkost a bolest ukazuje upřímněji, také ale zvládá ostře pojmenovat, co ji pálí. Jen to nedělá s kadencí sedmi vtipů za minutu.

Sorry, Baby místy ani nevypadá jako komedie, naopak je to mnohdy vážná, bolavá záležitost. Tím spíše dokáže v pravým moment odzbrojit nečekaným vtipem.

Jde bezesporu o jeden z nejpůsobivějších debutů poslední doby, už proto, jak citlivě promlouvá o obtížném tématu. Vyjadřuje obavy a smutky celé jedné generace a zároveň zůstává příběhem, který sází na silné a uvěřitelné postavy, nikoli na modelová zvolání.

Smysl mnohoznačného názvu Sorry, Baby plně odhalí až poslední scéna, kde se Agnes opět prokáže jako neohrabaná a zároveň enormně křehká bytost. Takových je v současné kinematografii málo.