Hlavní obsah

Meky Žbirka a jeho Posledné veci. Posmrtné album zní jako nový začátek

Foto: Profimedia.cz

Posledné veci mohou pro spoustu posluchačů být „věcmi prvními“.

Reklama

22. 6. 9:15

„Mňa baví stále sa pozerať dopredu a robiť nové veci,“ říká Miro Žbirka v úvodu alba Posledné veci, posmrtné desce, kterou dokončil syn David. Přesně podle tátova odkazu, s láskou ke všemu novému.

Článek

Když loni na podzim vycházely nekrology jednoho z nejslavnějších zpěváků československého popu, opakovalo se v nich jedno. Málokdo dodával domácí scéně tolik svěžesti. Hudební publicista Miloš Hroch psal o Žbirkovi jako o poptimistovi, tedy o umělci, který popové hudbě vracel vážnost a dokázal stírat hranice mezi alternativou a mainstreamem.

Jeho hudba se v rádiích hraje už tak dlouho, že si Žbirka vysloužil nálepku rockového velikána, člověka, který by mohl lakonicky přehlížet moderní trendy a kroutit hlavou nad hity Billie Eilish. On ale dělal přesný opak. Do konce života pilně studoval, co nového se děje v současné hudbě.

V osmdesátých letech tak jako jeden z prvních československých hudebníků začal koketovat s elektronickými sekvencery a syntezátory. Před několika lety zase zkoušel, jaký zvuk jeho hudbě přinese spolupráce s producenty o dvě generace mladšími, než byl on sám. Právě tak se ostatně začalo rodit i album Posledné veci.

„Tenkrát byla idea taková, že já zkusím udělat pár aranží a uvidí se,“ vysvětloval vznik desky její producent, sedmadvacetiletý Mekyho syn David. Táta mu posílal zpěvové party s klavírem nebo kytarou, David vymýšlel zvuk. Nakonec Žbirka starší svěřil synovi celou desku. „Táta to moderně chtěl. On byl ten typ, co se po nějaké době začne nudit, a chtěl změnit sound,“ vzpomínal David Žbirka v rozhovoru pro magazín Reportér.

Možná i proto Posledné veci vůbec nezní jako epilog nebo vyprázdněné památeční album. Je to plnohodnotná deska, která oslavuje chuť do života, houževnatost a lásku – zejména tu mezi otcem a synem.

Nejsi sám

„Dávno už viem / že chodím jak tieň,“ zpívá Miro Žbirka v úvodu skladby Nejsi sám. Člověk ale tuší, že pointa písně, která svým lehkonohým zvukem připomíná kapelu Davida Žbirky Sunnbrella, nebude v rezignaci. „Nejsi sám / můj maják / v moři zla / ve vlnách / rozeznáš,“ zpívá Žbirka starší v refrénu. Symboliku nejposlouchanější písně desky posouvá hlouběji i fakt, že na ní zpívá David. Zní tak jako dialog lidí, kteří se nikdy neopustí. Je to skladba, kterou si stačí pustit jednou, aby v člověku vyvolala pocit nekonečného „on repeat“. Možná i proto písni tak sluší aranže připomínající letní bezstarostný hit, který se na konci rozplyne do zvuku mellotronu, klávesového sampleru vyvinutého v šedesátých letech v britském Birminghamu, jenž svým konejšivým vibratem dokonale evokuje dětství.

Posledné věci jsou plné nenápadných producentských hříček, které se těžko popisují, ale vyvolávají silné asociace. Když Miro Žbirka ve skladbě Z tej vôně zpívá o nešťastné Marilyn, která „měla voni a viac už nic“, jeho hlas přikrývá autotune, nástroj, ve kterém tóny dolaďuje počítač. Zatímco američtí rapeři znějí s autotunem jako cool roboti, z hlasu Mekyho Žbirky dělá cosi křehkého. Z tej vôně je ukolébavka zpívaná přeludem, po kterém v našem světě zbývají poslední prchavé věci – třeba kolínská v šatníku nebo soubory audiovzkazů a posledních poznámek v zápisníku.

David – album (všetko)

„Táta si vždycky psal poznámky, co je třeba udělat: zavolat producentovi, vyvézt popelnici, koupit nové repráky… A mezi těmihle hesly jsem si v listopadu přečetl i řádek: David – album (všetko). Připadalo mi až vtipné, jak tím zdůraznil své přání, a považuju to za poslední slova, která mi byla určena,“ řekl David Žbirka v rozhovoru pro magazín Reportér. Ono „všetko“ je možná nejvíc slyšet ve skladbě Ríša snov, nejodvážnějším, ale také nejméně přesvědčivém kusu z celé desky.

Meky Žbirka zpívající v doprovodu tanečních beatů jak od Moderat je sice nečekaný tah, ale paradoxně nezní vůbec moderně. Na to je elektronický podklad moc generický a šablonovitý. Žbirkovo písničkářství tu hraje druhé housle a v soutěži současné elektronické scény (i kdybychom počítali jen producenty a producentky z Česka a Slovenska) tahle skladba neobstojí.

To ale nevadí. Ríša snov je chvilkové zakolísání na albu, které dokazuje, že koketování s moderním zvukem a odkazování se k současným kapelám Žbirkovi funguje. Třeba když ve skladbě Naivná vytváří zasněnou atmosféru jako od amerických Beach House. Posledné veci ale nejsou silné pro svou schopnost adaptace jako spíš proto, že se jim daří umělce zahaleného aurou legendy ukázat v novém světle. Žbirka na Posledných vecech působí lidsky a zranitelně, jako si to ostatně současný pop od svých největších hvězd žádá.

Autora této recenze provázel zpěv Mira Žbirky celé dětství, ale vždycky spíš pasivně. Zpěvákovy hity tvořily soundtrack při obědech u babiček, na koupalištích a v televizních estrádách. Byl to „ten pán, co miluje Beatles“, aniž by člověku došlo, že nezbožňuje jen jejich hudební katalog, ale i liverpoolskou schopnost reinvence.

Posledné veci nejsou Mekyho revoluční deska jako spíš album, které by mohlo zažehnout malé, osobní revoluce v nových posluchačích. Kdo doteď Žbirkův hlas vnímal periferně, se díky téhle desce nepochybně stane fanouškem. Posledné veci budou pro spoustu mladých lidí věcmi prvními, vstupní deskou do diskografie hudebníka, který čtyřicet let budoval československý poptimismus. Nic lepšího asi o posledním albu moderného chalana Žbirky říct nejde.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované