Hlavní obsah

Ladislav Špaček: Já ruku podávám. Pandemie nám etiketu nevezme

Foto: Archiv Ladislav Špaček

Základy etikety v době koronavirové. Rozhovor s Ladislavem Špačkem.

23. 5. 10:15

Sepsal pravidla rouškové etikety. Ladislav Špaček, bývalý mluvčí prezidenta a především popularizátor společenských pravidel, je hostem Výzvy Seznam Zpráv.

Článek

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Dostává etiketa během pandemie na frak?

To víte, že ano, na každém kroku. Už jenom to, jak vypadáme, jak se zdravíme, jak stolujeme. Myslím, že se všichni těšíme na to, až tahleta panika skončí a až se začneme zase chovat normálně. Teď jsme museli trošičku ustoupit od některých zavedených zvyklostí a pravidel, od úzu v etiketě, který tady panuje stovky let. Ale věřím, že se k němu co nejdříve zase vrátíme.

Takže věříte, že se společenské chování hned po pandemii vrátí do starých kolejí?

Nenecháme si vzít všechny ty tradiční zvyklosti, které se vytvářely celá staletí.

Někomu by to možná vyhovovalo.

To nevím, kdo by rád akceptoval nosit roušku na věky? Ne, to ne.

Stisk ruky byl tím, co lidé kvůli koronaviru odbourali jako první. Nestane se tenhle pozdrav minulostí?

V žádném případě. Stisk ruky je nenahraditelný. Ruku si podáváme už od starého Říma. Dáváme tím najevo, že přicházíme v míru, nemáme v ruce zbraň. Podání ruky je velmi symbolické gesto. Toho druhého jím vnímáme velmi intenzivně. Ruka nebo přesněji dlaň je nejcitlivější částí ruky, a proto vnímáme třes, vnímáme stisk, jeho intenzitu, případně takovou tu leklou rybu. Vnímáme teplotu, vlhkost, to všechno jsou informace o tom druhém, které podvědomě vstřebáváme. Nějaká jedna nemoc, byť je to pandemie, nám tento pozdrav nevezme. Vrátíme se k němu, jakmile to bude možné.

Takže ani Ladislav Špaček teď během nouzového stavu ruku nepodává?

Podávám, podávám ruku…

A s jakými reakcemi se setkáváte?

Podávám si ruku s přáteli, podávám si ruku s ženami, které mi ji nabídnou samozřejmě. A podávám si ruku se všemi lidmi, u kterých vycítím, že je to ok. Samozřejmě jsou pak případy, kdy vidím už z dálky, takže jenom se jaksi pozdravíme symbolickým gestem bez toho tělesného kontaktu. Protože tahleta nemoc v některých lidech budí obavy, to jsou takoví ti úzkostlivější. Ale pak jsou lidé, kteří to mají „na háku“. A kteří dodržují ta zásadní pravidla, jako třeba nošení roušky, protože to nařídila vláda a nechceme dostávat pokuty. Ale nebudeme z toho dělat vědu, že bychom se třeba omezovali v osobním kontaktu.

Všímal jste si v ulicích, čím vším lidé podání ruky během pandemie nahrazují?

Ano, ale všimněte si, že všichni si z toho dělají legraci. Nahradili podání ruky třeba dotekem loktů. Dokonce i princ Charles zdraví staroindickým namaste, sepjatýma rukama a úklonou. Mezi mladými je velmi oblíbený fist bumping, kde se dotknou hřbety rukou sevřené v pěst. To je starý pozdrav, jenž se praktikuje už celá staletí na zámořských lodích, které jsou živnou půdou pro nejrůznější choroby. No a samozřejmě také potom ještě veselý puberťácký pozdrav nohama. Ale myslím si, že ta zdvořilá klasika se po dvou, třech měsících nevytratí.

Jako první odkládá roušku žena

V pondělí se rozvolní pravidla pro nošení roušek, lidé je budou při dvoumetrovém odstupu moct odložit venku nebo i v kancelářích za obdobných pravidel. Už teď ale spousta lidí roušku odkládá třeba při návštěvě přátel. Jaká je základní etiketa pro odkládání roušky?

Podle pravidla, které stanovila vláda, můžeme sejmout roušku na veřejnosti, v restauraci, při konzumaci jídla. A tam bychom měli samozřejmě postupovat podle klasického pravidla o společenské významnosti. Společensky méně významný se přizpůsobuje tomu významnějšímu. Ruku nabízí jako první žena a muž tu ruku přijme. Stejně tak to je tomu i s těmi rouškami. Roušku jako první sundává žena. Tím dá najevo, že vybízí ostatní, aby si také roušku sundali. Je-li to třeba pracovní oběd, roušku sundává ten společensky významnější, třeba pan ředitel, a potom ho následují ostatní. Jestli si někdo roušku nesundá, tak to teď nemůžeme chápat jako výraz nějaké arogance nebo neohleduplnosti…

Možná nedůvěry?

Možná nedůvěry, zvýšené opatrnosti. Na to má dneska každý právo. Jsou lidé, kteří se obávají buď kvůli svým blízkým, anebo i kvůli sobě. A ty musíme respektovat a nemůžeme je k tomu nutit.

Je ale v této situaci opravdu důležité, že společensky významnější je žena? Neměli by se na odkládání roušek lidé normálně domluvit?

Přirozeně, že se můžou dohodnout. Žena může, dejme tomu, nabídnout: Co říkáte, odložíme si roušky? Může to nabídnout i muž. Ale tím ten společenský méně významný tlačí toho společensky významnějšího ke zdi. Je to nezdvořilé.

Roušku nejlépe ladili prezidentka Čaputová a ministr Vojtěch

Pojďme od zdravotního aspektu roušek k estetice. Vy gentlemanům doporučujete, aby roušku neladili s motýlkem, ale s kapesníčkem. Koho byste za správné ladění roušky pochválil?

Všichni si všimli výrazného ladění roušky se šaty u slovenské prezidentky Zuzany Čaputové. Ta je hned v úvodu pandemie dokázala ladit se šaty a tím vlastně nastolila jakýsi tón. Nebyly pro ni jen ochrana proti virům, ale i zajímavý doplněk. A jako zpestření to vzápětí pochopila i většina společnosti. Naše ulice jsou takové šedé a roušky to trošku rozsvítily. Ministři se předháněli v nejrůznějších vzorech.

Kdo z nich vás svou rouškou zaujal?

Například ministr zdravotnictví Vojtěch měl úžasné roušky s paisley. To je staroindický vzor, piniová šiška. Říkal jsem si: Podívejme, jak se najednou kreativita i v téhleté smutné době dokáže projevit. Vzhledem k tomu, že rouška zakrývá i bradu, zakrývá třeba motýlka i část kravaty, tak kapesníček je první volba, nemusí to být stejná barva, je to jenom příbuzná. Ale není to nic smrtelně vážného.

Vzpomněla jsem si na roušku ředitelky SÚKL, paní Storové, s perlovou broží. Bylo to v době, kdy byl ochranných pomůcek nedostatek. Není neuctivé v takové chvíli ukazovat: mám roušku lepší než ty? Nedá se to trošku přirovnat k tomu, když člověk přijde na vesnický myslivecký bál třeba v šatech od Diora?

Já to vidím jako výraz kreativity, kterou ta rouškománie vlastně pozvedla. Neviděl bych v tom, že se vyvyšuje nad ostatní. Objevovaly se roušky všech světových značek. Od Diora, Guess a Dolce a Gabbana, Louis Vuitton. Já si myslím, že to byly přirozeně fake. Ale roušky se staly něčím, čím se můžeme prezentovat na veřejnosti, podobně jako to dělají dámy kabelkou nebo pánové botami.

Hygiena na prvním místě, ale hosty restaurace nemá obtěžovat

Už nějakou dobu můžou lidé vyrazit na zahrádky restaurací a od pondělí budou smět usednout také uvnitř. Nebudeme svědky hromady neomluvitelných faux paus, přece jenom jde o zdraví víc než o ty správné vidličky?

To bude oříšek. Skloubit dohromady etiketu stolování s bezpečností, která se vymáhá sankcemi, a vložit do toho ještě zážitek z krásně prožitého večera v restauraci, nebo popovídání s kamarády v hospodě, tak to je neuvěřitelně těžký úkol, který teď restauratéry, ale vlastně i nás hosty čeká. Základní požadavek je jasný. Hygienické předpisy musí každá restaurace všech cenových skupin dodržet. Jinak dostane flastr nebo tu restauraci zavřou. Na druhé straně bychom byli všichni rádi, kdyby to restauratéři pojali tak, že si host ničeho nevšimne.

Jak by to přesně mělo vypadat?

Host přichází do restaurace a má právo volby. Může si nechat pomoci odložit kabát nebo si ho odloží sám, číšník ho dává do šatny, v lepších restauracích tam bude UV lampa, která ty kabáty dezinfikuje. Potom samozřejmě musí být dezinfikovaný stůl, já teď přijdu na zahrádku a přede mnou servírka postříká stůl a židli dezinfekčním roztokem, je to správné, ale že by to zvyšovalo pohodu hosta, to ne. Mělo by se to odehrávat pokud možno decentně.

A co konzumace? Vybavila se mi fotka předních činitelů státu, kteří u pana prezidenta v Lánech u stolu plného jídla podle ministryně spravedlnosti „podstrkovali sýr pod gumičkou“. Ať už to tak bylo, nebo ne, je přípustné podstrkovat sousta pod roušku?

To rozhodně ne. To je jeden z těch projevů lidového folkloru, kterým si lidé rozveselují tu smutnou dobu. V okamžiku, kdy usedneme ke stolu a obsluha nám nabídne vodu, v tu chvíli si sundáváme roušky, pak konzumujeme, odložíme ubrousek zpátky na stůl a zaplatíme. Takže vlastně bez roušek strávíme celý večer. V lepších restauracích roušky budou vkládat do krabiček, ve kterých je dezinfikují, a potom je přinesou zpátky hostům. Nezapomeneme na dezinfekci rukou, ta je povinná, ale jinak si myslím, že to nemusí být nějak nápadné. Restauratéři by ale neměli otravovat hosty obtěžujícími příkazy a normami víc, než je třeba.

Ještě na závěr prosba o radu od vás. Jak důstojně kýchat a smrkat s rouškou?

Teď jsme se všichni naučili, že kýchnout je něco skandálního. Kýchněte v tramvaji a polovina lidí vystoupí. Konečně jsme se s těmito běžnými fyziologickými projevy naučili zacházet. Dosud se kýchalo, smrkalo a kašlalo všelijak, teď si na to všichni dávají pozor. A to je skvělé. S rouškou se nemusíme nijak zvlášť žinýrovat zakašlat nebo kýchnout. Jestliže roušku už nebudeme mít, tak se vždycky musíme odvrátit od ostatních lidí. V restauraci u stolu se vždycky odvracíme od společensky významnější osoby k té společensky méně významné. Co se dá dělat, holt to někdo odskákat musí. Smrkání je totéž.

Foto: Restaurant Parnas

Žena roušku sundává první. I tak vypadají pravidla koronavirové etikety.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené