Leteckých bitev je v 21. století málo. Na tuto se bude dlouho vzpomínat

Letecké souboje nad hlavami válčících stran probíhají už od 1. světové války. Vzdušné bitvy měly nejdříve podobu náhodných přestřelek pilotů průzkumných letounů ručními zbraněmi, konec Velké války už ale zastihl letectva dobře vyzbrojená a takticky vyspělá natolik, že nebyla nouze o letecké bitvy, nikoli nepodobné těm slavnějším, které se odehrávaly nad Evropou o dvacet let později.

Pokud byla 1. světová válka zrodem leteckých sil jako nové progresivní zbraně, byla 2. světová válka její zkouškou dospělosti. Bojové letouny začaly intenzivně spolupracovat s pozemními jednotkami, což vedlo k nebývalému zvýšení efektivity bojů. Zrodily se první doktríny strategického bombardování, letectvo začalo působit jako nový typ dopravy pro pěchotu, naprostý rozvrat staletých tradic pak znamenala letadla pro boj na moři.

Začátek studené války ve vzduchu se nesl ve znamení intenzivního využívání technologií, které vznikly v předchozích letech. Svou vítěznou cestu oblohou nastoupily dodnes používané proudové motory, raketový pohon, letecké radary a různé typy navádění.

Pokud však konstruktéři, vyvíjející nové typy letounů, a velitelé, tvořící nové letecké taktiky, měli za války výhodu bezprostředního spojení s bojujícími jednotkami, díky kterému mohli rychle reagovat na nové trendy, chladný mír, který v 50. letech zavládl, je nechal takříkajíc tápat ve tmě.

Nyní už bylo mnohem obtížnější zjistit, co nového si přichystal potenciální protivník a všechny proběhlé letecké souboje se tak ve štábech zuřivě analyzovaly, aby vytvořily alespoň trochu zpětné vazby pro vojenské piloty a tvůrce jejich strojů.

Vítané „oživení“ znamenaly občasné „války v míru“, na které bohužel ani jedna ze stran nemusela čekat dlouho. Ani ne pět let po Postupimské konferenci, na které spojenečtí vítězové definitivně zúčtovali s Třetí říší, se rozhořela první z nich.

Korea znamenala ve vojenském letectví soumrak klasických pístových motorů a nástup proudové éry. Dala zazářit novým leteckým esům a přinesla také řadu poučení.

Ta dále významně rozšířil arabsko-izraelský konflikt, který blízkovýchodnímu regionu dodal řadu krvavých válek a také nikdy nekončící sérii leteckých soubojů, probíhajících i v dobách křehkého míru prakticky dodnes.

Doslova školou analýzy leteckých soubojů se pak stala válka ve Vietnamu na konci 60. let, během které se poprvé výrazněji prosadily protiletadlové řízené střely.

Příběh o tom, jak si američtí analytici chybně vyložili vliv první generace řízených střel na tehdejší letecký boj, až je z omylu za cenu těžkých ztrát vyvedli vietnamští piloti agilních MiGů-17, je dobře známý nejpozději od uvedení filmu Top Gun.

Problém pro letecké konstruktéry nastal ve chvíli, kdy studená válka skončila. Ačkoli i po ní se odehrála řada válek, málokterá měla charakter symetrického konfliktu, ve kterém proti sobě bojují armády zhruba stejně silných protivníků, nasazujících soudobou leteckou techniku.

Války na přelomu století byly alespoň ve vzduchu buďto zcela jednostranné (obě války v Iráku, bombardování Jugoslávie, Afghánistán), nebo se během nich udály jen minimální letecké boje srovnatelné techniky (válka v Gruzii, válka v Náhorním Karabachu, Eritrejsko-etiopská válka).

Jednou z „vítaných“ výjimek se stal dvoudenní souboj letectev Indie a Pákistánu nad pohořím Kašmír, který se odehrál na konci února 2019. Postavily se v něm proti sobě čínsko-pákistánské letouny JF-17 a americké F-16 na jedné a ruské letouny MiG-21 Bison a Su-30MKI na druhé straně.

Pohoří Kašmír, které leží na hranicích muslimského Pákistánu a hinduistické Indie, je jedním z tradičních neuralgických bodů mezinárodní politiky. Oba státy, které se dlouhodobě nemohou shodnout na tom, komu patří větší část pohoří, spolu svedly za posledních sedmdesát let již několik válek. Občasné průniky malých ozbrojených skupin, teroristické útoky nebo dělostřelecké přestřelky jsou v této hornaté oblasti velmi časté a mezinárodní společenství je pečlivě sleduje zejména proto, že oba státy vlastní jaderné zbraně.

Začátkem významné kapitoly historie leteckého boje, která se odehrála právě nad Kašmírem, se stal 14. únor 2019, během nějž sebevražedný atentátník narazil vozidlem s výbušninami do autobusu indických polovojenských oddílů CRPF a zabil 40 příslušníků této indické kvazi-policejní organizace.

Kvůli tlaku veřejnosti hned druhý den zasedl indický Výbor pro bezpečnost, kterému předsedá premiér, a odsouhlasil provedení vojenské odvety. Letecký úder s krycím názvem „Operace Bandar“, měl být veden na některý z výcvikových táborů muslimské organizace Mohamedova armáda (Džajš-e-Mohammed), která se k útoku ze 14. února přihlásila.

Pro útok na tábor, ukrytý v zalesněných kopcích zhruba 10 km od pákistánského města Balakot, byly vybrány letouny Mirage 2000H, které indické letectvo již léta úspěšně provozuje.

Z celkem osmnácti letounů, které se měly zúčastnit operace, jich šest neslo tunovou přesně naváděnou izraelskou bombu SPICE 2000, čtyři letouny pak byly vyzbrojeny protizemní řízenou střelou Crystal Maze z rodiny amerických protizemních střel Popeye.

Další šestice modernizovaných Mirage 2000I fungovala jako stíhací ochrana a pro tuto akci byla vyzbrojena výkonnou francouzskou protiletadlovou střelou středního dosahu MBDA MICA. Zbylé dva stroje tvořily operační zálohu. Protože letouny startovaly kvůli utajení z 1000 km vzdálené letecké základny Gwalior, zapojily se do akce také tankovací letouny Iljušin Il-78MKI.

Součástí rozsáhlé operace byl také letoun pro elektronický boj Embraer ERJ-145 a létající řídící středisko Berijev A-50EI Phalcon.

Oblast útoku:

Indické letouny odstartovaly v úterý 26. února v půl třetí ráno místního času. Několik desítek minut po zahájení operace byly v oblasti zjištěny pákistánské stíhačky F-16, podporované letounem včasné výstrahy Saab 2000 Erieye.

Ačkoli se podání průběhu celé operace oběma stranami samozřejmě liší, zdá se, že Indové proti letounům pákistánského letectva vyslali „vějičku“ v podobě čtyřčlenné skupiny stíhacích bombardérů Jaguar a dvojice těžkých stíhacích Su-30MKI. Díky nim měly být pákistánské stíhačky v době provádění skutečného úderu na tábor Balakot až 200 km daleko (předpokládal se úder na bližší tábor Bahawalpur).

Zde se dostáváme k prvnímu z dlouhé série rozporů ve výpovědích obou stran. Indové tvrdí, že pět odhozených pum Spice (u jedné nedošlo kvůli technické závadě k odhozu) přesně zasáhlo cíl a tábor Mohamedovy armády srovnalo se zemí i s třemi stovkami radikálů, kteří se v něm údajně ukrývali. Nato Pákistán prohlásil, že sice došlo k útoku, ale že pumy přeletěly tábor a vybuchly až na svahu protilehlé hory, kde přeoraly několik arů lesa. Jak dokládají satelitní snímky nezávislých civilních organizací, zdá se, že Indové tábor skutečně o zhruba 200 metrů minuli. Odborníci se vesměs shodují, že k tomu mohlo dojít vlivem naprogramování naváděcích systémů na špatnou nadmořskou výšku, kvůli kterému pumy těsně přeletěly hřeben hory, na které se tábor nachází.

Ačkoli Pákistán se držel verze o neúspěšném bombardování tábora Balakot, indické letectvo poprvé od roku 1971 překročilo tzv. „linii kontroly“, jakousi improvizovanou hranici obou států uvnitř sporného území. A to samozřejmě nemohlo zůstat bez odpovědi.

Sami Indové čekali, že velení pákistánského letectva pošle svoje stroje v odpovědi nad indickou část Kašmíru ještě tentýž večer. Noc však proběhla poklidně, a tak se po osmé hodině ranní na základnu vrátilo jak létající řídící středisko A-50, tak čtyři roje bojových letounů, které byly připraveny pákistánský protiútok odrazit. Právě na tuto chvíli Pákistánci čekali.

Přesně v 8:45 Pákistán uzavřel svůj vzdušný prostor pro veškeré civilní lety. Několik minut poté už začaly ze základen Kamra, Murid, Chander, Sargodha, Rafiqui a Jacobabad vzlétat naváděcí letouny Mirage IIIDA, stíhací bombardéry Mirage 5, víceúčelové JF-17 ve stíhací i bombardovací konfiguraci a spolu s nimi značný počet podpůrných stíhačů F-16, které se měly postarat o nadvládu nad vzdušným prostorem. Celou skupinu ve vzduchu kryl letoun včasného varování Saab 2000 Erieye.

Aby nedošlo ke zbytečné eskalaci, bylo rozhodnuto v rámci Operace Swift Retort zasáhnout vojenské objekty nižší důležitosti, a to v přesně tomtéž počtu bomb, které měly být předchozího dne svrženy na tábory na pákistánské straně hranice. Obě strany samozřejmě hodnotí úspěch akce rozdílně.

Zatímco Indové tvrdí, že došlo k nepřesnému odhozu bomb pod tlakem indických stíhačů, podle Pákistánců zasáhly pumy H-4 ráže 600kg a Mk.83 ráže 450kg všechny plánované objekty, tedy velitelství tři brigád indické armády a zásobovací sklady v oblasti Naushera.

V okamžiku pákistánského útoku měla Indie ve vzduchu v této oblasti pouze čtyři bojová letadla, dvojici těžkých stíhačů Suchoj Su-30MKI a dvě modernizované Mirage 2000I, tedy stejný typ, který se zúčastnil krytí indického náletu předchozího dne.

Podle později zveřejněných informací zřejmě indické pozemní naváděcí stanoviště vyslalo proti formaci pákistánských stíhacích bombardérů dva ruské letouny, na Suchoje v rukou indických pilotů proto byla na druhé straně navedena dvojice pákistánských F-16. Jeden z jejich pilotů, velitel perutě Hassan Siddiqui, zahájil ze vzdálenosti přibližně 70 kilometrů palbu dvojicí raket AIM-120 C-5.

Na tuto vzdálenost samozřejmě svůj cíl neviděl, a tak se musel spoléhat výhradně na avioniku své modernizované F-16BM. Podle údajů ze střeleckého počítače jedna raketa úspěšně uzamkla cíl a na konci letu byla aktivována její bojová hlavice. To znamená jediné, raketa s největší pravděpodobností zasáhla a podle později zveřejněných odhadů minimálně poškodila zaměřený Suchoj Su-30. Ačkoli se obě strany samozřejmě v hodnocení první letecké přestřelky toho dne liší, použití střel AIM-120 AMRAAM nepopírají ani Indové. Část jedné ze střel dokonce předvedli hned druhý den na velkolepé tiskové konferenci, aby dokázali, že Pákistán porušuje pravidla, která mu Spojené státy, jako vývozce AIM-120, určil pro jejich použití.

Oba těžké ruské stíhače, jedna z perel ruského vojenského exportu posledních dvou dekád, byly vyzbrojeny čtveřicí výkonných ruských protiletadlových střel krátkého dosahu R-73 a další čtveřicí střel středního dosahu R-77, kvůli menší výšce, nižší rychlosti a absenci leteckého řídícího střediska AWACS na indické straně však tahaly od začátku za kratší konec provazu.

Druhá dvojice indických letounů Mirage 2000I se měla zapojit do souboje s pákistánskými JF-17, jak však vyšlo později najevo, oba stroje měly dodnes neupřesněný problém s použitím střel MICA a tak byly staženy zpět na základnu.

O vzrůstajících potížích na indické straně svědčí i nervózní palba do vlastních řad, ke které došlo v 9:40, kdy byl vrtulník indické armády sestřelen vlastním protiletadlovým systémem SPYDER. Jeho velitel se domníval, že jde o pákistánský průzkumný dron. Omyl stál život šest příslušníků indického letectva a jednu osobu na zemi.

Protože se všechny čtyři indické letouny vracely na základny a oblast bojů by zůstala nekrytá, nařídilo velení indického letectva okamžitý vzlet dalších dvanácti hotovostních stíhačů. Ze šesti nejbližších leteckých základen tak postupně vzlétly čtyři letouny MiG-21 Bison, dvojice modernizovaných MiGů-29UPG a šestice letounů Suchoj Su-30MKI. K indické smůle měla k pákistánským letounům nejblíže dvojice hluboce modernizovaných, avšak přesto zastaralých MiGů-21 ze základny Šrínagar.

Squadron leader Vyas Anubhav a jeho nadřízený wing commander Varthaman Abhinandan byli ve svých „jednadvacítkách“ ihned po vzletu vysláni proti skupině pákistánských stíhaček F-16, které kryly probíhající bombardování. Abhinandan vypnul svůj odpovídač (zařízení, které letoun identifikuje ostatním strojům), snížil letovou výšku tak, aby minimalizoval riziko zachycení a v zákrytu Parmandalských hor letěl vysokou rychlostí přímo vstříc pákistánské formaci.

V tu chvíli se naplno projevila další taktická výhoda na pákistánské straně. Pákistánští letci totiž měli v zádech kromě radarového naváděcího stanoviště Saab 2000 Erieye ještě letoun pro elektronické rušení Falcon DA-20. Ten od začátku efektivně rušil většinu komunikace indických strojů jak s pozemními naváděcími stanovišti, tak mezi sebou navzájem. Piloti indických pohotovostních strojů tak letěli prakticky naslepo.

Ačkoli se wing commander Abhinandan usilovně snažil ukrýt v horách, hned od startu jej patrně sledovalo pákistánské létající naváděcí stanoviště v letounu Saab 2000. Podle později zveřejněných záznamů si Indové na zemi uvědomovali, že se situace změnila a že oba bisony letí vstříc pákistánským F-16, které mají větší výšku, vyšší rychlost, díky údajům z létajícího naváděcího stanoviště lepší přehled a mnohem efektivnější výzbroj v podobě raket AMRAAM. Kvůli silnému rušení se však žádná jejich varování k riskujícím indickým pilotům až do okamžiku střetu nedostala. Abhinandanův „wingman“ Vyas přesto stačil na poslední chvíli otočit o 180° a oblast nadzvukovou rychlostí opustit.

Sám Abhinandan měl podle pozdějších vyjádření indické strany nad linií kontroly odpálit jednu z raket R-73, kterou měl sestřelit pákistánský letoun F-16B. Tuto informaci později rozšířil indický ministr obrany, zdá se však, že jde o lež. Chvíli poté, co Abhinandan nahlásil naposledy svou polohu, jej totiž zasáhla střela AIM-120 C-5, vypálená na vzdálenost zhruba 30 km z letounu F-16AM wing commandera Nomana Chána. Abhinandanův MiG se při zásahu rozlomil a dopadl tři a půl kilometru za linii kontroly. Pilot se stačil katapultovat a nezraněn dopadl nedaleko hořícího stroje. Z jeho trosek však Pákistánci později vyzdvihli všechny čtyři rakety, u kterých uvedli i přesná výrobní čísla, aby bylo zřejmé, že indický pilot ve skutečnosti nevystřelil.

K otřesenému indickému pilotovi se každopádně seběhli místní, o kterých si Abhinandan původně myslel, že to jsou Indové (předpokládal, že dopadl ještě na indické straně hranice). Když zjistil svůj omyl, vytáhl služební zbraň, začal střílet do vzduchu a vydal se směrem k hranici. Po zhruba půl kilometru jej však místní dostihli a začali lynčovat. V té chvíli se na scéně objevili vojáci pákistánské armády, kteří indického pilota zajali a odvezli k výslechu.

Mezitím indické velení propadalo do ještě větší beznaděje. Indickým suchojům se kvůli silnému rušení stále nedařilo navázat spojení s pozemním řídícím centrem a po půlhodině zmateného létání tam a zpět nad linií kontroly se jich část musela vrátit na základnu, protože jim začalo docházet palivo. Další letouny se snažily získat alespoň základní situační povědomí synchronizací svých radarových dat, ani to se jim však v podmínkách silného rušení nepodařilo. Pro indickou stranu tak bylo víceméně úlevou, když se situace po sestřelu a zajetí wing commandera Abhinandana začala uklidňovat.

Tento článek začal konstatováním, že souboj nad Kašmírem z konce února 2019 potvrdil nejen letectvům celého světa, ale i odborné veřejnosti, že letecký souboj se skutečně změnil. Když začaly vznikat letouny 4. generace (F-16 nebo MiG-29), jejich výrobci dbali na skvělou manévrovatelnost. Vietnam a částečně i Afghánistán (viz souboje sovětských a pákistánských pilotů) je totiž naučil, že boji na krátkou vzdálenost ještě neodzvonilo a tzv. „dogfight“ stále patří do arzenálu bojového pilota.

Od té doby však uplynuly dobré čtyři dekády a všechno je jinak. Indie disponuje jedním z nejsilnějších letectev světa a z této letecké bitvy přesto odešla na hlavu poražena. Důvodem byla špatná taktika, operační velení, možná i slabší výcvik, v každém případě však také slabší technika. Ano, i mimořádně výkonné ruské letouny Su-30MKI, které dnes tvoří páteř indického letectva, jsou poměrně snadno k poražení. Stačí k tomu lepší situační povědomí díky kvalitním radarům vlastních letounů a také létajícímu systému včasného uvědomování, to vše ve spolupráci s efektivním používáním metod radioelektronického boje. Ve své vítězné cestě, chtělo by se říci „na sklonku kariéry“, pokračuje také rodina autonomně naváděných protiletadlových raket AIM-120 AMRAAM pro vedení boje za hranicí dohledu. Nutno podotknout, že verzí C-5, která si nad Kašmírem v únoru 2019 připsala několik sestřelů, disponuje také česká armáda.

Indické letectvo dodnes wing commandera Abhinandana oslavuje, místní tisk z něj udělal národního hrdinu, a to jistě minimálně zčásti oprávněně. Zapojit se do boje, přežít sestřel, katapultáž i zajetí je skvělá vizitka bojového pilota. Ani ta však nemůže zakrýt fakt, že Indie leteckou bitvu nad Kašmírem 27. února 2019 prohrála.

Indové prakticky ihned po bitvě spěšně nakoupili v Izraeli moderní radiostanice s mnohem kvalitnější technologií odolnou proti rušení. K linii kontroly byly přisunuty další stroje Su-30MKI, jako posílení letek s MiGy-21 Bison. Celkový počet letek indického letectva bude zároveň zvýšen až na dvaačtyřicet. V Indii stále pokračují letité pokusy o nákup většího množství jednomotorových strojů západní provenience, které naopak dlouhodobě torpédují neúspěšné snahy indického průmyslu dokončit vlastní letoun HAL Tejas. Každopádně došlo k urychlenému dokončení nákupu 36 výkonných francouzských letounů Dassault Rafale, pozůstatku z původního obřího tendru MMRCA. A mluví se také o nových letounech včasného varování a leteckého řízení letového provozu (AWACS), stejně jako vlastním „stealth“ bojovém typu.

Samozřejmě nespí ani na druhé straně hranice, Pákistán například usiluje o výkonné čínské letouny J-10C a spekuluje se i o zájmu o „neviditelný“ typ J-31, či spolupráci s Tureckem při vývoji jeho letounu 5. generace v rámci projektu TF-X.

Pomezí Indie a Pákistánu bude každopádně neklidné zřejmě ještě velmi dlouho. Všem stranám tak nezbývá, než se z takovýchto občasných leteckých soubojů co možná nejlépe poučit.

Autor děkuje za spolupráci při přípravě článku Aleši Hottmarovi z odborného serveru o českém letectvu CzechAirForce.com.