Hlavní obsah

Lidé mě léta měli za Ukrajinku Světlanu. Vyhovovalo mi to, říká Tereza Bebarová

Foto: televizeseznam.cz

Hostem Blanky Kubíkové byla herečka Tereza Bebarová.

Reklama

8. 5. 18:40

O roli Světlany v seriálu Ulice i životním stylu založeném na přírodních metodách hovořila herečka Tereza Bebarová v pořadu Moje místa.

Článek

Tvůj muž tady před chvílí leštil sklo slivovicí a při tom nám prozradil, že jsi paličova dcera.

Přesně tak. Můj otec je vynikající palič, teď v důchodu se do toho pustil a jezdí i po nějakých soutěžích a sbírá ceny. Pálí všechno, co babička nezavaří.

Co od něj máš nejradši?

Určitě durancii, meruňku, letní směs má výbornou. Potom také říkáme jedné „smetákovka“.

To je co?

Když přijede k nám, tak se kouká, jak jsou tady obsypané stromy a nikdo to nesbírá. A hrozně to řeší. Tady před barákem jsme měli takové drobné plody a ty se rozhodl sklidit. Pochopitelně jsme se zeptali majitele stromu, jestli by mu to nevadilo. A protože ty plody bylo třeba dostat svrchu toho stromu, tak jsme použili smeták. A od té doby této pálence říkáme „smetákovka“, je opravdu excelentní.

Maminka zavařuje, tatínek pálí. A ty?

Teď jsi narazila opravdu na citlivé téma, že bych si mohla lehnout na gauč a ty bys byla psychoterapeutka, abychom si předestřeli celé mé dětství. Moje maminka je taková činná, aktivní, dělá vlastně od háčkování, pletení, zavařování, pečení prostě všechno. A vždycky mě vybízela: pojď na zahrádku plít jahody, pojď, zastřihneme stromečky a tak. A já jsem si převlékala doma kostýmy a snila si o budoucnosti umělkyně. Nejsem tedy schopná říct, v čem jsem mistr. Možná jsem mistr v tom, že umím hezky uhýbat…

Před čím?

Před problémy. Já nejsem konfrontační typ, takže jsme s Ivanem (partner herečky, scenárista Ivan Kotmel – pozn. red.) zjistili, že bez terapie to asi nepůjde. Abychom dlouhodobě v tom páru vydrželi a byli šťastní. Každý z nás přišel z jiného prostředí, z jiné rodiny, z jiné výchovy, s jinými zvyky.

Zjistila jsem, že život je hrozně krátký

Mluvíš o kompromisech v partnerském životě? Jste s Ivanem sedmnáct let, od konzervatoře, takže by se dalo říct, že jste se vzájemně doformovali, dospěli jste spolu?

To je taky na samostatný pořad, protože třeba já jsem zjistila úplně nedávno, že nejsem úplně dospělá. Člověk vlastně byl dítě, jenom vyrostl a mezitím nasbíral víc zkušeností, zážitků, setkal se s nějakými lidmi. A tak jsem zjistila, že ten život je strašně krátký. Je vám pětačtyřicet a zjistíte, že jste nedospělý. Už jenom deset let a bude nám 55, pak 65… Všechno to hrozně letí. Takže je třeba začít něco dělat, aby to tak jako neprosvištělo.

Jak pětačtyřicetiletá žena zjistí, že je nedospělá? V čem?

V přístupu k životu. Je to o způsobech rozhodování a připouštění si nějakých stavů. Já si myslím, že lidská bytost má tendenci dělat, že ty stavy nejsou. Zametat je, jak to dělá dítě: Když moje dcera Klaudinka uklízí, najdu v šuplíku s plyšáky ponožky a knihy nastrkané v legu. Zjistili jsme, že je potřeba dětem nastavit řád, což je dost těžké, když ho sami úplně neumíme dodržovat.

S partnerem jste oba na volné noze. Ivan je scenárista, ty jsi herečka, moderátorka. Jeden den jsi vstávala do Ulice na čtvrtou a druhý den jsi měla volno, nebo dabing od tří odpoledne. Jak se v tom dá nastavit řád?

Učíme se být manažeři sami sobě. Protože ať chceme nebo nechceme, tak vždycky nám někdo určoval to, co máme dělat. Ať to byl šéf divadla, nějaký zadavatel… A my jsme se s první vlnou pandemie rozhodli, že začneme pracovat na svém projektu, a já se dostávám do úplně jiné pozice. Protože jsem tak trochu producentka, tak trochu moderátorka, tak trochu rekvizitářka, tak trochu pekařka. A zjišťuju, že to herectví vlastně bylo hrozně jednoduché. Tady si vlastně všechno děláme sami.

A baví tě to, přes to všechno?

Prskám, prskám hrozně, ale cítím, že to je jako s otužováním. Začala jsem se otužovat, protože jsem si prostě řekla, že budu dělat něco, co bytostně nesnáším. A vybrala jsem si studenou vodu.

Ve velkém divadle jsou potřeba silné hlasivky

Ty jsi začínala v malém divadélku, v ostravské Aréně. Vystoupení z komfortní zóny muselo pro tebe být i to, že jsi přešla do Prahy a zároveň rovnou Na Fidlovačku, která je ohromná. A pak na Vinohrady, které jsou ještě větší…

Je pravda, že každé divadlo má to svoje. Aréna, to tehdy bylo opravdu malinkaté divadlo. Ono se zdá, že je to jednodušší než na tom velkém jevišti. Ale v něčem je to těžší. Divák tam je blízko, to je pro herce výzva, byla to moc dobrá škola. Velké divadlo pro mě spíš byl problém technický. Třeba v Ostravě Divadlo Jiřího Myrona je obrovská scéna a já tam přišla a začala jsem pípat. Jenže tam se musí prostě řvát. Stejně jako na Vinohradech. Tam se prostě musí úplně jinak posadit hlas a ti velcí profíci vědí přesně, kde tam ta akustika je správná, kde to funguje a kde ne. Protože tam jsou tzv. hluchá místa.

Tvoje nejznámější role je asi Ukrajinka Světlana v Ulici. Dokonce i tvůj kolega ze soutěže Peče celé Česko Josef Maršálek, který tě předtím neznal, věřil, že jsi z Ukrajiny, protože mu to někdo řekl. Děje se ti to i po tak dlouhé době?

Samozřejmě, byla jsem zvyklá být Ukrajinkou patnáct let, je to jedno z mých zapouzdření. Vyhovovalo mi být někde schovaná. Ať už v divadle, nebo i v seriálu. Co se týká Světlany, myslím si, že to opravdu bylo tím, že jsem se nikde neukazovala, neměla jsem sociální sítě, nic. A lidé ani nevěděli, jak se jmenuju. Oni znali nějakou Terezu Bebarovou z dabingu, z titulků, někteří z divadla… a nespojili si to. A já jsem na tom nikdy nepracovala, abych to nějak propojila všechno dohromady. To, že bych měla něco o sobě říkat, to pro mne bylo takové nucené zlo vždycky. A i to je součástí toho vystoupení z té komfortní zóny. Otevření se světu včetně toho, že natáčíme tady u mě doma. Já jsem se vždycky strašně bála se otevřít. Tak jsem s tím začala něco dělat. Není to nepříjemné. Je to zajímavé.

Bála ses zbytečně?

Já jsem se vždycky bála, že to bude nějak nebezpečné. Měla jsem takovou fobii. Ale to se tak zvětšilo časem. Ono když si toho člověk moc nevšímá, tak potom z toho může být psychický problém. Takže i v divadle jsem se vždycky uklonila a prchla zadními vrátky. Když jsem zůstala po premiéře, tak byli kolegové překvapeni.

Nejsi družná?

Ani moc ne. Ale učím se to. Já tím, že tady teď každý měsíc vítám štáb pořadu Čas na Te.Be. a točíme a pečeme tady, tak je to pro mne hrozně zajímavá situace. Od šesti od rána nám sem chodí cizí lidé a děti jsou na to zvyklé. Je to moc fajn. Já si připadám, že jsem se vrátila do studentských let, že mi je zase sedmnáct. A život je jeden velký mejdan.

Když jsem u tebe byla poprvé, asi před pěti lety, tak ty jsi na sporáku zrovna dělala ghí. Tou dobou jsi zrovna byla vegetariánkou a nejedla jsi sladké…

Ano. A zjistila jsem, že co jsem kdysi dělala, pak vždycky přijde do módy. Před pěti lety jsem nejedla maso, teď jsou všichni vegani. Před pěti lety jsem běhala, teď všichni běhají. S partnerem jsme patnáct let nejedli maso. Když jsem ale čekala dceru Sofinku, tak ta mi asi chtěla vysvětlit, že vegetariánkou už nebudu. Protože když jsem jedla to, co jsem chtěla já, nebylo mi dobře.

Chtěla maso?

Chtěla. Takže my jsme teď díky Sofii zase všichni začali maso jíst. Ale ne nějak ve velké míře, ale prostě jsme ho zahrnuli do repertoáru a nějakou chvíli s ním zase budeme.

Doma zkoušíme různé přírodní metody

Ty jsi toho zkoušela víc. Chodila jsi bosá, zkoušela jsi i reflexní terapii…

To je takové poznávací znamení naší domácnosti, tady se vyzkoušelo všechno, co se týče různých přírodních metod. My vlastně nechodíme k doktorovi, není třeba. Děláme všechno pro to, abychom byli fit, a chceme tu být kvůli dětem i kvůli sobě. Vidíme, že zdraví je strašně důležitá hodnota. Takže se snažíme o takový ten stav, aby bylo člověku dobře, aby byl fit, aby se cítil mladý. Nemít ten program toho stárnutí. To je naše motto.

Jak to děláte?

Je to komplexní záležitost v hlavě. Důležité je mít nějakou vizi, že chceš být mladý, chceš být fit. Prostě to chceš. Nemáš ten program: „A už budu babička. Už mi je padesát, to je hodně let.“ Ne. Prostě ta bezvěkost, to je základ. Druhá věc je být nějakým způsobem aktivní. A nejlépe chodit, nějak se hýbat, udržovat se v nějaké fyzické kondici. A pak do sebe dostávat kvalitní vodu. Protože tělo z větší části je složeno z vody, je potřeba dodávat kvalitní vodu. Takže my máme doma filtrovanou vodu a musím říct, že když přijedu jinam, kde ta voda není, tak já to na sobě poznám, že něco není ono. Nakonec je strava – nějak to nepřehánět, nebýt úplně jako blázen v tom, jestli jím takové semínko nebo klíček. To ne. Já si myslím, že je důležité si dodávat to, na co mám chuť. Ale střídmě.

Důležitá je i psychoterapie, aby si člověk během života nezvykl sedět jako žába na prameni na nějakých starých nevyřčených traumatech, lžích a polopravdách. Aby si vyčistil ten domeček.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované