Pomáhal za covidu ve špitálu: Chtěl jsem to zažít, říká Tomáš Matonoha

(Moderátorka a respondent se znají, proto si tykají, pozn. red.)

Asi ne moc herců začínalo jako sanitáři na patologii… jak ses k tomu dostal?

Když jsem dělal sanitáře na patologii ještě v minulém režimu, tak v té době mě asi nenapadlo, že bych byl herec. Šel jsem tam, protože mě nevzali na práva. Každopádně byl to nápad mojí mámy. Ona mi říkala, že měli podnikového právníka, který měl všeho plné zuby, tak si šel na rok, na dva odpočinout do nemocnice, kde dělal sanitáře. Nevím, jestli by to dneska bylo možné, že by si podnikový právník šel odpočnout na patologii, ale v 80. letech to možné bylo. A já jsem v té době absolutně netušil, co bude dál. Byl jsem tam krátce, jen dva měsíce, poněvadž ta patologie nebyla zprovozněná. Takže mě přeložili na chirurgii a na operační sál, což bylo mnohem zajímavější než na té patologii, kde jsem dělal uklízečku. Uklízel jsem třeba po zednících.

Co ti dala ta práce v nemocnici v těch osmnácti, devatenácti letech…?

Dalo mi to takovou výhodu do života, že se v nemocnici cítím trošku jako doma. Já jsem byl dvakrát od té doby v nemocnici jako pacient. Nebylo to nic vážného, ale věděl jsem, jak to funguje. Nic mě nepřekvapilo. A teď v listopadu jsem krátce nastoupil na čtrnáct dní na výpomoc do nemocnice, takže jsem si porovnal, jak se to za třicet let posunulo.

A posunulo?

Posunulo se to dost. Adekvátní rozdíl mezi zdravotnictvím 80. let a dneškem bych přirovnal, jako když jdeš do supermarketu na nákup. V osmdesátých letech nebylo nic a teď máš všechno. Ne ve všem, ale především v té technice významný posun je.

Do nemocnice jsi šel pomáhat i teď, za koronaviru. Proč?

Z několika důvodů. Zaprvé jsem v televizi slyšel, že je podstav. Tak jsem se šel zeptat známých doktorů, kde je podstav, že bych třeba na pár dní pomohl. Zadruhé jsem si v té době škrtl spoustu pracovních věcí a říkal jsem si, že musím něco dělat. A zatřetí jsem si chtěl udělat nějaký svůj obrázek, co se tady od toho března děje. Chtěl jsem se podívat, jak to vypadá doopravdy. Abych já, jak se říká, až půjdu na jaře do hospody a každý bude říkat co a jak, tak budu vyprávět, co jsem na vlastní oči viděl a slyšel. Ne co jsem četl v internetových diskuzích.

Vrátíme se k tomu, že jsi šel dvakrát na práva a nedostal ses. Tak hned potom sis řekl: Zkusím JAMU?

Ona tam byla ještě taková jedna epizoda. Hned potom, co mě podruhé nevzali, tak jsem dlouhodobě onemocněl. Měl jsem dvě nemoci po sobě, byl jsem strašně dlouho v nemocnici. Pak jsem byl doma, asi půl roku jsem byl nemocný, úplně vyřazený. Dokonce jsem dostal povolávací rozkaz na vojnu, kam jsem nešel, takže mám opravdovou modrou knížku. A potkal jsem jednu spolužačku, která studovala medicínu, a nějak ji to nebavilo, začala chodit do dramatického kroužku a řekla mi, že se hlásí na JAMU. A já si řekl, proč bych to taky nezkusil? Takže jsem si řekl, že se půjdu podívat, jak ty přijímačky vypadají… a oni mě nakonec vzali. Navíc celý život jsem dělal hudbu, přestože jsem byl z absolutně neuměleckého prostředí.

Rodiče jsou inženýři?

Jsou. Jediný, kdo byl divadelník, byla moje babička za první republiky, kdy chodila v Praze do ochotnického kroužku. To bylo dávno.

A co tomu rodiče řekli, že z práv zběhneš ke komediantům?

Oba byli vysokoškoláci a já jsem z takové té rodiny, pro kterou je vysoká škola důležitá. Rodiče byli rádi, že jsem se dostal na vysokou školu, pak to neřešili. Ale vzdělání na uměleckých školách, to je úplně jiný level. Já jsem se někdy až styděl před spolužáky, co dělali medicínu nebo jiné těžké obory, co studuju a na co chodím na zkoušky. Bylo to úplně jiné. Nevím, jak to je teď, ale na začátku 90. let to byl jeden velký mejdan.

Na škole z tebe prý zkoušeli udělat dramatického umělce, ale když jsi měl monolog Romea, tak že spolužáci řvali smíchy. Je to pravda?

Dusili se smíchy. Bylo to na přednesovém předmětu a já měl ten monolog sám. My jsme měli takovou pomůcku, ať to neříkám do prázdna, tak jsem tam měl místo partnera kabát. Visel na klice, já tam klečel, recitoval a prožíval to a patrně to byla velká sranda. Takže od té doby jsem vážné role hrál jen párkrát. Hrál jsem Fausta od Goetha v Rubínu, hrál jsem Veršina v Třech sestrách nebo Teiresiás v Oidipovi. Ta světová klasika mě nějak celoživotně míjí. Já dělám celý život z devadesáti procent autorské divadlo, alternativní divadlo, kabaret nebo stand-up. Možná to doženu – jsou hezké role na stáří jako Richard III. nebo Král Lear.

Každopádně když jsem se hlásil na školu, myslel jsem si, že spíš budu dramatický umělec. A tam se to nějak postupem času přelomilo, že víceméně ty mé nejvýraznější věci jsou sitcomy nebo stand-upy. Každý má zafixované, že jsem ten komik, bavič, což svým způsobem není chyba. Je to možná dobře, protože na tom trhu herecké práce lidé raději chtějí, aby je někdo bavil, než aby je rozplakal. To mi říkal kdysi dávno Boris Hybner: Pokud tě bude napadat humor a sranda, tak nikdy nebudeš chudý a bez práce.

Komici a komediální herci se shodují, že rozesmát publikum je to nejtěžší, že to zdaleka není taková sranda, jak to vypadá. Je to pravda?

Na tom je těžký ten psychický stav. Třeba když je člověk ve stavu, kdy mu vůbec není do smíchu, naopak má smutek, nebo depresi. Teď jsem třeba viděl dokument o Vlastovi Burianovi, který měl maniodepresivní psychózu. Takové diagnózy mělo hodně herců. Před sebou přitom měli plný sál a museli lidi bavit. Oproti nim, s takovými problémy, já jsem na tom dobře.

Jsi jeden z průkopníků stand-upu u nás v Čechách, mezi těmi, kdo rozjížděli pořad Na stojáka. Jaký je pocit, když tam jdeš sám za sebe a ti lidé se chovají stylem: „Tak se ukaž!“

Ještě než jsem začal stand-up, kdysi dávno ještě s Komediografem jsme vystupovali v jednom pořadu, který uváděl Jarda Dušek. Jarda byl na vrcholu slávy, bylo to období, kdy uváděl České lvy. A já ho sledoval, jak to dělá. On vůbec nebyl zalezlý v šatně, chodil mezi těmi lidmi ve chvíli, kdy ten večírek vůbec nefungoval. Celé si to obešel. A pak pracoval s těmi lidmi, s tou situací. Snažím se postupovat podobně: Když někam přijedu, okouknu, co přišlo za lidi. A když po mně chtějí tři výstupy, mám jich nachystaných pět, šest – a vybírám podle situace. Stand-up není jako písnička, že přijdete a zazpíváte. Ten stand-up je mnohem složitější, protože když to nezafunguje, tak to je něco naprosto zbytečného.

Každý si musí hledat svoji vlastní míru humoru. Nějak reagovat na humor té společnosti, ale zase se nepodbízet, protože pak člověk skončí s blbými fóry o blondýnách, které se říkají všude. Musí mít nějakou svoji originalitu, osobitost, jedinečnost.

Máš nějakou danou hranici, kde už je trapnost?

Třeba jsem měl skeč, to bylo v Na stojáka, kdy jsem zpíval Karla Kryla a záměrně ho kazil. Byla to taková etuda na to, jak se dá zničit píseň, na mnoho variací. A já jsem byl na eventu, kde jednak polovina lidí už byla pod parou a jednak tam bylo poměrně dost lidí ze Slovenska, kteří Kryla v té době neznali. A místo toho, aby se publikum smálo, naostro mě vypískalo. Tam nepřeskočila jiskra, oni přečetli debila, který neumí zpívat Kryla a pokazil píseň. Takže místo smíchu jsem byl částí sálu vypískaný. Od té doby si fakt dávám pozor. Když vidím takhle zmatlaný sál, nemá smysl zkoušet něco náročnějšího. Tam mám tři jistoty a hotovo, nazdar. Opilé publikum, to je to nejhorší publikum. To radši ať to publikum spí.

A může být opilý umělec?

Mnoho umělců je opilých. Jsou kolegové, kteří neumí hrát střízliví. Já to mám opačně: neumím hrát pod vlivem, mně to nedělá dobře.

Takže si nemůžeš dát pivo?

Můžu si dát dva hlty, ale ne dvě piva. Mě pivo strašně unaví, takže já to neumím. Nehraju a ani netočím. Potom si dám v klidu po práci, to je to příjemné.

Musím říct, že u nás doma jsi Tomi Paci. Protože Comeback u nás běží i častěji, než ho Nova opakuje. Tušil jsi to, že to bude takový fenomén, když jste začínali natáčet?

Pilot byl blbý. Nedopadl dobře, protože byl špatně natočený. Natočilo se totiž na 40 minut, ale výsledek měl být na 25 minut, tak se to sestříhalo. Tím se rozpadl humor, rozpadly se ty situace. Ale přesto se to začalo točit. Od začátku tam byla atmosféra, že to bude mít buď sto dílů a bude to oblíbené, nebo to bude jeden velký průser, jaký tady dlouho nebyl.

Je to vlastně první český sitcom po Takové normální rodince, který uspěl.

Byly ještě dva, ale ty tak nějak prošuměly. Ale Comeback měl to, co sitcom má mít, když se podaří. Proto má obrovský fanklub lidí. To je jako s hudbou: Nejslavnější kapely – ty legendární – vždycky byly ty, které měly strašně silnou posluchačskou základnu, takovou tu fanatickou. A to se Combacku podařilo, že má tu základnu.

Skládal jsi scénickou hudbu a v kapele Inspektor Kluzó hraješ na kytaru. Když jsi byl v show Tvoje tvář má známý hlas, to kytarové sólo od Metalicy jsi hrál opravdu ty?

No, to jsem hrál. Bylo to něco mezi Apocalypticou a Metalicou. V té soutěži jsem celou dobu byl spíš jako zpestření než jako soutěžící. Ode mě se nechtělo, abych zpíval jako Fredy Mercury, ale abych pobavil a zpestřil.

Bavil ses tím taky?

V některých dílech moc ne. Jeden jsem protrpěl, že mi to fatálně nešlo. Jeden jsem zase protrpěl, že jsem chytil virózu, to bylo peklo. Naštěstí mě zachránilo, že jsem měl Elvise Presleyho, který jen stál. Kdybych měl taneční číslo, tak by už Matonoha nebyl. Ale v zásadě většinu těch čísel jsem se bavil velmi dobře. Já jsem se tam šel bavit, proto jsem tam šel. Sám sebe bavit a bavit lidi, což doufám někdy zafungovalo.