Hlavní obsah

Rok a půl jsem živořil, než přišla záchrana, říká o manželce herec Igor Bareš

Foto: televizeseznam.cz

Hosty Blanky Kubíkové byli herci Igor Bareš a Antonie Talacková.

Reklama

24. 4. 10:48

O spojení dvou odlišných světů, životu s náročnou nemocí i hereckém souznění hovořili herci Igor Bareš a Antonie Talacková s Blankou Kubíkovou.

Článek

(Autorka a respondenti se znají, proto si tykají, pozn. red.)

Toničko, nevadí, když prozradím, že mi Igor u vás na chalupě na zápraží řekl, že když sis ho přivedla, tak tvůj tatínek nebyl moc šťastný?

Antonie Talacková: Nevadí. Jsou to dva různý světy. Můj tatínek byl všeuměl, kutil, člověk, který respektoval živly, prostě námořník. A já jsem mu přivedla domů někoho z druhý polokoule. Umělce, herce. A pro tatínka tyhle Igorovy schopnosti a přednosti znamenaly neschopnosti a nevýhody. To povolání pro něj nebylo nic výsostného.

Igor Bareš: Je to pravda, my jsme si moc do oka nepadli. Ale musím říct, že jsme se možná i respektovali. A taky proto jsem dostal požehnání vzít si jeho dceru.

Antonie Talacková: Svatba byla po odchodu mojí maminky. Ta byla na Igorově straně a byla šťastná - té se tenhle svět líbil. Táta si spíš představoval, že bude mít doma doktorku, která si vezme nějakého mladého doktora.

Igor Bareš: A já měl střední zemědělsko-technickou školu. Takže předpoklad, že bych se mohl živit manuální prací tam byl. Ale já se tím nikdy neživil.

Z čeho máš maturitu?

Igor Bareš: Jsem zootechnik. A traktorista víceméně, i když mi potom sebrali řidičák. Abych nemusel na vojnu, simuloval jsem duševní poruchy, abych dostal modrou knížku. O vrácení řidičáku jsem nikdy neusiloval, ale zaopatřil jsem se tak, že jsem si vybral ženu, která řídí velmi dobře. Ale popravdě já neumím vlastně nic. Když tady poseču trávník, tak je to stejně křivě a žena to musí předělat.

Prý když jsi byl doma sám a měl vyndat prádlo z pračky, nakonec jsi musel zavolat opraváře, aby ti ji otevřel. Je to pravda?

Igor Bareš: Je. Dal jsem prádlo do pračky a když se dopralo, chtěl jsem ji otevřít. Ono to nešlo, tak jsem tam vrážel nože a vidličky, páčil jsem to a pak jsem zavolal opraváře, který přijel, klekl si k tomu, zmáčkl knoflík a otevřel to. Ten výjezd stál 1600 korun, to byly velký peníze.

Antonie Talacková: On manžel někdy dokonce i volá, že mu nejde přepnout televize z jednoho programu na druhý. Někdy vezme špatný ovladač nebo míří na špatnou krabičku.

Igor Bareš: Upřímně přiznávám, že na tyhle věci nejsem. A neumím třeba ani cizí jazyky. Kamkoliv jedu, musím mít vedle sebe někoho, kdo se domluví.

Antonie Talacková: A kdo to domluví, kdo tě tam odveze, kdo tě přiveze.

Igor Bareš: Ano, a Antonie je v tomhle nedostižná. Podívali jsme se na Sicílii, podívali jsme se do Estonska, kde jsme měli krásnou svatební cestu. A manželka opravdu dokáže vše opravit, zprodukovat, vlastně zařídit úplně všechno.

Samota po rozchodu? Začal jsem si zvykat, že tak zůstanu

Ty jsi po rozchodu se svojí první parnerkou žil nějakou dobu sám…

Igor Bareš: Ano. Já jsem rok a půl žil takovým „country životem“, abych to tak nazval. Dokonce jsem opustil Mahenovu činohru a hausíroval jsem po různých divadlech. A pomalu jsem si začínal zvykat na to, že už takhle zůstanu…

Jako poustevník?

Igor Bareš: Tak sám, různě jsem chátral. Tehdy mi umřela maminka a já zůstal sám i v tom olomouckém domečku. Zůstalo tam plno věcí a já nedokázal sebrat sílu, abych to vyčistil. Což udělala později Antonie. Rok a půl jsem takhle víceméně živořil až přišla - bez patosu - tahle záchrana.

+1

Takže ty jsi Igora poznala jak?

Antonie Talacková: Na té jeho zanedbanosti byl kousek přitažlivosti. Ten „country man“ bylo něco, co mi imponovalo. Místo aby mě utáhl na drahou večeři, mě vzal … nevím, jestli to budu umět správně pojmenovat. Do brlohu? Byl persona, hvězda brněnského divadla a vzal mě na místo, kde by sis řekla, že můžou žít jen bezdomovci. Cítila jsem důvěru - na takové místo nemůžeš přivést někoho, ke komu nemáš důvěru. Já byla mladá, atraktivní, je to strašně dávno…

Igor Bareš: Bylo to tak. Antonie byla krásná a imponovala mi i tím, jaký má vztah k divadlu: je strašně pokorná, skromná a všechny byť sebemenší úkoly dělá na sto procent. Možná trošku zahudrá, ale vždycky to udělá, jak to nejlíp umí. V generaci těch nastupujících a mladších se málokdo takový najde.

Vy jste spolu v Mahence hráli Krásku a zvíře…

Igor Bareš: Ano, ale poprvé jsme se potkali na Moliérově Misantropovi, kde jsem hrál titulní roli a Antonie stanula poprvé na prknech Mahenovy činohry coby Seliména.

Antonie Talacková: A já v tu dobu chtěla žít úplně s někým jiným, měla jsem dlouholetý vztah. Ale postupně se to vyvinulo… A v Krásce a zvířeti, to už jsme byli partneři. Občas.

Občas?

Igor Bareš: Jsme spolu dvacet let, ale Antonie si občas myslí, že jen sedmnáct.

Nevěděla, že spou chodíte?

Antonie Talacková: Věděla, ale chvílemi jsem s tím nesouhlasila.

Igor Bareš: Já jsem souhlasil celou dobu.

Igore, co jsi dělal pro to, abys Antonii přesvědčil, že jsi ten nejlepší?

Igor Bareš: Strašně jsem bojoval. My jsme se hrozně hádali…

Antonie Talacková: Byla to hodně Itálie.

Igor Bareš: Ani nevím… už to skončilo?

Antonie Talacková: Už to skončilo. Prapodivně to skončilo odchodem mojí maminky, která odešla nečekaně, jako úplně zdravá. A já jsem na to nebyla nachystaná. Mám pocit, že tím odchodem rodičů člověk nějak předčasně dospěje. A najednou mi tyhle věci přestaly připadat důležitý. Od té doby začal život nabírat úplně jiný směr.

Jak je praktické skloubit herecké manželství, když nemáte babičky?

Antonie Talacková: Po narození Toničky i po narození Lojzy jsem vlastně šla hned hrát. Ihned po šestinedělí, kdy to dítě nechceš svěřit někomu jinému. Babičky nejsou, takže jsem zvolili cestu chův.

Igor Bareš: A musíme mít tři. Protože jedna by to nevykryla.

Antonie Talacková: Z těch jsou ale teď už naše velké přítelkyně. Jsou skoro součást rodiny.

Jak to zvládáte s Igorovou chorobou?

Igor Bareš: Moje Crohnova choroba, tedy zánět střev, je hrozně nepraktická. Třeba teď jsou tři hodiny a já jsem dneska ještě nejedl, aby mě to neomezovalo. Protože když se člověk nají, musí do půl hodiny na toaletu. Je potřeba si při práci hodně plánovat, ale spousta lidí je na tom s touhle nemocí daleko hůř.

Antonie Talacková: Bohužel, když jsme spolu byli na první nebo druhé dovolené, tak se ta choroba ozvala a to byla velká ataka. To jsem si myslela, že mi umře. Mně se ale tehdy podařilo Igora dokopat do lékařské péče, protože od doby, co odešel z Brna, žádného lékaře nenavštěvoval.

Igor Bareš: Jsem v péči docenta Martínka v IKEMu, už šestým rokem se o mě stará. A zaplaťpánbů je ta choroba v klidu. Podstupuju biologickou léčbu, jednou za dva měsíce formou kapaček.

Když zrovna nepracuješ a nemusíš plánovat, můžeš si dopřát všechno, nebo máš nějaká omezení?

Igor Bareš: Mně ze života, který už dvacet let vedu, vyšla logicky některá omezení. Přestal jsem kouřit, pít kávu, ve velké míře i tvrdý alkohol a taky jíst smažená jídla. Moje životospráva tak vykrystalizovala nějak sama. Ale jinak bych měl jíst stravu bez vlákniny a všechno by mělo být v nějaké kašovité formě. Ale to samozřejmě nedodržuju, protože dát si denně oběd ve formě kaše, by mě asi příliš netěšilo.

Co máš nejradši?

Igor Bareš: No svoji ženu přece. A děti. Ale mimo to i červené víno.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované