Levitující kostky nad klášterní zahradou. Unikátní Pragerovu stavbu čeká obnova

Když návštěvník vstoupí do centra CAMP v pražských Emauzích, které funguje jako prostor pro výstavy, diskuse a prezentaci budoucnosti Prahy, obklopí ho současná minimalistická architektura od ateliéru Not Bad. Dominuje mu černo-šedý sál s obří projekční plochou, technicistním stropem a příjemnou kavárnou s prodejem knih.

Tenhle moderní prostor je však vsazený do budovy z přelomu 60. a 70. let, která má už leccos za sebou. Nejvíc je to vidět na fóliích, které se loupou z prosklené fasády. Stavba je součástí takzvaných Pragerových kostek, areálu tří budov na podnoži s unikátní konstrukcí. Jako základnu pro skupinu projekčních ateliérů jej navrhl známý architekt Karel Prager, autor Nové scény Národního divadla nebo bývalého Federálního shromáždění na Václavském náměstí (současné Národní muzeum).

Dnes je to sídlo Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR). A ten se chystá na velkou rekonstrukci. Po půlstoletí existence ji stavba nutně potřebuje. „Už probíhají přípravné práce. Hlavně sondy a odstrojování podhledů v již nevyužívaných prostorách,“ říká Jiří Jaroš, moderátor a community manager centra CAMP.

Komplex není památkou, ale architekti i památkáři se shodnou, že je velmi cenný. Dle Klubu za starou Prahu patří mezi nejkvalitnější a nejzachovalejší české příklady modernistické architektury 60. let.

„Jeho architektura, inspirovaná minimalistickým pojetím tvorby Ludwiga Miese van der Rohe, dokázala tvůrčím a zároveň citlivým způsobem vstoupit do zahrady Emauzského kláštera a názorně tak doložit schopnost pozoruhodné koexistence moderních architektonických proudů s historickým prostředím,“ hodnotí klub.

Obnova za 1,4 miliardy korun budovám vrátí původní lesk a adaptuje je pro potřeby 21. století. Místo je lidmi oblíbené, ročně jich sem zavítá přes 120 tisíc a pořádají se tu stovky akcí. Tento víkend se lze dovnitř podívat v rámci festivalu Open House Praha.

Areál je připomínkou uvolnění poměrů v totalitním Československu v 60. letech. Skupina progresivních architektů, jako byli Karel Prager, manželé Machoninovi, Jan Šrámek či Karel Filsak, se tehdy vymanila z kolektivismu a založila samostatné ateliéry.

„Karel Prager založil Ateliér Gama v roce 1966. V dalším roce si ateliéry založili jeho přátelé. Nebyly to ovšem ateliéry soukromé, tak uvolněná situace nebyla. Ony fungovaly jako Sdružení projektových ateliérů (SDPA), experimentální projektové uskupení hlavního města Prahy,“ přibližuje historička architektury Radomíra Sedláková.

Areál v Emauzích, na kterém se podílel i Jiří Kadeřábek, se měl stát sídlem sdružení. Jenže ještě před dokončením první budovy přišel srpen 1968 a poté normalizace. „Celá myšlenka skončila dříve, než začala. Jediné, co z ní zůstalo, byly zformované ateliéry,“ podotýká Jiří Jaroš.

Ve stavbě se pokračovalo do roku 1974 a ateliéry se podařilo zachránit včleněním do nově založeného Projektového ústavu hlavního města Prahy. Vedoucí ateliérů dokonce zůstali na svých pozicích. V Emauzích se však z bývalého sdružení usídlil jen Pragerův ateliér Gama. „Ostatní tu možnost nedostaly, sídlily tu další části instituce zvané Výstavba hlavního města Prahy. Ateliér se odtud stěhoval až někdy v polovině devadesátých let, kdy mu město Praha neúměrně zvýšilo nájem,“ říká historička.

Areál nebyl dokončen celý, z plánovaných pěti budov stojí jen tři. Zasahovat měl až ke Karlovu náměstí. „Už byla jiná společenská situace – a taky nebyly peníze,“ vysvětluje Sedláková. Prager se tehdy i stal pro režim nežádoucí osobou. Vadilo mu, že se profese architekta stávala víc a víc jen „výrobní“ silou, mizela možnost autorské tvorby na úkor stavitelství a ekonomiky.

„Hodně se angažoval ve Svazu architektů, aby profese měla to postavení, které potřebuje. Takže když se v roce 1970 ustavil ‚obrozený‘, čili normalizovaný svaz architektů, stal se nežádoucím,“ vypráví Sedláková.

Podobně to platilo i pro některé další architekty. Společnost je potřebovala, tak mohli dál tvořit, ale ne pod svým jménem. „Třeba v knížce, která vyšla v 75. roce o této budově, najdete, jaké tady je topení, co se kde dá najít v kotelně, ale jméno Pragera ani Kadeřábka tam nenajdete,“ přibližuje Jiří Jaroš.

Komplex tvoří tři dvoupodlažní prosklené kvádry, vyzvednuté do výšky na podnože. Každý svou podnož konzolovitě přesahuje do všech stran, takže kostky působí, jako by levitovaly nad zemí. Celek propojuje přízemní křídlo s atriem a pochozí terasou.

Přesah přes podnože umožnila speciální konstrukce. Střed každého kvádru tvoří pevné jádro, z něhož pod střechou vybíhají do stran masivní traverzy. Na nich jsou dvě horní patra zavěšená na táhlech. Jádro vždy obsahuje schodiště, výtah a technické zázemí, v proskleném ochozu našly místo prosvětlené ateliéry a kanceláře.

Zavěšená konstrukce poskytla flexibilní interiéry, montované příčky se daly posouvat dle potřeby. Dnes běžné, v tehdejším Československu odvážná inovace.

Po vzoru amerických mrakodrapů jako Seagram Building v New Yorku od Miese van der Rohe architekt Prager celek rozvrhl do rastru 6 × 6 metrů - podobně, jako je to třeba u baťovské architektury. Uspořádání je tak přehledné a dobře se plánuje, třeba na každých šesti metrech je ve fasádě pět oken. Tento rastr se později propsal i do vizuální identity centra CAMP – vidět je na stěnách i propagačních předmětech.

Stejně jako na budově Federálního shromáždění, stavěné ve stejnou dobu, Prager použil vlastní prefabrikovaný systém Gama. Obsahoval panely zavěšené fasády, parapety, příčky či podhledy. Fasádní panely připomínají ty boletické, známé z řady budov té doby, ale odlišují se.

„Boletický panel byl kombinací hliníku a oceli. Dělalo to galvanický článek, ocel korodovala a hrozně to degradovalo. Ten Pragerův panel měl původně dřevěné okno,“ srovnává Jiří Jaroš. Dnes jsou tu už také hliníkové rámy, ale instalované tak, aby problém s korozí nenastal. S hliníkem se počítá i po rekonstrukci.

Prostor, v němž je dnes CAMP, byl od počátku navržený jako výstavní. „Mělo to být takzvané Baucentrum, které by sloužilo k vystavování a interpretaci pokroku ve stavebnictví a architektuře,“ přibližuje Jaroš. Podle Sedlákové byl záměr tu vystavovat práci ateliérů i spolupracujících výtvarníků.

Jenže v době dokončení už byla jiná situace. „Takže ten prostor měl řadu jiných využití, mimo jiné v něm sídlilo oddělení, které vydávalo výjezdní doložky. Výstavy se tu začaly konat na sklonku 80. let a nebylo jich moc – pamatuji si, že tu byla velká výstava Pavla Janáka, výstava Alvara Aalta,“ říká Sedláková.

Areál má překvapivě rozlehlý suterén. Velká část je pozůstatkem starších domů. Na bývalé klášterní zahradě, kterou opatství prodalo, kromě uličních řad domů stál třeba pivovar, v mapách je zmiňovaná i dětská nemocnice. Pod jednou z budov se proto dochovaly i klenuté pivovarské sklepy. I když areál v únoru 1945 dostal zásah při bombardování, řada domů přečkala do 60. let a některé dodnes.

Na přelomu 80. a 90. let se budovy částečně renovovaly. Výměnou a repasováním prošla okna a dveře, na fasády přibyla další vrstva s černými skly. Potlačila se tím však plastičnost průčelí, žebra fasádních panelů teď nevystupují před zasklení, jak Prager zamýšlel. Chystaná rekonstrukce to má vrátit do původní podoby.

Nová skla navíc byla opatřena fólií, která degradovala a teď se loupe. Pracovníci IPR se domnívají, že zde nejspíš omylem zůstala ochranná fólie, kterou se skla olepují při přepravě. „Je to náš odhad, že to byl nový materiál a oni to nesundali, protože nevěděli, že to tam je,“ vysvětluje Jiří Jaroš.

Areál dodnes slouží hlavnímu městu. CAMP tu funguje od roku 2017, celý IPR se sem nastěhoval o čtyři roky později. Jakmile získal do správy všechny budovy, pustil se do přípravy rekonstrukce i do dílčích úprav, hlavně do otevření areálu. Z plastiky Miloslava Chlupáče při ulici třeba zmizela mříž, kvůli které lidé často nevěděli, zda se dovnitř může chodit.

Po více než 50 letech je budova opotřebená a neodpovídá ani dnešním energetickým nárokům. Ve fasádě jsou škvíry, izolace jsou minimální. Některé materiály degradovaly rychleji, než se čekalo. Jako u experimentální architektury se tu projevily i nedostatky konstrukce. „Budova byla konstrukčně poddimenzovaná. Ona je hrozně křehká, a když fouká vítr, tak se klepe,“ popisuje Jaroš. Bude proto nutné ji vyztužit.

Připravovaná obnova z dílny studia IXA a krajinářského ateliéru Land05 má za cíl všechny neduhy napravit. Na přípravě se podílel i člen původního autorského kolektivu, profesor Miloslav Pavlík. Snaha je zachovat co nejvíc autentických prvků, snížit energetickou náročnost a areál ještě víc otevřít veřejnosti.

Centrum CAMP se rozšíří na celé přízemí a na část střešní terasy. Veřejnosti bude sloužit i celé podnoží kostek, počítá se se zázemím pro vzdělávací program nebo s dětskou skupinou.

„Rekonstrukce nám dává příležitost naplnit původní význam této výjimečné stavby. Nejde jen o modernizaci kanceláří – vracíme budově funkce, které byly součástí původní myšlenky Karla Pragera, ale nikdy se plnohodnotně nezrealizovaly. Výstavní sál, veřejně přístupné střešní terasy nebo větší otevřenost vůči městu teď přetváříme do podoby, která odpovídá potřebám 21. století,“ shrnuje Ondřej Boháč, ředitel IPR Praha. IPR i CAMP se budou muset dočasně přestěhovat, podrobnosti se ještě ladí.