Pražské plovárny na Vltavě včera a dnes. Srovnejte, jak se změnilo koupání v řece

Antonín Důra ve Vančurově Rozmarném létě marně dýchá na teploměr, aby jeho sloupec aspoň trochu vystoupal. „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným,“ praví v notoricky známé replice na adresu chladného počasí.

Na letošek by se tento výrok hodil taky. Jen místo dýchání by bylo na místě teploměr spíše strčit na chvíli do chladničky. Zvlášť když z centra hlavního města většinou v 60. letech minulého století zmizela řada oblíbených plováren, neboli říčních lázní. Desítky let před tím v nich měli Pražané možnost se v parném počasí zchladit.

Na Vltavě v Praze jich bývala více než desítka, táhly se od Zlíchova až k Františku. Do dnešních dnů přežily jen Žluté lázně v Podolí spolu s Občanskou plovárnou, v níž se však paradoxně už dávno žádné koupání nekoná. Před pár lety přibyla plovárna Baden Baden na Štvanici, která však nemá na vodě žádnou stavební konstrukci.

Zánik plováren měla na svědomí výstavba Vltavské kaskády, která ochladila říční vodu. Hodně se přičinilo i socialistické hospodářství, které kdysi zjevně prosperující podniky po znárodnění nechalo postupně zdevastovat a přivedlo na buben.

Jak popsal před časem server ČT24, kouzlo vltavských břehů v Praze objevili milovníci pikniků, kteří se začali později také osvěžovat ve vodě. Málokdo uměl plavat, tak přibývalo utonulých. V 18. století proto vyšla vyhláška, která koupání pod širým nebem zakazovala.

Výjimkou byla místa vymezená kůly, a tak vznikly první říční plovárny. Později typicky představovaly pevnou nebo plovoucí konstrukci ze dřeva, kde mola ze čtyř stran ohraničovala bazény ve vodě, někde i se zastřešením. Přibývaly i další služby a prvky, včetně skokanských můstků.

Primát v Praze držela Vojenská plovárna, založená už v roce 1809 na vysloužilé lodi zakotvené Na Františku. „Byly to úplně nejstarší říční lázně v celém Rakousku-Uhersku,“ tvrdí Karel Čáslavský v dokumentárním cyklu Hledání ztraceného času. Pak se dvakrát přestěhovala, až skončila u Strakovy akademie, kde sloužila i civilnímu obyvatelstvu.

Když její kapacita přestala stačit zájmu rekreantů, tak v letech 1839-40 v sousedství vyrostla Občanská plovárna. Vévodila jí reprezentativní klasicistní budova od architekta Josefa Ondřeje Krannera, která stojí dodnes. Známý název ovšem dostala až v roce 1901.

Koupání ve Vltavě získávalo dál na popularitě, a tak hlavně na přelomu 19. a 20. století přibývala na řece další koupaliště. V samém centru města to byly třeba říční lázně na Střeleckém ostrově. Dále pak třeba Žofínská či Slovanská plovárna, zkráceně Slovanka, na Žofíně, v níž už v roce 1898 natočil Jan Kříženecký jeden z prvních českých filmů.

Pod Vyšehradskou skálou město roku 1894 vybudovalo Vyšehradské říční lázně a pronajímalo je soukromníkům. Po pouhém roce je strhla povodeň, ale byly obnoveny a vylepšeny tak, aby už velké vodě odolaly.

„Sestávaly ze tří prostorných bazénů (zvlášť pro muže, chlapce a ženy) a 33 kupadel. Tak se označovaly uzavřené kabinky, ve kterých se zájemci mohli oddávat koupeli v soukromí a bez okukování ostatních,“ přibližuje server Vyšehradskej. V roce 1907 musela plovárna dočasně změnit působiště kvůli výstavbě nábřeží, zakotvila naproti u Smíchova.

Rozčlenění na koupání pro muže a ženy bylo tehdy ze společenských důvodů běžné. Plovárny bývaly také dělené na místa pro plavce a neplavce a oplocené dřevěnými zdmi, aby polonazí lidé nepohoršovali kolemjdoucí. Vedle plavání se zde rozvíjely i jiné sporty, nejen vodní.

Na Závisti na Zbraslavi, která tehdy ještě nepatřila k Praze, v místech dnešního mostu Závodu míru, vznikly na přelomu století Zbraslavské říční lázně. Vybudoval je Antonín Šůra, který pocházel z rodiny plavčíků a lodních kapitánů.

A právě on se stal předlohou pro Vančurovu literární postavu zmíněnou v úvodu článku. Autor jen změnil jedno písmeno. Sám spisovatel tady býval častým hostem, podobně jako známí herci Theodor Pištěk, Jindřich Plachta, Saša Rašilov starší či Antonie Nedošínská.

Od června 1910 byly v Podolí v provozu První podolské lázně. Přímého souseda jim později dělaly Nové podolské lázně, zvané také Železniční, protože je stavěli železniční zaměstnanci. Aby se vzájemně odlišily, ty první dostaly žlutý nátěr ohrady a druhé modrý. Z toho se pak ujala i nová jména – Žluté a Modré lázně. Ty Žluté byly největší v Praze, vešlo se do nich 10 tisíc lidí.

Hodně Pražanů chodilo na břehy Císařské louky, v Braníku fungovaly oblíbené lázně Na Mlýnku. Postaveny byly v roce 1918 a rozšířeny ve 30. letech, za druhé světové války pak byly poškozeny povodní a znovu opraveny. Další menší plovárnu vybudovali Sokolové přímo pod zlíchovským kostelíkem. Spousta lidí se koupala i na divoko na dalších místech.

Vyšehradské říční lázně v letech 1915-19 provozoval vášnivý plavec František Mejzlík. Ten se poté osamostatnil a v roce 1922 založil vlastní zařízení na opačné straně vyšehradské skály. Podle majitele se pro ně vžila přezdívka Mejzlíkárna.

Ty Vyšehradské město v roce 1935 nakonec prodalo tehdejšímu nájemci Antonínu Špačkovi. „Po něm pak plovárna získala své neformální pojmenování ‚Špačkárna‘,“ uvádí server Vyšehradskej.

Po roce 1948 postihlo soukromé plovárny znárodnění. V jeho rámci se Modré lázně sloučily se Žlutými do jednoho zařízení – už nebyl důvod pro konkurenci. V 60. letech říční plovárny postupně chátraly a zanikaly. Žluté lázně přežily až do roku 2002, kdy je poničila velká povodeň. Jen tři roky nato však byly rekonstruovány a modernizovány a jako pozůstatek starých časů fungují dodnes.