Rozkvetlé domy a střechy jako vějíře. Francouzská secese nepřestává lákat

Český malíř Alfons Mucha měl opravdu štěstí. Když se na konci 80. let 19. století přistěhoval do Paříže, jen krátce nato se zde začal rozvíjet nový zdobný organický styl, jenž skoncoval s historismem a položil základy pro vznik modernismu.

Inspirací v rostlinné říši secese sjednotila architekturu s vnitřní výbavou, dekoracemi, předměty denní potřeby i výtvarným uměním. Mucha, který dokonale využil příležitosti, se díky originálním plakátům rychle zařadil k jejím nejslavnějším představitelům.

Do architektury však nepronikl, nebudeme-li počítat design interiéru klenotnictví Georgese Fouqueta, dnes vystaveného v Musée Carnavalet. Od toho tu byli jiní mušketýři stavitelství v čele s Hectorem Guimardem. Secesní architektura začala oživovat Paříž od roku 1895. Její rozvoj pak obrovsky akcelerovala tamější světová výstava v roce 1900.

Právě se secesí byla intenzivně spjatá a z ní se pak nový styl začal jako ohňostrojem šířit do dalších měst a zemí. V poslední době secese ve Francii zažívá jisté obrození, díky sérii rekonstrukcí významných památek. Díky nim je teď mohou lidé obdivovat v původní kráse.

Paříž v krystalické formě, to jsou malířská plátna na Montmartru, Eiffelovka, ale také secesní vstupy do stanic metra se smaltovaným nápisem Metropolitain. K příležitosti světové výstavy v roce 1900 je jako lehký modulární design z litiny, železa a skla navrhl architekt Hector Guimard.

Zakázku získal díky veřejností nadšeně přijatému secesnímu domu Castel Béranger. Vějířovité přístřešky vstupů do metra připomínají vážky. Během dalších let jich město v různých variantách instalovalo 167, zachovala se asi polovina.

Světová výstava v roce 1900 mělo do Paříže přilákat hodně lidí, proto bylo třeba přizpůsobit dopravní infrastrukturu. Došlo i na nádraží Gare de Lyon, které dostalo novou budovu od Mariuse Tudoira. Pro společnost provozující trať do Lyonu a ke Středozemnímu moři tento architekt navrhl i nádraží v Bordeaux a Toulouse.

Budově v eklektickém stylu mísícím secesi a historismus dominuje věž s hodinami o průměru přes šest metrů. Vyhlášená nádražní restaurace Le Train Bleu se stala kulisou v několika filmech, třeba Brutální Nikita nebo Prázdniny pana Beana.

Nancy se vedle Paříže stalo druhým hlavním centrem francouzské secese. Zdejší skupina umělců dostala přízvisko škola z Nancy. Vlajkovou lodí tamější secesní architektury je vila návrháře nábytku a dekoratéra Louise Majorella od Henriho Sauvage z roku 1902. Průmyslník tu nejen bydlel, ale vila sloužila i pro jeho práci a prezentaci. Stala se výkladní skříní nábytku Majorelle i děl řady umělců.

La Samaritaine je víceúčelový komplex s několika honosnými sousedními budovami z různých období, včetně art deco a současné architektury od japonského studia SANAA. Secesní nákupní galerii se zastřešeným nádvořím, označovanou jako Magasin 2, vytvořil architekt Frantz Jourdain.

Pevný skelet, vyrobený z tehdy módní oceli a skla, na pohled změkčuje velké množství dekorací. Počátkem tohoto století byl komplex dlouho uzavřený, od loňska je po sedmiletých opravách opět přístupný veřejnosti.

Pro období secese typická, pro dnešek zachovaná rarita. Zdobná fasáda této prodejny má litinovou konstrukci v kombinaci černé, zlaté a modré barvy. Doplňují ji mramorové obklady a nahoře stříška s prolamovaným zinkovým ornamentem zvaným lambrequin, který napodobuje záclonu či ozdobný závěs.

Úspěšný a inovativní obchodník s potravinami Félix Potin si nechal na nároží ulic rue de Rennes a Blaise-Desgoffe postavit noblesní secesní dům s věžičkou. Stavba je dílem architekta Paula Auschera a autor na ní vyzkoušel tehdy novou techniku mísící beton a světlý kámen.

Díky válcové věžičce s korunkou na špičce a zlaceným jménem majitele, na níž jako by balkonům tvořily oporu umělé stromy, si dům vysloužil přezdívku „špunt ze šampaňského“.

Architekt Hector Guimard netvořil pouze v Paříži, ale zapsal se například i do podoby Lille. Tamější obchodník s keramickými materiály Louis Coilliot se chystal spustit výrobu smaltovaných povrchů. Architekta požádal, aby pro něj navrhl dům, který bude zároveň reklamním plakátem na prodávané zboží.

Na fasádu Guimard použil kámen, tepané železo, cihly a keramiku. Smaltované tabule navrhl ve stejném stylu jako u pařížského metra. Dům byl hotový roku 1900.

Asi nejbohatší rostlinný dekor ze všech secesních domů v Paříži má ten navržený architektem Julesem Lavirottem pro keramika Alexandra Bigota. I zde se bohatě členěná fasáda stala reklamním poutačem na výrobky, tentokrát keramické obklady. Na dekoracích se podílelo několik sochařů a dům v roce 1901 vyhrál soutěž o nejkrásnější pařížskou fasádu.

Alpské lázně Évian u jižního břehu Ženevského jezera daly jméno známé minerálce, využívané i k léčbě ledvin a močového měchýře. Zdroj této vody se v 18. století nacházel na zahradě Gabriela Cachata a podle něj se dnes jmenuje Cachatův pramen.

Stáčírna minerálky, patřící původně rodině Cachatů, nechala nedaleko od pramene postavit bohatě prosklený pavilon s občerstvovacím barem neboli bufetem. Stojí tu od roku 1903, autorem je Jean-Albert Hébrard.

Vlajkový obchodní dům řetězce Galeries Lafayette vznikl na přelomu 19. a 20. století spojením několika sousedních domů. Jeho centrem se roku 1912 stala obří secesní hala lemovaná galeriemi, které připomínají ty divadelní. Zaklenutá je secesní kupolí s vrcholkem ve výšce 43 metrů nad zemí, podpíranou deseti betonovými pilíři.

O výzdobu se postarali umělci školy z Nancy, jako byli zmiňovaní Louis Majorelle nebo vitrážista Jacques Gruber.

Bývalý dům Eugèna Corbina, velkého mecenáše školy z Nancy, hostí už desítky let muzeum věnované této skupině secesních umělců. K nejpozoruhodnějším exponátům patří drobná stavba akvária na zahradě, připisovaná architektovi Lucienu Weissenburgerovi. Vitráže oken a dveří vytvořil Jacques Gruber.

Jako obrovský secesní dort působí Hotel Lutetia, postavený roku 1910 architekty Louisem-Hippolytem Boileauem a Henrim Tauzinem. Podobně jako pražský Obecní dům má i on zaoblené nároží, zakončené půlkruhovým štítem. Zde je štít jednobarevný a zdobí ho název hotelu. Jméno získal podle římského města na místě dnešní Paříže. Odkazuje k němu i výzdoba s hrozny vína, které zde Římané hojně pěstovali.